Rebarbora | Přečteno i nedočteno

Prázdniny jsou v plném proudu, a ačkoliv už na ně nějaký ten pátek nemám oficiálně nárok, vyskytuje se u mě letos obzvláště silná tendence k nicnedělání. V důsledku toho mám neustále pocit, že na mě za každým rohem číhá kopice nepříjemných nutností a povinností (vstáváním a chozením do práce počínaje a vařením či uklízením konče), do kterých se mi mimochodem vůbec nechce a kdybych měla na výběr, dělala bych úplně něco jiného, nebo nejlépe vůbec nic. Běžné fungování mi tak dává docela zabrat, což je jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla smáznout dosud přečtené (i nedočtené) knihy jedním jediným článkem (dalším důvodem je taky fakt, že některé z nich jsem dočetla už před docela dlouhou dobou a doteď jsem se nedokázala dokopat o nich napsat, přičemž kdybych se tvrdohlavě snažila sepsat o každé z nich samostatný článek, mohlo by mi to trvat až do Vánoc).

Tohle ekonomické pojednání dua Pikora-Šichtařová ve skutečnosti vyšlo dřív než Nahá pravda, o které jsem tu už psala, nicméně fronta rezervací v knihovně rozhodla, že se mi do ruky dostalo nejdřív volné pokračování a teprve potom jeho předchůdce, ale nakonec to možná bylo i lepší. Kniha Všechno je jinak mi totiž připadala méně záživná i méně vtipná (řekla bych, že se oba ekonomové svou literární činností poučili a v pokračování se víc otrkali), navíc se věnuje především důchodové reformě, o které jsem měla už dávno jasno, takže jsem se jakoby nedozvěděla nic nového, spíš jsem si své předpoklady jen potvrdila a dosavadní znalosti prohloubila. Některé pasáže se v knize dokonce opakují (resp. opakovaly se v Nahé pravdě, ale díky pořadí, ve kterém jsem knihy četla, jsem měla pocit, že se opakují tady :o), autoři opět naťuknou problematickou budoucnost eurozóny i současnou krizi... K přečtení bych vám tudíž doporučovala spíš rovnou Nahou pravdu. I tak se ale ve Všechno je jinak najdou moc pěkná přirovnání a životní peripetie. Na přebalu téhle knihy jsem navíc s jistým zpožděním objevila zcela zásadní informaci, a sice že Pikora a Šichtařová jsou manželé, což mi přijde neskutečně vtipné vzhledem k tomu, jak se o sobě ve svých knihách navzájem vyjadřují :o)

"Co takhle proklepnout si trochu tu Bezděkovu zprávu? Nebude to trvat dlouho a bude se rozhodovat o důchodové reformě... A měli bychom si to taky trochu propočítat, ne?"

Psal se červen roku 2010. Dovolená na spadnutí, počasí lákalo ke všemu, jen ne k práci. A já tušil, že se můj návrh nesetká u Šichtařové s velkým nadšením. A tak jsem zkusil co nejvíc ledabyle nadhodit, jako by se nechumelilo, že "bychom si to měli trochu propočítat". V tu chvíli jsem měl štěstí, že v dosahu nebyl žádný mobilní telefon, notebook, těžítko ani jiný předmět, který by se po mně dal hodit. Soudě podle jejího výrazu, představa potenciálně volných červnových dnů vyměněných za analýzu Bězděkovy zprávy zjevně připadala Šichtařové asi stejně tak přitažlivá jako představa sexu s tchyní.

Ovšem když její pětiminutový monolog obsahující úctyhodnou sbírku pro mne do té doby neznámých výrazů pominul, protože si již očividně na žádný další nemohla vzpomenout, musela uznat, že něco na tom bude. Ano, dovolená byla na spadnutí a práce na důchodové reformě vypadala v tu chvíli mimořádně nezáživně. Ale taky byla pravda, že diskuse o penzijní reformě velmi pomalu, ale jistě začínala nabírat na obrátkách, a bylo racionální čekat, že otázky typu "Jak moc je výhodné či nevýhodné to a ono?" se brzy pohrnou. A že musíme být připraveni. A tak jsme se opět jednou pokusili sami sobě vsugerovat, že venku je vlastně velmi ohavné horko, že máme pylovou alergii, a tudíž nás všechny ty kvetoucí rostliny venku jen obtěžují, a že dovolená v červnu je vlastně k ničemu, protože je vrchol sezóny a všude jsou tuny turistů, a ponořili jsme se do tajů Bezděkovy zprávy.

Netrvalo to ani den, a další sugesce o nevlídném počasí už nebyla zapotřebí. Návrh důchodové reformy z roku 2010 nás pohltil. A zděsil. Velmi brzy jsme si uvědomili, že k tomu chceme něco říct. Tehdy jsme ale ještě netušili, jak složitá cesta je před námi. A jaký budeme muset použít kalibr." (str. 19)

"Schválně – myslíte, že penzijní reforma a kojení dětí mají něco společného?

