Kromě antických památek, kterých je uvnitř městských hradeb údajně kolem sto dvaceti, může Řím samozřejmě nabídnout i další historické skvosty. V rámci našeho Říma pro pokročilé jsme proto v pátek 5. července 2013 vyrazili na soukromý prohlídkový okruh po římských barokních fontánách.
Začali jsme u zastávky metra Piazza Barberini na vršku Quirinalu, kde jsem měla v plánu zkouknout Tritonovu fontánu od Giovanniho Lorenza Berniniho, ale naneštěstí byla v době naší návštěvy celá schovaná za dřevotřískovými deskami kvůli rekonstrukci, takže jsme jen prošli přes náměstí Barberini kolem a pokračovali ulicemi města k hlavnímu cíli dne – k Fontáně di Trevi. Bohužel i tady byl trochu problém najít směrovky (když už na nějakou narazíte, jsou opravdu miniaturní), takže jsem ze strachu, abychom nepřešli tu správnou odbočku, příliš brzy uhnula z hlavní ulice a potom jsme se nekonečně dlouhou dobu (nebo alespoň mě to tak připadalo) proplétali uličkami svým vzezřením téměř venkovskými :o( Každopádně Fontánu di Trevi jsme nakonec našli, a protože jsme k ní dorazili celkem brzy dopoledne (asi ve třičtvrtě na jedenáct :o), nebyly kolem ní ještě tak strašné davy lidí (ty během našeho pobytu a kochání postupně houstly a houstly, až nebylo skoro možné udělat nějakou kloudnou fotku, kde by vám nezacláněli turisti, jejich slunečníky, klobouky nebo batohy :o(.
Bylo úžasné, že nás na rozdíl od organizovaných skupin turistů nikdo nikam nehonil, takže jsme si mohli tuhle nádhernou "symfonii z vody a kamene" pořádně vychutnat a notnou chvíli si u ní posedět – nejdřív jsme se usadili přímo na jejím okraji (a pózovali si navzájem pro milion fotek z tisíce možných i nemožných úhlů :o) a potom jsme se s připalujícím sluníčkem přesunuli na kamenné lavičky ve stínu po jejím obvodu, kde jsme zůstávali téměř na dosah od jiskřící modrozelené hladiny a přitom jsme se nemuseli přetlačovat s pózujícími davy turistů, a odtamtud jsme se kochali pohledem na fontánu až skoro do třičtvrtě na dvanáct (já k tomu opět zuřivě mačkala spoušť fotoaparátu). Mimochodem, na náměstí u fontány jsou vždy minimálně dva carabinieri s píšťalkami, kteří hlídají, aby se v ní lidé nekoupali, a každého, kdo si jen přehoupne nohy přes okraj, okamžitě umravňují a vyhánějí z vody (ruce si smočit můžete, stejně jako házet do fontány mince – přes pravé rameno proto, aby se vám splnilo jakékoliv přání, a přes levé rameno proto, abyste se k fontáně, resp. do Říma, zase vrátili :o) ...nebo to bylo naopak?).
