Úterním cílem našeho putování za romantikou Anglie a Skotska byly přírodní krásy národního parku Lake District. Po tříhodinové cestě z Birminghamu jsme dorazili k ledovcovému jezeru Windermere, které je největším přírodním jezerem v Anglii a kde jsme dostali dvě hodiny rozchod. Počasí bohužel nebylo nijak přívětivé, 
takže jsem si koupila lístek na 45minutovou plavbu kolem ostrovů za 7 liber a využila tak azyl v kryté kajutě výletní lodi. Před vyplutím nás neprodyšně obklíčilo nesourodé hejno vodních ptáků žebrajících o jídlo (tolik druhů kachen, hus, racků a labutí jsem pohromadě snad ještě neviděla), až jsem měla strach, aby některý z nich nepřišel při rozjezdu k úhoně. Výlet po jezeře ale nijak úchvatný nebyl, asi i vlivem ošklivého počasí, které se postupně zhoršovalo, navíc mi i po jeho absolvování zbývalo hodně volného času a nebylo, kam se vrtnout. Trochu jsem se proto prošla po břehu jezera (připomínám, že za neustálého mrholení) a pod jedním z mála stromů jsem se chtěla usadit ke svačině, ale protože se kolem mě opět téměř okamžitě shluklo slušné množství evidentně hladových ptáků v čele s výhružně vypadajícím labuťákem, najedla jsem se za pochodu (začínalo mi být chladno, byla jsem lehce otrávená ze špatného počasí a zbytečně dlouhého rozchodu 
a nějak jsem neměla náladu se dělit :o). Nakonec jsem v místním infocentru a obchodu se suvenýry v jednom koupila domů jako dárek neuvěřitelně roztomilou plyšovou ovci.
Potom nás čekal hodinový přejezd nefalšovaným anglickým venkovem se stády ovcí na zelených pastvinách rozdělených malými kamennými zídkami porostlými mechem, s lesy a zatoulanými osamocenými domky k dalšímu jezeru jménem Derwentwater, resp. do městečka Keswick na jeho břehu. U vody se to zase hemžilo vodním ptactvem a kousek výš nad jezerem byla pastvina s ovcemi, kam byl dovolen vstup dokonce i turistům. Takže jsem neodolala a navzdory pořád špatnému počasí jsem mezi ně na chvíli vyrazila, jen člověk musel koukat, kam šlape :o) Pěkná byla i nedaleká studna přání, do které se přes jakýsi zvláštní trychtýř vhazovaly mince – než doputovaly dolů, obíhaly jako na ruletě a vy jste měli čas "vyslovit" svoje přání (to víte, že jsem si to párkrát zkusila :o). 
Pak jsem se pomalu prošla městečkem až k parkovišti u velkého supermarketu, kde čekal náš autobus a kde jsem si dokoupila zásoby jídla včetně velké sklenice pravé anglické marmelády, kterou jsem se rozhodla přivézt domů jako suvenýr. Po nákupu jsem se ještě chvíli schovávala před deštěm pod stříškou odložiště košíků, abych si nemusela jít 
sednout do autobusu, protože už jsem z toho celodenního ježdění měla pocit, že mi zadek dočista zdřevěněl (během úterních přejezdů jsem toho taky docela dost přečetla, zbývajících posledních 100 stran druhého dílu Stiega Larssona jsem se ale rozhodla si šetřit).
Nakonec následovala 3hodinová cesta do největšího skotského města Glasgow, kde jsme chvíli bloudili, než jsme našli náš hotel v centru a především místo, kde by mohl zastavit autobus. Hotel byl sice trochu starší, ale docela pěkný a opět mi na recepci bez problémů půjčili redukci do zásuvky (tady na rozdíl od Birminghamu mému "sokit" rozuměli :o) Glasgow jako takové na mě ale moc velký dojem neudělalo, je to typické umouněné velkoměsto a nebýt mojí soukromé vycházky do blízkého okolí hotelu, stihli jsme si z něj v rámci programu prohlédnout vlastně jen katedrálu – ve středu ráno jsme za celkem silného deště vyběhli z autobusu, obešli katedrálu zvenčí (já jsem si pěně nabrala vodu do bot) a zase jsme frčeli dál...