My si myslíme, že hodně.

Překvapení? Hned s dovolením vysvětlíme.

Naše maminky vždy vyprávěly, jak hned v porodnici někdy v sedmdesátých letech automaticky vyfasovaly krabici sunaru, aby prý měly "do prvních dnů" železnou zásobu. A jak hned cestou z porodnice se vždy auto odvážející týdenní miminko domů (ze kterého "šťastný" otec dosud nezahlédl víc než kanýry na pevně zavázané zavinovačce) stavilo v nejbližší lékárně, která byla při cestě, a onu nafasovanou zásobu sunaru doplnilo o další kousky.

Tehdy – v sedmdesátých letech – se prostě pevně věřilo, že umělá výživa je pro miminko to nejlepší možné. Že dítě musí jíst přesně po čtyřech hodinách (a běda, když jí častěji). Kojení by se matka měla pokud možno vyhnout (maminky už většinou nedokázaly vysvětlit, proč se věřilo, že by umělá výživa měla být lepší). A pokud už někdo "náhodou" kojil (fuj, takové středověké praktiky!), pak si dal velký pozor, aby s tím skončil do tří měsíců.

Ono se vlastně tehdy věřilo ve vícero věcí... Třeba že dítě musí být po narození odděleno od matky. Nebo že nejlépe dítěti prospěje, když se hned pár vteřin po narození vymáchá pod kohoutkem s tekoucí (pokud možno studenou) vodou...

No a pak přišla devadesátá léta. A najednou se začaly prodávat knihy pro novopečené maminky, kde se jim hezky polopaticky vysvětlovalo, jak je kojení důležité pro správně fungující imunitní systém, jak prý je nejlepší prevencí proti vzniku alergií a jak umělou výživu má mít jen to nešťastné miminko, u kterého kojení prostě nejde...

Co se to v té společnosti stalo, že najednou tolik obrátila?

Vlastně nic podstatného. Jenom přešel jeden cyklus celospolečenské pověry. Takové pověry, které jsou akceptovány společností bezvýhradně, se prostě ve společnosti vždy objevovaly a objevovat budou.

Tyto celospolečenské pověry mají vždy několik společných rysů. Zaprvé jim věří drtivá většina společnosti. Jako všechny matky věřily, že pro své děti dělají to nejlepší, když do nich hustí sušené kravské mléko, které příroda vynalezla (tedy ještě než bylo usušeno a doplněno pár éčky) pro telata.

Zadruhé jsou podporovány a upevňovány nějakou skupinou osob, která má v dané epoše výsadní postavení. Ve středověku církev, dnes vědci a experti – ať už se jim říká lékaři nebo třeba ekonomové. Typické je, že když o této privilegované skupině hovoří většinová společnost, označuje ji slůvkem "oni": "Oni říkají, že děti smí jíst jen po čtyřech hodinách!" A mlčky se předpokládá, že "oni" mají patent na rozum.

Zatřetí se ve spojení s danou pověrou obyčejně používá buď výraz "muset", nebo "nesmět": "Děti se musí krmit po čtyřech hodinách, děti se nesmí krmit častěji!" Veřejnost, která tyto výrazy používá, obyčejně totálně ignoruje pravou podstatu výrazů "muset" či "nesmět" – totiž musí se dodržovat a nesmí se porušovat zákon, ústava, pravidlo. To je správný význam těchto výrazů. Pokud se však začnou používat ve spojení s takovou celospolečenskou pověrou, najednou pověra získá punc, jako by byla chráněna psaným zákonem.

Začtvrté jsou tyto celospolečenské pověry odůvodňovány nějakým argumentem, kterému drtivá většina společnosti nerozumí do detailů, ale který se na první pohled, pokud jej nerozebíráme příliš do hloubky, tváří velmi logicky: "Umělá výživa je pro dítě to nejlepší, protože obsahuje všechny potřebné živiny a odpovídá nejnovějším vědeckým poznatkům."

A zapáté: Pokud se někdo této pověře postaví, je div ne kriminalizován. V nejlepším případě je jím opovrhováno jako předpotopním zpátečníkem. A většinová společnost začne takového rebela vytlačovat ze svého středu. Takže nakonec Giordano Bruno, který byl přesvědčen o tom, že Země ani Slunce nejsou středem vesmíru, skončil na hranici.