Fontána di Trevi byla postavená v letech 1732 až 1762 podle návrhu římského architekta Nicoli Salviho v pozdně barokním stylu, který už nese stopy klasicismu, a je největší fontánou v Římě (zdobí celé průčelí budovy a je vysoká 25,9 metru a široká 19,8 metru), takže dostat ji do hledáčku celou je celkem umění. Ačkoli název fontány zní téměř francouzsky, dostala své jméno z italského "tre vie" (neboli "tři cesty"), pravděpodobně podle toho, že na jejím místě dřív ústily tři akvadukty (po rekonstrukci vodovodního systému papežem Mikulášem V. v roce 1453), případně podle křižovatky tří silnic, na které stojí. Fontáně dominuje "falešný" vítězný oblouk (Arco di Trionfo) zvaný "Království oceánů" se čtyřmi korintskými sloupy, atikou zdobenou sochami představujícími čtvero ročních období a balustrádou na vršku. Uprostřed je socha Neptuna stojícího na mušli, kterou táhne dvojice mořských koní vedených tritony. Vzpínající se mořský kůň vlevo symbolizuje rozbouřené moře a tzv. "tichý" kůň vpravo je ukázkou moře klidného. Ve výklencích po stranách se pak nachází sochy Hojnosti (Abbondanza) vlevo a Zdraví (Salubritá) vpravo a všechno je zasazeno do jakéhosi umělého útesu s vodopády, včetně tak úžasných detailů jako je zakrslý strom pnoucí se u paty jednoho ze sloupů :o) Asi nemusím nijak zvlášť zdůrazňovat, že Fontánu di Trevi prostě zbožňuju (všeobecně mám už od útlého dětství velice kladný vztah k vodě, takže jakmile někde čůrká nějaký pramínek nebo se leskne vodní hladina, nesmím u toho chybět :o) a návštěvu Říma bych si bez ní nedovedla představit, stejně jako bez Kolosea. Taky proto jsme se k ní ještě jednou vrátili v sobotu po lenošivé vycházce kolem Kolosea a kromě posedávání a okukování fontány jsme zvládli i dvě kola zmrzlinového obžerství ve zmrzlinárně na rohu s názvem Trevi café, kde jsme si i odskočili na WC :o)
Od Fontány di Trevi jsme pak pokračovali dál městem, přes celkem nenápadné náměstí Colonna se sloupem Marka Aurelia z kararského mramoru (kdyby na něm žádný sloup nebyl, nejspíš byste tohle náměstí přešli bez povšimnutí), který je vysoký 30 metrů a byl postavený v letech 189 až 196 n.l. Podobně jako ten Trajánův je zdobený reliéfy, tentokrát však z válek Marka Aurelia s Germány, a uvnitř se opět nachází spirálové schodiště se 190 stupni vedoucí na jeho vrchol.
Potom jsme prokličkovali k údajně nejzachovalejšímu antickému chrámu Pantheonu (určit v římských uličkách správný směr pro mě bylo zase celkem složité, ale už jsem to nijak zvlášť neřešila, prostě jsem si tipla a šla, kam mě nohy táhly, nicméně jako dobré vodítko jsem používala trik "pluj s davem", přičemž nejlepším davem, kterého se můžete držet, jsou skupiny s průvodcem, i když jim nerozumíte jediné slovo :o)
Pantheon neboli "chrám všech bohů" byl postaven v roce 27 př.n.l. Markem Agrippou a kvůli požáru byl znovu vybudován císařem Hadriánem v letech 118 až 128 n.l. (jediné, co se z původního chrámu dochovalo, je vstupní portikus se třemi řadami žulových korintských sloupů). Rotunda Pantheonu se vymyká tím, že je stejně široká jako vysoká a její zděná kupole o průměru 43,22 metru je dodnes považována za stavitelský div. Uprostřed kupole je kruhový otvor "Oculus" (neboli "oko") o průměru 9 metrů, který pomáhá rozkládat tíhu materiálu a celou konstrukci zpevňuje, navíc díky němu do vnitřku rotundy proudí denní světlo, které celému interiéru dodává zvláštně tajemnou atmosféru. Polokoulová kopule Pantheonu je uvnitř zdobená pěti řadami tzv. schránek a podpírá ji 16 sloupů s korintskými hlavicemi z egyptského granitu. Původní mramorová výzdoba se prý zachovala zhruba z padesáti procent, zbytek, včetně podlahy, jsou věrné repliky. Uvnitř Pantheonu jsou k vidění hrobky italských králů a dalších významných osobností (např. Viktora Emanuela II. nebo Rafaela) a za jeho prohlídku se neplatí žádný vstup.
