Vím, že jsem ostuda, ale až dnes (tzn. skoro po měsíci) jsem si po cestě do práce poprvé poslechla singl Madness. A popravdě, když začalo to ryze elektronické MaMaMaMa..., tak jsem si říkala, panebože oni se zbláznili, a měla jsem sto chutí je na místě uškrtit při představě, že takhle bude vypadat celé nové album (ale stejně jsem se neubránila úsměvu, protože něco tak praštěného může napadnou jenom MUSE :o). Pak jsem se zaposlouchala do textu a uvědomila si – Páni, Matt je opravdu a neodvolatelně zamilovanej! U těch "sborů" a kytarového sóla v druhé půlce mě sice s nevolí prolétlo hlavou, že to je moc Queen (nic proti Mercurymu, ale MUSE mají být MUSE), na druhou stranu se mi ale líbil ten Mattův mocný a čistý hlas, který se neztratí ani ve výškách. Ten jeho uvolněný zpěv, který předvádí už od Resistance mi zkrátka lahodí mnohem víc (mám dojem, že musí mít nějakého hlasového poradce nebo že chodí na hodiny zpěvu, protože s těmi předchozími alby se to vůbec nedá srovnat, zní to skoro, jako by je zpíval úplně jiný člověk).
Každopádně se mi tohle jejich "Šílenství" nakonec líbilo. Čiší z toho neuvěřitelná uvolněnost, spokojenost a otevřenost – víte, jako že před vámi beze strachu stojí tak, jak je bůh stvořil (neberte mě úplně doslova, v textu You're swallowing me whole taky nemůžete hledat nic jiného, než čistě duševní metaforu :o), na nic si nehrajou a jsou spokojení sami se sebou. Každopádně mě moc těší takovouhle hudbu poslouchat, když vidíte, jaký kus práce mají za sebou a tak (i když bych samozřejmě uvítala víc kytarovější věci :o).
PS: Jsem zvědavá, jestli až to budou hrát naživo, bude Matt vědět, co s rukama (při Undisclosed Desires mi vždycky přišel takovej bezradnej :o)