A které že pověry to jsou? Jen namátkově: Kojit je špatné. Svět je placatý. Jíst instantní pokrmy je zdravé a praktické. Na důchod si musíme spořit ve fondech." (str. 13-14)

Na první pohled něžně se tvářící kniha o květomluvě a jedné plaché dívce, která má problém s komunikací (navíc s podobně něžně vyhlížející obálkou a sladce růžovými deskami). Jakmile ale začnete Řeč květů číst, udeří vás do tváře hodně drsná realita dětí vyrůstajících v dětských domovech a jejich pokřivená logika. Nečetlo se mi to dobře, protože jsem se jednoduše neuměla vžít do pocitů hlavní hrdinky a dost často mi dalo hodně práce pochopit její jednání. V některých situacích jsem si říkala, že je naivní až hloupá (to její dětinské sebemrskačství za chyby, které udělala v minulosti, a absolutní nevíra v to, že by jí někdo mohl odpustit nebo ji dokonce milovat, mi lezlo na nervy a ve slabších chvilkách jsem ji litovala, že ještě nemá potřebný nadhled a neví, že nic se nejí tak horké, jak se to uvaří), ale v některých mi zůstával rozum stát. To, že je hlavní hrdinka Viktorie mírně řečeno velmi zvláštní dívka, která víc než lidem rozumí květinám a také jim, co se společnosti týče, dává přednost, bych ještě byla jakž takž schopná pochopit, ale to, jak se nezúčastněně nechává unášet životem bez sebemenšího zájmu o svoji budoucnost – včetně faktu, že si během svého pobytu v Domě na půl cesty místo hledání práce raději založí uprostřed pokoje záhon a že když jí po třech měsících vyhodí, protože nemá na nájem, a stane se z ní bezdomovkyně přespávající v parku, je v podstatě spokojená – to se mi chápalo velice těžce. Nicméně navzdory Viktoriině přístupu k životu se z ní nakonec stane poměrně úspěšná květinářka, bohužel se ale není schopná poučit ze svých chyb, které v mezilidských vztazích napáchala v minulosti a vrší na ně další a další (včetně toho, že odloží svoji dcerku), takže celý příběh navzdory celkem optimistickému konci působí dost smutně (nejvíc člověka mrzí to, jak málo by stačilo, aby si Viktorie zas a znovu nepackala život).

"Renata se usmála. "Dneska jsem tě viděla jednat s Earlem. Odešel s dobrou náladou. Bude se každý týden vracet a hledat tě." Otázka zní, jestli tam budu, řekla jsem si v duchu. Je tohle Renatin způsob, jak mi nabídnout stálou práci?

"Tak jsem vybudovala firmu," poznamenala. "Věděla jsem, co zákazníci chtějí, ještě dřív než oni. Předvídala jsem to. Balila jsem jim kytice, než ke mně přišli. Odhadovala jsem, který den budou spěchat, kdy se tu budou chtít zdržet a popovídat si. Myslím, že ty máš tu intuici taky, stačí jen, když to budeš chtít dělat."

"Ano," vyhrkla jsem rychle. "Chci."

Tenkrát se mi vybavila Meredithina slova "musíš o to stát", která mi vtloukala do hlavy v Domě na půl cesty a stokrát předtím. Musíš stát o to být dcera, sestra, kamarádka, studentka, říkala mi znovu a znovu. Já o žádnou z těch věcí nestála a žádný Meredithin slib, hrozba nebo úplatek to nemohl změnit. Ale teď jsem náhle věděla, že se chci stát floristkou, vybírat pro cizí lidí květiny a trávit čas střídavě v chladicím boxu a u cinkající pokladny.

"V tom případě tě zaměstnám na černo," nabídla mi Renata. "Každou druhou neděli. Čtyři sta dolarů za čtyřicet hodin a budeš pracovat, kdykoli to budu potřebovat. Ujednáno?"

Přikývla jsem. Renata mi podala ruku a já ji přijala." (str. 58)

"Vy jste Victoria?" opáčila.

Přikývla jsem.

"Posílá mě Earl. Prý vám mám říct, že potřebuje další kytici, ale musí být naprosto stejná." Podala mi třicet dolarů. "Zbytek si máte nechat."

Dala jsem peníze na pult a zmizela v chladicím boxu, protože jsem si nebyla jistá, jestli máme dost chryzantém. Když jsem spatřila obrovský svazek, který jsem ráno koupila, hlasitě jsem se zasmála. Zbytky barvínku ležely na podlaze, kam jsem je před týdnem uklidila. Renata ho nezalila, takže byl suchý, ale ještě neuhynul.

"Proč nepřišel Earl?" zeptala jsem se, když jsem začala vázat.

Žena se střídavě dívala na mou práci a na okno. Vypadala jako ptáček v kleci.

"Chtěl, abych se s vámi seznámila."

Mlčela jsem a ani jsem nezvedla hlavu. Koutkem oka jsem zahlédla, že si tahá za kořínky vínových vlasů. Barva zřejmě zakrývala první šediny.