Jinak Pantheon stojí na náměstí Piazza della Rotonda, na kterém je i malá fontána (Fontatna del Pantheon) od Giacoma della Porta z roku 1575 s egyptským obeliskem z červené žuly vysokým 6,43 metru, který k ní byl přidán v roce 1711. Na fontáně mě nejvíc zaujali "zle" vyhlížející zubatí delfíni, které jsem pak viděla i na fontánách na Piazza Navona a Piazza del Popolo.
Od Pantheonu jsme zamířili na náměstí Piazza Navona, kde se kdysi nacházel Domiciánův stadion a kterému nyní vévodí trojice fontán. Ta největší a nejkrásnější z nich, Fontána čtyř řek (Fontana dei Quattro Fiumi) uprostřed, je od Giovanniho Lorenza Berniniho, barokního umělce, který tvořil po dobu pontifikátu tří papežů Urbana VIII., Innocence X. a Alexandra VII. v letech 1623 až 1665 a kromě Fontány čtvera řek z roku 1651 na Piazza Navona je autorem i dalších barokních římských fontán, např. už zmiňované Tritonovy fontány na Piazza Barberini nebo Fontány della Barcaccia u Španělských schodů, a také oné překrásné kolonády na Náměstí sv. Petra. Čtyři sochy kolem ústředního egyptského obelisku znázorňují Nil (Afrika), Gangu (Asie), Dunaj (Evropa) a Rio de la Plata (Amerika) jakožto zástupce čtyř světadílů – jen pro lepší orientaci: socha Nilu si zakrývá hlavu, protože v té době se ještě nevědělo, kde pramení; Dunaj se dotýká papežského erbu, protože je nejblíž k Římu, a Rio de la Plata údajně sedí na hromadě mincí na znamení bohatství Ameriky (každopádně má "buclaté" černošské rysy a kovový náramek na noze). Fontánu zdobí také množství dalších symbolů – palma a lev ukrytý ve skalní jeskyni v blízkosti Nilu, had hrozící Americe ukrást její bohatství, kůň ve skále mezi Dunajem a Riem – a krásně propracovaných detailů jako jsou nejrůznější druhy rostlin, např. kaktusy u Ameriky apod.
Na jižním konci náměstí Piazza Navona pak je k vidění "plochá" Maurova fontána (Fontana del Moro) s tritony z růžového mramoru od Giacoma della Porty z roku 1575, přičemž socha Maura uprostřed, která jí dala jméno, tam byla přidaná až při rekonstrukci v roce 1651 (líbí se mi, že je de facto dvoupatrová, a taky elegantní tvar té spodní mělké nádrže :o). Na opačném konci náměstí pak je Neptunova fontána (Fontana del Nettuno) ze stejného období jako Maurova fontána, která však byla zrekonstruována až v roce 1878, kdy byla vyzdobena do dnešní podoby sochou Neptuna bojujícího s chobotnicí uprostřed a ostatními sochami nymf, andělíčků a mořských koní po obvodu. Jinak Piazza Navona je oblíbeným místem pouličních malířů, živých soch a dalších kejklířů, takže pokud si potrpíte na podobné věci, tady si přijdete na své.
Z náměstí Navona jsme pak opět lehce neorganizovaně vyrazili ke Španělským schodům (Scala di Spagna), přičemž jsme se po cestě osvěžovali zdejšími výbornými ovocnými saláty. Španělské schody údajně patří k největším a nejstarším svého druhu v Evropě (postaveny byly v letech 1723 až 1725) a najdete je na Španělském náměstí (Piazza di Spagna), které se nachází na úpatí pahorku Pincio. Obojí dostalo jméno podle nedalekého sídla španělského velvyslanectví a patří mezi nejnavštěvovanější místa v Římě – kvůli kavárnám se tu v minulosti scházeli nejrůznější umělci, movitější klientelu zas lákají obchody luxusních módních značek lemující třídu Via dei Condotti vedoucí přímo pod Španělské schody. Tam se také nachází další z Berniniho fontán – Fontana della Barcaccia z roku 1629, která má tvar potápějící se lodi a na které po celou dobu, kdy jsme u ní byli, skotačili děti nebo si z ní lidé nabírali vodu, takže udělat nějaký aspoň trochu solidní záběr bylo na dlouhé lokte. Nad Španělskými schody, které jsou mimochodem celé z travertinu, mají 136 stupňů a jsou zdobené zahradními terasami a různě zakřivenými liniemi, se pak tyčí do výšky kostel Nejsvětější Trojice (Trinitá dei Monti) se dvěma zvonicemi, který dal v Římě postavit francouzský král Karel VIII. a který mě osobně svým vzezřením připomíná architekturu karibských provincií.
