Po Vlcích Nicholase Evanse jsem si řekla, že to chce na víkend něco odpočinkového, víte nějakou romanťárnu, co zhltnu za den, dva. Mrazení se ale ukázalo mnohem hodnotnější než románky typu Zavrženého a jeho čtení jsem si nakonec vychutnávala mnohem déle než jeden víkend.
Kniha je to nezvyklá už samotným svým provedením – překvapily mě stránky ze silného, sněhově bílého papíru a látková záložka jaká bývá už jen u diářů. Nezvykle dobrý je ale i samotný styl, kterým Maggie Stiefvaterová píše. Zřejmě i vinnou toho, že kromě psaní maluje a hraje na spoustu hudebních nástrojů včetně harfy (!), má působivě obrazotvorné vnímání světa, které přenáší i do svých knih a vdechuje jim tím nezaměnitelnou atmosféru. Před očima vám tak ožívá příběh asi sedmnáctileté Grace, která žije v malém městečku u kanadských hranic jménem Mercy Falls a místo lišek jí chodí dávat k domu "dobrou noc" žlutooký vlk. Ten ji jako malou holčičku zachránil před zbytkem smečky, když ji vlci napadli, a od té doby se s Grace vzájemně "okukují", aniž by kterýkoli z nich překročil hranice svého světa.
Jenže pak vlci zabijí Graceina spolužáka Jacka Culpepera a zatímco obyvatelé Mercy Falls chystají loveckou výpravu, Grace zahlédne v lese za domem vlka, který má naprosto stejné oříškově hnědé oči, jako měl Jack, a v hlavě jí začnou hlodat pochybnosti, co za vlky to vlastně v Mercy Falls mají a jestli se jim v sousedství náhodou nepotlouká parta vlkodlaků. V momentě, kdy se jí na verandě objeví zraněný žlutooký chlapec, má jasno.
"Strnula jsem a zadržela dech.
To nepravidelné oddechování nepatřilo mně.
Vydala jsem se po zvuku a opatrně stoupala na verandu... Poznala jsem ho dřív po čichu než zrakem, a srdce se mi rozbušilo na nejvyšší obrátky. Můj vlk. Vtom se sepnul detektor pohybu nad schodištěm a verandu zalilo žlutavé světlo. Byl to on, polosedě, pololeže se opíral o prosklené zadní dveře... Jeho velkolepý límec zmizel a on byl nahý, ale přesto jsem poznala, že je to můj vlk, ještě než otevřel oči. Zaslechl mě přicházet a zvedl ke mně ty důvěrně známé světle žluté oči. Jinak se nepohnul. Od ucha k dojemně lidským ramenům se mu táhly rudé šmouhy, hrozivé válečné malování.
Nedokážu vysvětlit, jak jsem poznala, že je to on, neměla jsem však sebemenší pochyby.
Vlkodlaci existují.
Vyprávěla jsem sice Olivii, že jsem viděla Jacka, ale stejně jsem tomu tak úplně nevěřila. Rozhodně ne takhle...
Vylovila jsem klíče a natáhla se přes něj, abych odemkla. Až pozdě jsem zahlédla, jak jednou rukou naprázdno hmatá ve vzduchu, a pak se otevřenými dveřmi sesul dovnitř. Na skle po něm zůstal krvavý pruh.
"Promiň," řekla jsem, i když jsem nevěděla, jestli mě slyší. Překročila jsem ho a pospíchala do kuchyně, jen jsem stačila cestou stisknout pár vypínačů. Popadla jsem ze zásuvky hromadu utěrek a... rozběhla jsem se zpátky ke dveřím. Děsila jsem se, jestli snad ten mladík nezmizel, když jsem se chvíli nedívala, jestli není jen výplod mé fantazie, ale za celou dobu se ani nepohnul. Ležel napůl venku a napůl vevnitř a celý se třásl.
Bez rozmýšlení jsem ho popadla pod paží a vtáhla dovnitř, abych mohla zavřít dveře. Ve světle jídelního kouta vypadal nadmíru skutečně, on i krvavá stopa, která po něm na podlaze zůstala.
Rychle jsem si k němu přidřepla... "Ukaž."