"Říkal, že mi uvážete kytici – něco výjimečného."

"K jaké příležitosti?"

Odmlčela se a znovu se začala dívat z okna. "Jsem svobodná, ale chci se vdát."

Rozhlédla jsem se. Díky úspěchu s Earlem jsem nabyla sebevědomí. Potřebuje rudé růže a šeřík, usoudila jsem, jenže já ani jednu z těch květin nekoupila. Raději jsem se jim vyhýbala. "Co příští sobotu?" zeptala jsem se. "Mohla byste se stavit?"

Přikývla. "Bůh ví, že dokážu čekat," prohlásila a obrátila oči v sloup. Mlčky sledovala, jak mi ruce kmitají kolem chryzantém. Když za deset minut vyšla ze dveří, připadalo mi, že má lehčí chůzi. K Earlovu domu běžela, jako by z ní spadlo nejmíň deset let." (str. 78-79)

Tahle "hitovka" mi byla vnucena od kolegyně z práce (včetně druhého pokračování), protože všechny ostatní kolegyně už ji četly a všem se líbila. A musím říct, že mě v první chvíli lákalo, že je to taková bichle (ty já rada :o), a po nakouknutí pod pokličku jsem se i těšila na to, že odhalím, jaké smutné životní osudy udělaly z Christiana Grey muže, jakým je (hlavní hrdinka Anastasia – už jen to jméno! – mi na druhou stranu přišla malinko prostoduchá :o(, ale po přečtení prvních zhruba dvou set stránek jsem došla k závěru, že mi to za to nestojí. Nerada čtu knihy, za které bych se musela stydět, a tohle není zrovna titul, který byste si otevřeli v MHD nebo v čekárně u doktora. Kdybych to měla shrnout, je Padesát odstínů šedi dost hrubozrnnou červenou knihovnou o tom, kterak nevinná dívka napravila jednoho zvráceného úchyláka (tedy alespoň to odhaduju na happy end), což jí potrvá neskutečných třikrát šest set až šest set padesát stran detailních popisů toho, jakým způsobem to spolu oba hlavní hrdinové dělají. Nejsem puritán (i když netvrdím, že bych se při čtení téhle knihy nečervenala), ale co je moc, to je moc. Kniha by podle mě měla mít především nějaký děj a toho se v Padesáti odstínech šedi moc nedočkáte :o( Sice budu při rozhovorech s kolegyněmi v práci nejspíš lehce handicapovaná, ale pořád lepší, než si s něčím podobným špinit ruce. Navíc po nedávné návštěvě Říma (o té se vám tu samozřejmě ještě rozepíšu :o) jsem dostala neodolatelnou chuť znovu si přečíst Není římského lidu nebo Spartaka, takže proč ztrácet čas s takovým brakem?

"Sedám si, z batohu lovím otázky, procházím si je a mezitím v duchu spílám Kate, že mi neposkytla aspoň jeho stručný životopis. O muži, se kterým teď povedu rozhovor, totiž nevím zhola nic. Může mu být devadesát, nebo taky třicet. Ta nejistota je rozčilující, začínám mít nervy na pochodu a neklidně poposedávám." (str. 10)

"Pro jednoho člověka je to až moc velká místnost. Před prosklenou venkovní stěnou stojí moderní stůl z tmavého dřeva, u kterého by se pohodlně najedlo šest lidí. K němu ladí konferenční stolek u sedačky. Všechno ostatní je bílé – strop, podlaha i stěny. Až na zeď u dveří, kde visí seskupení šestatřiceti malých obrázků, uspořádaných do čtverce. Jsou nádherné – série obyčejných, zapomenutých předmětů, namalovaných tak detailně, že vypadají jako fotografie. Takhle pohromadě jsou dechberoucí.

"Místní malíř. Trouton," objasňuje mi, když si všimne, kam směřuje můj pohled.

"Jsou překrásné. Povyšují obyčejné na neobyčejné," zasním se u vytržení z něj i z těch obrázků. S hlavou nakloněnou ke straně se na mě upřeně zadívá.

"Lépe bych to nevyjádřil, slečno Steelová," pronese měkce a já z nějakého nevysvětlitelného důvodu rudnu...

"Dobře." Nervózně polknu. "Mám tu nějaké otázky, pane Greyi." Uhlazuju si zbloudilý pramen vlasů za ucho.

"To jsem si myslel..." pronáší s kamennou tváří. Je to jasné – dělá si ze mě legraci. Jakmile si to uvědomím, ucítím horko ve tvářích. Narovnávám se a zpevňuju ramena s úmyslem vypadat vyšší a hrozivější. Zapínám diktafon a pokouším se působit profesionálně.

"Na to, že jste vybudoval takové impérium, jste velmi mladý..." (str. 14-15)