Po Španělských schodech jsme vyšli až nahoru ke kostelu a odtud jsme se vydali do "zelené džungle" římského pahorku Pincia, kde jsem měla v úmyslu najít jezírko s malým chrámem Tempio di Esculapio (jen pro úplnost – řecký bůh Asklépios neboli Eskulap se podle pověsti ve 2. století objevil na tiberském ostrově v podobě hada, aby vysvobodil Řím ze zajetí morové epidemie – proto ho tu mají tak rádi :o). Zdejší parky jsou ale tak rozlehlé (údajně jde o největší park v Římě s obvodem měřícím 6 km), že se mi to hned napoprvé nepovedlo – v pátek jsme jeho hledání po chvíli vzdali, protože jsme byli po celodenním běhání ulicemi města příliš unavení. Rest jsme proto napravili v sobotu, kdy jsme se svezli metrem až k neoklasickému náměstí Piazza del Popolo (zastávka Flaminio). Uprostřed náměstí stojí 24 metrů vysoký egyptský obelisk z období Ramsese II. (s podstavcem a křížem měří 36 metrů), který do Říma přivezl císař Augustus a postavil ho na Cirku Maximu (sem na náměstí ho nechal převézt v roce 1589 papež Sixtus V.). Na jižní straně náměstí stojí dvojice téměř stejných kostelů Santa Maria dei Montesanto a Santa Maria dei Miracoli (ačkoli zvenku vypadají totožně, liší se prý svými interiéry), na severní straně náměstí je pak brána Porta del Popolo ze 16. století, v jejichž místech vstupovali do Říma poutníci už v antických dobách.
My jsme se však vydali podél hradeb zpět do parku na Pinciu, tentokrát ale jednodušší trasou víceméně po hlavní třídě – a kýžený výsledek se dostavil. Esculapia i s jezírkem jsme našli a v příjemně stinném parku jsme strávili dlouhý čas posedáváním na lavičce a vychutnáváním zdejšího klidu, tolik vzdáleného věčně věků rušným ulicím města pod námi. Park ne nepodobný zelené oáze v jinak sluncem rozpáleném Římě na mě působil jako z jiného světa a svojí obrovskou rozlohou (což lze snadno určit podle množství nejrůznějších parkových přibližovadel nabízených k pronájmu), cestičkami sypanými pískem a loďkami k pronájmu na jezírku mi trochu připomínal zahrady ve Versailles.
Každopádně to byla naše poslední zastávka v Římě, a tudíž zde končí i můj souhrn loňského římského dobrodružství. Doufám, že vám tyhle moje dlouhatánské výlevy budou alespoň něco platné a přeju krásné zážitky, pokud se do Říma chystáte podívat :o)
PS: Návštěvu Vatikánu jsme z našeho plánu záměrně vynechali, protože nejsme vyloženými "kostelními" nadšenci (já jsem si ho navíc prohlédla už dřív při mých jednodenních rychlovýletech a přišlo mi zbytečné ztrácet čas v oněch nekonečných frontách u bezpečností kontroly, když je v Římě tolik jiných věcí k vidění), i když je pravdou, že jsem si při zpáteční cestě vyslechla, že "v tom Římě vlastně nemají žádné pořádné náměstí", načež jsem několika dobře mířenými dotazy zjistila, že tím bylo myšleno právě Náměstí sv. Petra a že si kvůli tomu někteří členové naší výpravy připadají ochuzení :o) Tak možná příště...