Pokud trpíte přehnaným vánočním sentimentem, kniha Nejhloupější anděl vás zaručeně vyléčí. U tohohle vánočního masakru s hororovými prvky se budete nahlas pochechtávat nad občas absurdním, občas ironickým situačním humorem, který vzniká vzájemnou interakcí pětice (pokud nepočítám dva zvířecí hrdiny, kteří v celém příběhu sehráli taky nemalou roli) sympaticky potrhlých obyvatel malého kalifornského městečka zvaného Borová zátoka.
Děj se odehrává v době blížících se Vánoc a ústředními postavami jsou: místní městský strážník Theophilus Crowe, který ještě poměrně nedávno holdoval marihuaně, jeho žena Molly Michonová, alias Bojovnice z Pustiny, bývalá hvězda béčkových filmů trpící mírnou duševní poruchou, která se projevuje, pokud přestane brát své léky, pilot Tucker Case se svým mikronéským kaloněm Robertem, Lena Marquezová, která se nemůže vystát se svým bývalým manželem Dalem Pearsonem a behaviorální biolog Gabe Fenton se svým černým labradorem Skinnerem. Nesmím ani zapomenout na postavu, podle které se celá kniha jmenuje, a sice na lehce retardovaného anděla Raziela, který do Borové zátoky přišel jednomu dítěti splnit vánoční přání a díky výši svého intelektu odvede pěkně lajdáckou práci.
"Dveře se otevřely. Theo zaječel, uskočil dozadu a vytáhl zbraň.
Na druhé straně prahu zaječel a odskočil dozadu Tucker Case a zakryl si obličej rukama. Jeho čepice také maličko vyjekla.
"Zůstaňte, kde jste!" vyhrkl Theo. Cítil, jak mu krev buší v krční tepně.
"Vždyť jsem, vždyť jsem! Kristepane, co to má být?"
"Máte na hlavě netopýra!"
"No a? Za to mě chcete zastřelit?"
Netopýr vypadal s černými křídly složenými kolem pilotovy hlavy jako velká kožená čepice s mohawským zježeným hřebenem završeným malou psí tlamičkou, která na Thea poštěkávala.
"No to, ehm, ne." Theo sklonil zbraň a připadal si trochu hloupě." (str. 101)
Nejvtipnější byla bez debaty šestnáctá kapitola (pochopíte, až si knihu přečtete :o) A rozhodně neberte na lehkou váhu autorovo varování v úvodu knihy, že "obsahuje nadávky, výživné popisy kanibalismu a souložících lidí po čtyřicítce". Tak šťastné a veselé!
"Skinnere. Pojď sem. Pojď sem, hochu, zpátky do auta."
Theo Skinnera skoro neviděl a zdálo se mu, že se mohutný retríver válí v něčem, co vypadá jako hromada mokrého zabláceného prádla – jako kdyby se plazil sem a tam s otevřenou tlamou u země a růžovým jazykem kmitajícím ve psí extázi.
Asi mrtvý mýval, pomyslel si Theo a snažil se mrkáním dostat vodu z očí...
Nechal psa jeho radovánkám a odbrouzdal se na Osamělé Vánoce. Měl pocit, jako by na krku ucítil něčí ruku, když procházel dvoukřídlými dveřmi, a potom zaslechl cosi jako hlasité zasténání, když je za sebou zabouchl, ale to byl nejspíš jenom vítr. Neznělo to jako vítr. Ovšem musel to být vítr."
(str. 145)