Protože byla příznivá předpověď počasí, rozhodla jsem vyrazit ve čtvrtek 22. května na výlet do Tábora (přece jen nemám ráda resty a historické centrum Tábora zůstalo při koncertu Tomáše Kluse, kdy jsme jeho prohlídku plánovali, kvůli dešti netknuté :o). Odešla jsem proto dřív z práce a vlakem s menším zpožděním jsem dorazila do Tábora asi ve čtvrt na čtyři. Pěší procházkou jsem potom zamířila kolem hezké budovy zdejší Střední zemědělské školy nejdřív na břeh rybníka Jordán s vizí pěkného výhledu na město – jediné, co mi ho nakonec trochu kazilo, byl ještě poměrně dost upuštěný Jordán (na jaře ho čistili a nějak zpevňovali či co), ale to byl jen detail :o)
Pro úplnost připomenu, že Tábor je původně husitské město založené roku 1420 vojevůdcem Janem Žižkou a v době svého vzniku nebylo jen nedobytnou pevností (kromě opevnění se o to zasloužila také výhodná geografická poloha na skalnatém vršku v obklíčení řeky Lužnice), ale vlastně i jakýmsi samostatným městským státem na území tehdejšího českého království (jeho obyvatelé neuznávali královskou autoritu a město bylo ekonomicky samostatné s vlastní ozbrojenou silou). Přičemž bez ohledu na husity, resp. v duchu jejich tradice, byl Tábor vždycky městem buřičů a poslušnost českému králi odmítl ve svých dějinách ještě několikrát (což mi přišlo docela sympatické :o).
Od rybníka Jordán (resp. údolní nádrže, i když nevím, jaký je v tom konkrétně rozdíl :o), každopádně se prý ale jedná o nejstarší údolní nádrž ve střední Evropě – Jordán byl založen již v roce 1492) jsem pak zamířila rovnou na hlavní Žižkovo náměstí. Co se architektury města Tábor týče, po dvou velkých požárech v polovině 16. století, které zničily většinu tehdy ještě dřevěných měšťanských domů, dostalo městské centrum dnešní podobu, kdy domy zdobí četné variace typické renesanční sgrafitové výzdoby. Na Žižkově náměstí se také nachází pozdně gotická radnice z počátku 16. století, ve které má sídlo Husitské muzeum (to jsem nakonec navštívit nešla – nějak jsem neměla náladu na prohlížení vitrín), a kostel Proměnění Páně na hoře Tábor postavený v roce 1440, na jehož věž by mělo být podle internetu možné vystoupat a pokochat se pohledem na město z výšky, ale v praxi jsem nenašla ani dveře, ani žádnou ceduli, a to jsem prosím poctivě obešla celý kostel kolem dokola :o( Na náměstí je také renesanční kašna z druhé poloviny 16. století se sochou rytíře Rolanda nesoucího znak města a památník zakladatele města Jana Žižky z Trocnova z konce století 19. Nádherný je také tzv. Ctiborův dům (č.p. 6) se štítem překrásně zdobeným kamennou kružbou, který byl postaven kolem roku 1532 a nese známky renesance, ale i gotiky.
Když jsem neuspěla s výlezem na kostelní věž a dostatečně jsem si nafotila všechno, co mi na Žižkově náměstí připadalo zajímavé, vydala jsem se kolem radnice k hradu Kotnov. Ten byl postaven už někdy v polovině 13. století, za vlády českého krále Přemysla Otakara II., postupně ale ztrácel svůj obranný význam a v letech 1612-1613 byl přestavěn na pivovar. Nejvýznamnější dochovanou částí hradu tak zůstala Kotnovská věž, na kterou navazuje jediná dosud stojící městská brána, zvaná Bechyňská, která se dochovala v téměř původním stavu z doby po roce 1420. Na Kotnovskou věž naštěstí bylo možné vylézt, takže si mé výletnické já konečně přišlo na své :o) I když na vstupních dveřích byla vtipná cedule: "Vstup pouze na vlastní nebezpečí" (brala jsem to jako žert zejména proto, že je zde vybíráno vstupné, i když pouze symbolických 20,- Kč :o). Z věže, která je vysoká 25 metrů a vede na ni 155 schodů, je krásný výhled na řeku Lužnici i město.
Když jsem se dostatečně pokochala, vyrazila jsem se ještě trochu cournout táborskými křivolakými uličkami a tichými zákoutími, včetně části městských hradeb odkud byl zvlášť v okolí Kotnova hezký výhled (na druhé straně města jsem dolů na hradby už nescházela, protože jediné, co by z nich bylo vidět, je moderní město – historické centrum máte totiž za zády) a pomalu jsem se vydala na cestu domů. Při té jsem ještě stačila minout renesanční Vodárenskou věž z roku 1559, která je krásně zdobená obloučkovými štíty a sgrafitem, a některé budovy z novodobější historie, jako je novorenesanční Střelnice z konce 19. století (nenechte se zmást názvem, v Táboře jde o jakýsi kulturní dům, centrum společenského života) nebo Divadlo Oskara Nedbala pojmenované po zdejším slavném rodákovi, hudebním skladateli a dirigentovi, a postavené podle budovy Národního divadla v Praze, kterou si vzali jeho tvůrci za vzor.
Pokud jde o můj celkový dojem z Tábora, slunečné počasí trochu vylepšilo jeho předchozí pošramocenou pověst, i když musím říct, že mě překvapilo, že na tak staré město tam toho zas až tolik k vidění není – nebýt Kotnova, odjížděla bych odtud asi celkem zklamaná. Taky mě překvapilo, že na všední den odpoledne bylo v ulicích hrozně pusto (například po cestě ke Kotnovu jsem nepotkala ani živáčka), působilo to na mě dost zvláštně a zdejší lidé taky – paní pokladní na Kotnově měla menší problém s tím, prodat mi leporelo, protože už údajně měla uzavřenou pokladnu, a obsluha v Quick Burgeru u autobusového nádraží, kam jsem si došla odskočit (přímo na autobusovém nádraží jsem totiž toalety nenašla :o(, měla nejvíc starostí se sledováním hokeje nebo co to zrovna běželo za mistrovství a přes řvoucí televizi mi skoro nerozuměla. Každopádně jsem ale ráda, že jsem si Tábor prohlédla, považuju to za součást mého vzdělání :o)