Musela jsem mu ruku od krku násilím odtrhnout. V záplavě krve nebylo ránu vidět, a tak jsem na tu rudou spoušť, která se táhla od brady ke klíční kosti, přitiskla utěrku. Na tohle moje znalosti první pomoci nestačily. "Podrž si to." Šlehl po mně očima, které byly povědomé, ale přece v něčem jiné. Divoký svit teď mírnila vnímavost, jakou jsem v nich dřív neviděla.
"Já nechci zpátky." Bolest v jeho hlase mě vmžiku vrátila do jedné ze vzpomínek: vlk sklánějící přede mnou hlavu, žalostně a mlčky. Chlapcovo tělo sebou zaškubalo, až mě při tom podivném, nepřirozeném pohybu bodlo u srdce. "Nenech mě... nenech mě proměnit."
Vzala jsem další, větší utěrku... "Jak se jmenuješ?"
Slabounce zasténal a ruka, kterou si držel na krku utěrku, se mu trochu zatřásla. Už teď byla látka prosáklá jeho krví a podél čelisti stékala a odkapávala na zem tenká červená stružka. Pomalu se spustil na podlahu, opřel si tvář o prkna a lesklý lak na povrchu se zamlžil jeho dechem. "Sam."...
"Sam," opakovala jsem. "Já jsem Grace. Dojdu nastartovat tátovo auto. Potřebuješ do nemocnice." (str. 61-63)
Od jejich setkání jsou Grace a Sam nerozluční. Nějakou dobu se jim dokonce daří skrývat se před realitou a pozvolna poznávat jeden druhého, stále jim ale nad hlavou visí hrozba Samovy nevyhnutelné přeměny ve vlka a klesající teplota nemilosrdně odpočítává čas, který jim zbývá. Navíc je potřeba vyřešit problém s Jackem, který se tvrdohlavě pohybuje v okolí školy a na jiných pro vlka nevhodných místech, a také s jeho sestrou Isabel, která si usmyslela, že Grace ví o osudu jejího bratra víc, než říká. Nakonec ale jedinou důležitou otázkou zůstane, jestli se jim podaří najít pro Sama "lék" a udržet ho v lidské podobě.
"Letos jsi propásl nejteplejší měsíce. Když tě postřelili, nebyla ještě taková zima. Ale byl jsi vlk. Kdys byl letos člověkem?"
"Nevzpomínám si," zašeptal jsem.
"Co kdyby tě nestřelili? Kdy by ses zase stal sám sebou?"
Zavřel jsem oči. "Já nevím, Grace." Tohle byla ta pravá chvíle, kdy jí to oznámit. Tohle je můj poslední rok. Ale nedokázal jsem to vyslovit. Teď ještě ne. Chtěl jsem ještě minutu, ještě hodinu, ještě noc, kdy si můžu namlouvat, že tohle není konec.
Grace se nadechla, pomaličku a třaslavě, a já z toho bůhvíproč poznal, že ona to tak či onak ví. Že to věděla od samého začátku.
Neplakala, ale nebyl jsem si jistý, jestli se nerozpláču já.
Znovu mi zajela dlaněmi do vlasů a já měl prsty zapletené v těch jejích. Tiskli jsme se k sobě chladivou holou kůží na předloktí a při každém pohybu se z té její rozkřísla jiskřička vůně, mučivá směs voňavého mýdla, slabé stopy potu a touhy po mně.
Napadlo mě, jestli vůbec tuší, co všechno mi o ní vůně prozradí, že jejím prostřednictvím vnímám její pocity mnohem jasněji, než kdyby je chtěla vyjádřit slovy." (str. 146)
Maggie Stiefvaterová je skvělá vypravěčka a každá její postava má jasně danou, do nejmenších detailů propracovanou historii, která se před vámi postupně rozkrývá v pocitech a vzpomínkách vyvolaných určitými situacemi (jako například Samova dojemně panická hrůza z koupelen), díky čemuž působí její knižní hrdinové jako skutečné živé bytosti. A přestože každý z nich žije ve zcela odlišném světě – ten Samův je syrový, krutý a neúprosný, zatímco Grace obklopuje poklidný stereotyp a rodičovská benevolence hraničící s lhostejností – oba spojuje tíživá osamělost, která se vine celým příběhem jako stříbrná nit a dodává mu naléhavě melancholický podtón.
