Nevěřili byste, jakou může mít člověk jako já radost z odpadkových košů. Po cestě z našeho úterního výletu (o tom se tu ještě rozepíšu, nebojte :o) jsme se stavili v supermarketu pro něco k večeři a mě se tam podařilo zakoupit i dva naprosto obyčejné plastové odpadkové koše a zrealizovat tak nápad, který mi už delší dobu strašil v hlavě, a sice zavést v naší domácnosti zvláštní koše na plast a na papír. S tříděním odpadu je totiž u nás v rodině docela potíž. Sice se snažím vnést k nám trochu osvěty a třídím, jak se dá, ale ostatní členové moje snahy vesele bojkotují (většinou všechny ty plastové lahve a papírové obaly, které jsem dala pracně bokem, vezmou a hodí k ostatním odpadkům, což mě mírně řečeno přivádí k šílenství, zvlášť když se mému rozčilování a hudrování smějí :o(, nebo v lepším případě moje třídění ignorují.
Myslím, že jde o mezigenerační problém, že se dřív lidi prostě nebyli zvyklí starat o to, co se děje s jejich odpadem, a nebylo to ani tolik potřeba, protože ho nikdo nevyprodukoval tolik jako my dnes – zboží nebylo zabaleno nadvakrát až natřikrát, limonády se prodávaly v zálohovaných skleněných lahvích, které se vracely zpátky do oběhu, a zbytky od večeře se většinou zkrmily nějakým tím domácím zvířectvem. Kdežto my jsme dnes schopni naplnit desetilitrový odpadkový koš jenom při vaření oběda.
Každopádně se zatím zdá, že můj záměr se specializovanými odpadkovými koši zabral a alespoň část rodiny začala zcela přirozeně třídit i to, co by je dřív nenapadlo ani ve snu. Bohužel druhá část rodiny pojala k novým odpadkovým košům a třídění obecně hodně silnou averzi a neustále vyhrožuje, že mi moje nové koše vyhodí. Tak mi držte palce, ať není tohle rozpolcení v rodině trvalé :o)
