Asi tak by se dal popsat můj nynější nový účes. Z vlasů na ramena, které jsem měla cca tři roky, jsem přešla na kraťoulinkého ježka a rozhodně v tom nejsou žádné sebedestruktivní snahy :o)
Už delší dobu mě totiž ty moje dlouhé vlasy nebavily, přestože je to v mém případě dost nezvyklé – vždycky jsem si totiž potrpěla na dlouhé vlasy (když mě náhodou chytl amok a nechala jsem se ostříhat, stejně jsem si je po chvíli nechala zase narůst), čím delší, tím lepší, měla jsem pocit, že ženská bez dlouhých vlasů vlastně není tak úplně ženská. Nevím, jestli jsem nějak dospěla, nebo co, ale najednou mi dlouhé vlasy začínaly vadit, čím dál hůř jsem snášela to tahání při česání a rozčesávání a po celém dni, kdy jsem je měla rozpuštěné, jsem si připadala tak nějak upachtěná a unavená, jako by mě na hlavě tížily. Navíc doma jsem si je stejně vždycky stahovala, protože mi vadilo, jak mi při práci lezou do obličeje, takže proč je nezkrátit?
Pár týdnů jsem si to samozřejmě nechávala projít hlavou a pečlivě jsem zvažovala všechna myslitelná pro a proti, koukala jsem na krátké sestřihy na internetu, abych si uměla představit, jaké mám "možnosti", chtěla jsem nějaký praktický účes, se kterým by bylo minimum práce – nejsem zastánce ranního mytí a složitého foukání, žehlení či podobných zvěrstev – taky jsem sondovala terén na domácí půdě, co si o tom myslí a tak, na názor kolegyň v práci (resp. zvlášť jedné) jsem si řekla, že zvysoka kašlu (což je u mě taky docela posun :o), no a nakonec jsem přešla od ďábelského plánu k činům...
A jsem nadmíru spokojená. Okolí si už po prvotním šoku více méně zvyklo, ranní "údržba" účesu je minimální, takže optimální stav. Už zase si připadám "jako člověk", dokonce mám tendenci víc se snažit vypadat jako ženská a každé ráno si líčím oči :o) Zvesela ignoruju, když mi nějaký ten vlásek neposlušně postává, a je to moc hezký pocit. Jen mám občas nutkání (když jsem hodně unavená) si vlasy před spaním "rozpustit" :o)