Maggie nechává střídavě promlouvat oba mladé milence a to tak, že na sebe jejich pasáže plynule navazují, aniž by byla stejná událost vylíčená nejdřív z pohledu jednoho a pak druhého, což se mi líbilo, protože to bylo neotřele osvěžující a dodávalo to příběhu dynamiku. Milé bylo i to, že Grace byla z nich dvou ta racionálnější, zatímco Sam je duchem básník a muzikant (má slabost pro Rilkeho a když je s Grace, napadají ho texty, ke kterým pak v dlouhých chvílích skládá v hlavě melodie).
Mrazení se mnou procestovalo celý Benelux (to jsem byla asi v polovině), ale vůbec jsem ho neotevřela, dokonce ani při zpáteční cestě vlakem z Prahy ne, protože jsem chtěla mít na čtení klid a náležitě si ho vychutnat. Tuhle knihu jsem si totiž zamilovala a ne kvůli tomu, že v ní jsou vlkodlaci, z toho už jsem vyrostla, ale protože má všechno – okouzlující postavy, skvělý vypravěčský styl, který burcuje vaši představivost a přiměje vás vnímat děj zrakem, čichem i srdcem, a to všechno "zabalené" v na první pohled skromném, ale naprosto dokonalém mrazivě modrobílém přebalu. Zkrátka takový malý knižní klenot :o)
"Nemohl jsem dopustit, aby Grace viděla, jak se proměňuji. Teď se to nesmělo stát...
Klepal jsem se po celém těle a nedokázal tomu zabránit... Nedokázal jsem tu zimu setřást, držela se mi zuby nehty v každém kousku těla. Svaly se mi začínaly stahovat křečí, hrbil jsem ramena a zakrýval si tvář.
"Ne," prohlásila Grace klidným, odhodlaným hlasem, jako by odpovídala na nějakou prostou otázku. "Ne, pojď."
Odtáhla mě ode dveří a zabouchla je za mnou. Zatápala rukou po vypínači a světlo se s ohavným poblikáváním jako zázrakem rozsvítilo. Grace mě táhla dál, dál ode dveří, ale já nechtěl udělat už ani krok. Nejradši bych se stočil do klubíčka a poddal se tomu. "Já nemůžu, Grace. Nejde to."
Nevěděl jsem, jestli jsem to řekl nahlas, ale stejně mě neposlouchala. Rázně mě posadila na zem přímo nad průduch ventilace, stáhla si bundu a ovinula mi ji kolem ramen a hlavy. Pak si přede mnou dřepla na bobek a přitáhla si moje studené ruce k tělu.
Třásl jsem se a tiskl zuby, aby mi necvakaly. Snažil jsem se soustředit na ni, na svoje lidství, na zahřátí. Něco říkala, ale já jí nerozuměl. Mluvila moc nahlas. Všechno kolem bylo moc hlasité. Divně to tu páchlo. Takhle nablízko byla i její vůně strašně silná, zaplavovala mi nozdry. Všechno mě bolelo. Celé tělo. Tichounce jsem zanaříkal.
Vyskočila, rozběhla se po chodbě a cestou pleskala rukama po vypínačích. Pak mi zmizela z dohledu a já zasténal a složil hlavu na kolena. Ne, ne, ne, ne. Nevěděl jsem už ani, čemu se mám bránit. Bolesti? Nebo chvění?
Najednou byla zpátky. Měla mokré ruce. Popadla mě za zápěstí a rty se jí pohybovaly, její hlas mi nesrozumitelně zvučel kolem uší. Byly to zvyku určené jinému sluchu. Díval jsem se na ni.
Znovu se mnou škubla. Byla silnější, než bych čekal. Zvedl jsem se na nohy a samotného mě překvapilo, jak jsem vysoký. Třásl jsem se tak hrozně, že mi její bunda spadla z ramen. Chladný vzduch za krkem mě znovu rozechvěl a já div neupadl na kolena.
Chytila mě za paže pevněji, táhla mě s sebou a nepřestávala přitom mluvit tichým, uklidňujícím hlasem vyztuženým ocelí. Postrčila mě do dveří, odkud vanula oblaka tepla.
Bože, ne. Ne. Ne. Vzpíral jsem se, snažil se vytrhnout z jejího sevření, pohled uhranutý předmětem u protější stěny vykachlíčkované místnosti. Jako otevřený hrob přede mnou stála vana. Z vody se valila pára a její nádherné teplo mě lákalo k sobě, ale moje tělo se vzpouzelo každičkou svou částí.
