Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Jodi Picoultová: Je to i můj život
9. srpen 2009 | 13.29 |
Výborná kniha o tom, že nic v životě není černobílé a že lidské vztahy jsou složitější než si většina z nás dovede představit. Podle názvu a zápletky na obálce jsem to odhadovala na jakési žehrání na osud ubohé dívky, jejíž rodiče jsou příšerní a bezcitní lidé, a dlouho jsem sbírala odvahu, než jsem se do ní pustila.
Ve skutečnosti jde ale o knihu líčící jeden výjimečný soudní spor a zároveň příběh jedné velmi těžce zkoušené rodiny. Hlavní hrdinkou je třináctiletá Anna, která podá žalobu proti svým rodičům, protože chce od soudu zplnomocnit pro rozhodování o lékařských zákrocích na svém těle. Za normálních okolností by to mohlo být považováno za pubertální výstřelek, ale v Annině rodině není nic normální. Kromě bratra Jesseho má totiž ještě o 3 roky starší sestru Kate, která trpí vzácnou a velmi těžce léčitelnou formou leukémie. A Anna byla počata ve zkumavce tak, aby co nejvíce odpovídala jako dárce pro svoji sestru, počínaje pupečníkovou krví, přes krevní destičky a kostní dřeň, a nyní by měla své sestře darovat ledvinu, protože ty její začínají po 13 letech chemoterapií, nejrůznějších transplantací a arzenové "terapii" selhávat. Tak si Anna za ušetřené peníze najme advokáta Campbella Alexandra, který si zakládá na skutečnosti, že žádný ze svých případů neprohrál.
"Dívka naproti mně čekala na odpověď, záměrně jsem s ni nespěchal. Říkala, že chce zažalovat rodiče, jako každý druhý dospívající na téhle planetě. Ale ona je chce žalovat proto, že chce mít právo na svoje tělo. Přesně takovým případům se vyhýbám jak černému moru – chce to od vás spoustu práce a chůvu pro klienta. S povzdechem jsem vstal. "Jak jsi říkala, že se jmenuješ?"
"Neříkala jsem to." Narovnala se. "Jsem Anna Fitzgeraldová."
Otevřel jsem dveře a křikl na sekretářku. "Kerri! Můžete pro slečnu Fitzgeraldovou vyhledat číslo na organizaci Plánované rodičovství?"
"Cože?" Otočil jsem se a to dítě stálo. "Plánované rodičovství?" ...
Poprvé od chvíle, kdy jsem vešel do své kanceláře, jsem se na ni doopravdy podíval.
.. "Moje sestra umírá a máma chce, abych jí darovala svoji ledvinu," vyhrkla. "A s tím mi podle mě nepomůže ani nůše plná kondomů."
Znáte to, jak se vám občas cesta vašeho života rozprostře jako křižovatka dvou silnic, vy si vyberete tu kamenitější, přitom pokukujete po té druhé, a víte, že jste udělali chybu?" str. 26-27
Její žalobou se však rodinná situace ještě více zkomplikuje, rozjitří se staré vzpomínky a ve vzduchu visí otázky, na které snad ani není v lidských silách nalézt správnou odpověď. Samotný konec mi pak jednoduše vyrazil dech.
V knize se postupně střídají "pohledy" a vzpomínky všech postav, což je velmi působivé, protože čtenář tak může "nahlédnout do hlavy" všech zúčastněných. Dostanete například možnost zjistit, jak Sara prožívala dobu, kdy byla u její dvouleté dcery Kate diagnostikována rakovina krve, stáváte se svědky toho, jak sestřinu nemoc vnímá Anna a jak se s ní vyrovnává nejstarší Jesse, jehož DNA se neshodovala natolik, aby mohl své sestře pomoci. Máte možnost sledovat Brianovu snahu udržet rodinu pohromadě poté, co jeho nejmladší dcera podala žalobu proti vlastním rodičům, a díky Julii, která je Anně přidělena soudcem, aby pomohla v případu rozhodnout, postupně odhalujete i tajemství Campbellova osobního života.
Mimochodem Campbellovy "pasáže" jsou plné velmi sympatického smyslu pro humor, zejména pokud jde o jeho nekonečně inovativní odpovědi na otázky, proč má asistenčního psa, když není slepec.
"Kluk vyhublý jako z heroinu a s tolika kroužky v obočí, až připomínal garnýž, se vydal přímo ke mně. Uviděl Soudce. "Promiňte, vážený, ale sem psi nesmějí."
"Tohle je asistenční pes," vysvětloval jsem. ...
Číšník sáhl do zadní kapsy a podal mi plastovou kartu. "Tohle je menu v Brailleově písmu."
"Chci dvojité espreso a dva croissanty. A nejsem slepý."
"Tak na co máte toho Fida?"
"Mám SARS," řekl jsem. "Zakousne lidi, které nakazím."
Číšníkovi zjevně nedošlo, že vtipkuju. Nejistě ustoupil a šel mi pro kávu." str. 82-83
Části vyprávěné z Campbellova úhlu pohledu jsou de facto jediným odlehčením v této knize. Jinak se jedná o poněkud těžší, ale rozhodně neotřelé čtení. Je to i můj život nepatří ke knihám, které po přečtení s lehkou hlavou odložíte, ale donutí vás o ní přemýšlet ještě dlouho po té, co ji zavřete, a to by podle mého názoru dobrá kniha měla umět.
Moderované komentáře
| RE: Jodi Picoultová: Je to i můj život | confiteor®svetu.cz | 13. 08. 2009 - 08:00 |
| RE: Jodi Picoultová: Je to i můj život | tereza* | 30. 01. 2011 - 11:21 |
 RE(2x): Jodi Picoultová: Je to i můj život |
rebarbora | 30. 01. 2011 - 19:08 |