Jako poslední slevomatový výstřelek jsem si pořídila jednodenní kurz sebeobrany v Praze. Původně jsem na něj měla jet už v půlce září, ale pak jsem si to kvůli posvícení u babičky přeobjednala a vyrážela jsem až v sobotu 20. října. Vzhledem k tomu, že kurz začínal o půl desáté, musela jsem vstávat už v pět ráno, což nebylo nic příjemného. Cestu vlakem jsem si nicméně krátila četbou druhého dílu Hunger Games, který se mi podařilo po cestě tam dočíst. Metro bylo taky v pohodě, ale najít tělocvičnu v ulici Na Topolce, to už bylo na vyšší dívčí. Kurz se totiž konal přímo v tělocvičně Jedličkova ústavu a to by mě nenapadlo ani ve snu, takže kdyby se mě jakýsi dobrosrdečný řidič dodávky stojící před vchodem nezeptal, jestli náhodou nejdu na nějaký kurz, bloudila bych tam dodnes.
Pokud jde o kurz jako takový, byl to solidní záhul, protože jsme se celé tři a půl hodiny věnovali praktickému nácviku. Vzhledem k tomu, že jsem na kurz vyrazila sólo (příště si nějakého sparing partnera přece jen vezmu), měla jsem docela strach, abych pak nenacvičovala přímo s lektorem, ale zbyla na mě jedna slečna, takže to nakonec bylo v suchu :o) Jinak lektory nám dělali dva sympatičtí kluci – Tonda byl takový ten klasicky ukecaný typ, který celý kurz vedl, a Petr byl prototyp takového toho plachého kluka, který před skupinou cizích lidí radši kouká do země, a dělal Tondovi fackovacího panáka :o) – kteří nám všem bez rozdílu věku automaticky tykali a hned v úvodu nás pro zahřátí nechali několikrát oběhnout tělocvičnu. Potom jsme po protažení začali nacvičovat správný postoj (tak, aby vás nevyhodilo z rovnováhy, když do vás z kterékoli strany někdo strčí :o), údery pěstí (kromě toho, že jsme si ujasnili, jak správně zatnout ruku v pěst a kterou částí příp. útočníka praštit, jsme si zkusili i párkrát bouchnout do lap). Potom následovala obrana proti škrcení zepředu, zezadu i ze strany, jak se vysmeknout, když vás někdo chytí za ruku nebo za triko, jak se dostat z kravaty (prý úplně nejlepší je se do ní ani nenechat chytit :o), jak se bránit při vyhrožování i útoku nožem a tak. Bylo to prostě neskutečně poučné, nehledě na to, že nám u každého druhého chvatu lektor Tonda zdůrazňoval, že je nejlepší ho zakončit ještě aspoň úderem do koulí – cituji: a nebojte se udělat z ruky pěkně mističku a prásk!
Jediným mínusem tak pro mě byla právě volba partnera, protože slečna, která na mě zbyla, byla taková strašně plachá, bála se udělat cokoli s větší vervou a vůbec to hrozně málo prožívala, takže jsme si toho vyzkoušely míň, než bychom bývaly mohly (třeba do těch lap jsem si bouchla fakt jen párkrát a vůbec jsem si nevystřídala ruce :o( Vždycky totiž několikrát naznačila nějaký ten chvat, pak jsme se vystřídaly a pak skončila s tím, že už to stačí a jen jsme tam tak postávaly a koukaly na ostatní. Nicméně instruktoři si toho asi časem všimli, protože od jisté doby k nám buď jeden, nebo druhý pokaždé zašli a chtěli, abychom jim ty jednotlivé chvaty předváděly a několikrát se s náma zamíchali i do dvojice jako útočníci. Každopádně jsem zjistila, že třeba na tu kravatu mám coby útočník krátké ruce :o) A obrana proti noži se mi taky dělala poměrně blbě, protože všichni byli vyšší než já :o( Ale jinak jsem si to docela užila, i když jsem pak byla utahaná jako kotě. A nebýt toho, že pravidelné kurzy sebeobrany pořádají jenom v Praze, určitě bych se tam přihlásila.
Při zpáteční cestě mi na Vyšehradě chvíli trvalo, než jsem se dostala do protilehlé stanice metra ve směru k Hlavnímu nádraží – nakonec jsem to vzala přes nadchod a až pak jsem si uvnitř všimla podchodu pod kolejema (předtím se mi totiž nechtělo procházet přes turnikety, kde se cvakají lístky, když jsem nevěděla, jestli se dostanu do protisměru), ale jinak se to obešlo bez problémů. Ve vlaku jsem zhltla svačinooběd a chvíli jsem si četla třetí díl Hunger Games (ano, čtete správně, na jednodenní výlet do Prahy jsem si s sebou táhla dvě knihy – možná by nebyla od věci elektronická čtečka :o), dlouho jsem to ale nevydržela (dostala jsem se asi na stranu 80), protože na mě padla hrozná únava, a tak jsem pak už jenom tupě koukala z okna a měla jsem co dělat, abych neusnula (což jsem si z bezpečnostních důvodů samozřejmě zakázala). Po návratu domů už jsem zvládla jen sprchu a zhruba v půl deváté jsem totálně odpadla.
Takže toliko k zážitkům z kurzu sebeobrany s názvem Nauč se bránit, zájemci můžou mrknout na jejich webovky a najít si termín :o)
PS: Instruktoři vypadají naživo líp, než na těch fotkách :o)