"Same, neper se se mnou! Hrozně mě to mrzí, vážně. Nevím, co jiného bych mohla dělat."
S očima upřenýma na vanu jsem zaklesl prsty za okraj dveří. "Ne, prosím," zašeptal jsem.
V duchu jsem na těle cítil ruce, které mě tisknou ke dnu, ruce s vůní dětství a důvěry, s vůní objetí, čistého povlečení a všeho, co jsem kdy znal. Držely mě ve vodě. Byla teplá, teplá jako moje tělo. Hlasy společně odpočítávaly. Moje jméno přitom nepadlo. Řízni. Řízni. Řízni. Řízni. Otvírali mi v kůži díry, pouštěli jimi ven, co bylo uvnitř. Voda se začala zbarvovat tenkými roztřepenými pramínky červeně. Lapal jsem po dechu, bránil se, plakal. Nemluvili přitom. Žena mě držela a slzy jí kapaly do vody. Já jsem Sam, říkal jsem jim s tváří nad tou červenou vodou. Já jsem Sam. Jsem Sam. Jsem...
"Same!" Dívka mě odtrhla ode dveří a postrčila stěnu proti mně. Zapotácel jsem se a přistál kousek od vany. Než jsem stačil najít rovnováhu, byla tu zas a vrazila do mě, až jsem uhodil hlavou o zeď a dopadl do kouřící vody.
Ležel jsem bez hnutí a zvolna se potápěl. Voda mi zalévala tvář, spařovala kůži, vařila tělo a utápěla ten mrazivý třas. Grace mi jemně zvedla hlavu nad vodu a s jednou nohou ve vaně za mými zády si ji opřela do náruče. Byla úplně promáčená a třásla se.
"Same," řekla. "Hrozně mě to mrzí, vážně, strašlivě mě to mrzí. Nic lepšího mě nenapadlo. Promiň mi to, prosím tě. Promiň mi to."
Ještě pořád jsem se třásl a pevně jsem svíral okraje vany. Chtěl jsem ven. Chtěl jsem, aby mě držela v náruči a já se cítil v bezpečí. Chtěl jsem zapomenout na krev řinoucí se mi z jizev na zápěstí. "Pomoz mi ven," zašeptal jsem. "Pomoz mi ven, prosím tě."
"Už ses dost zahřál?"
Nebyl jsem schopný odpovědět. Ztrácel jsem krev, umíral jsem. Sevřel jsem dlaně do pěstí a přitáhl si je na hrudník. Při každé vlnce, která se mi přelila přes zápěstí, jsem se znovu otřásl od hlavy k patě. Dívala se na mě s bolestí v očích.
"Najdu termostat a zapnu topení naplno. Same, musíš tu zůstat, než přinesu ručníky. Je mi to líto."
Zavřel jsem oči.
Uplynul celý můj život, zatímco jsem ležel s hlavou jen taktak nad vodou a nemohl se pohnout, když v tom se Grace vrátila s náručí ručníků všech barev a velikostí. Klekla si k vaně, natáhla se kamsi za mě a za hlavou mi začalo cosi bublat. Cítil jsem, jak odplouvám v rudé vířící spirále spolu s vodou.
"Musíš mi pomoct, jinak tě nedostanu ven. Prosím tě, Same." Nespouštěla ze mě oči, jako by čekala, až se pohnu. Voda mi klesala ze zápěstí, z ramen a zad, až jsem ležel v prázdné vaně. Grace přese mě přehodila ručník. Byl krásně teplý, jako by ho někde nahřála. Pak vzala do rukou jedno z mých zjizvených zápěstí a podívala se na mě. "Už můžeš vylézt."
Díval jsem se na ni, ani jsem nemrkal, skrčené nohy opřené o vykachlíčkovanou stěnu jako nějaký obrovský hmyz.
Natáhla ruku a přejela mi prsty po obočí. "Máš vážně nádherné oči."
"Ty nám zůstávají," řekl jsem.
Grace sebou při zvuku mého hlasu trochu škubla. "Cože?"
"To je to jediné, co se nemění. Oči nám zůstávají stejné." (str. 128-132)