Po loňském úspěšném nájezdu jsme ani letos nevynechali akci s názvem Noc kostelů a v pátek 23. května večer jsme vyrazili do ulic :o) Protože jsme si ale vloni stihli těch kostelů prohlédnout docela dost, vzali jsme to letos víc na pohodu a spíš jsme se snažili vychutnat si i nějaký ten program.
Nás okruh jsme začali v Evangelickém kostele, který je zastrčený v zástavbě a nebýt věžičky se zvonem, asi bychom ho byli i přehlédli. Na druhou stranu bylo od první chvíle jasné, že je to kostel, kde to opravdu žije – co půl hodiny tam byl pro návštěvníky připravený nějaký program (děti tam hrály divadlo, zpívaly atd.), všude spousta lidí, kteří tam na rozdíl od nás nebyli poprvé, a všude spousta pobíhajících a smějících se dětí, navíc nás hned u vchodu přivítala dvojice moc milých pánů, kteří se okamžitě ujali výkladu o historii kostela postaveného na přelomu 19. a 20. století německými luterány, který po druhé světové válce dostala Českobratrská církev evangelická (bohužel mám mezery co se rozdílů mezi katolíky, evangelíky, luterány a dalšími poddruhy křesťanství týče, takže nedovedu ocenit případnou ironii či "návaznost" :o(.
Mě na celé budově připadalo nejvtipnější a nejzvláštnější, že se kostel nachází až v prvním patře, protože v přízemí je byt faráře :o) Jeden z pánů, kterému jsem v duchu přezdívala "námořník" (měl modrobíle pruhované triko s dlouhým rukávem a v ruce fajfku :o), se po výkladu nabídl, že jestli chceme, ukáže nám půdu a dovolí nám si zazvonit na kostelní zvon, což jak se ukázalo vůbec není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát :o) Tenhle kostel byl celkově hodně interaktivní, pod kůrem s varhanami (na které nás kupodivu zahrát nenechali :o) byla jakási umělá lezecká stěna s názvem Zeď nářků, mezi jejíž kameny mohli lidé dávat papírky se svými přáními, bolístkami a trápeními, aby se za ně potom v kostele v rámci modlitby "přimluvili". Taky tam byla moc pěkná papírová "instalace" Člověk v síti alá internet, kde byl od dětí nakreslený Google, Facebook a další, to bylo hodně vtipné :o)
Další zastávkou pak byl kostel hned ve vedlejší ulici za hotelem Clarion (dřívějším Gomelem), který se jmenuje Kostel sv. Václava a je taky poměrně schovaný v zástavbě, i když už alespoň není z obou stran oblepený dalšími domy (jen z jedné strany je k němu připojená budova bývalého Českého gymnázia, nyní VOŠ). Kostel dal v roce 1868 na vlastní náklady postavit zdejší biskup Jan Valerián Jirsík, což mi přišlo zajímavé, že stavbu kostela financovala de facto soukromá osoba, a historie tohoto kostela je především spjata s dobou národního obrození a se snahou českých obyvatel Budějovic o zrovnoprávnění vůči německy mluvící populaci a také o zajištění vzdělávání místních dětí v českém jazyce. Kostel sv. Václava mě moc příjemně překvapil, uvnitř je nádherně novogotický s vysokým lomenými okny, navíc má krásnou výzdobu s modro-zlatými sloupy a nechybí ani strop se zděnou kružbou :o) Tou goticky laděnou architekturou mi trochu připomínal vloni navštívený Kostel sv. Rodiny, prosklené "vitríny" u vchodových dveří ve mně naopak evokovaly poměrně nepovedenou rekonstrukci Katedrály sv. Mikuláše (viz. níže).
Za zmínku pak rozhodně stojí i prazvláštní obraz s astronautem ve zdejší zpovědnici, na který nás upozornila paní "průvodkyně" a který je nepatřičně moderní, pestrobarevný a plný utajených symbolů v podobě hromádky přírodnin v popředí (alespoň my jsme dospěli k názoru, že to určitě má nějaký skrytý význam, nějaké sdělení, ale nepodařilo se nám přijít na to, jaké :o). Kostel sv. Václava by evidentně potřeboval menší rekonstrukci – na dost místech se ze zdí nejspíš kvůli vlhkosti odlupovala omítka – ale jinak byl opravdu milým překvapením a byla jsem ráda, že jsme se do něj zašli podívat.
Vycházku jsme zakončili v našem oblíbeném kostele Obětování Panny Marie, kde jsme se usídlili na hodně dlouhou dobu. Nejdřív jsme si od devíti večer poslechli koncert vokální skupiny Dyškanti nazvaný Hudba čtyř století – ten se mi moc líbil, zpívali latinské a české skladby (podle programu pocházející z 15. až 18. století) a v kombinaci s nádhernou atmosférou starobylého kostela mi to trochu připomínalo vánoční Půlnoční mši (ne že bych někdy v životě na nějaké byla, ale takhle nějak bych si ji představovala :o). Jediné, co mi celkový skvělý dojem z koncertu kazilo, byl jejich dirigent – ten totiž předváděl tak neuvěřitelné pohyby, že mě v první chvíli napadalo, jestli nejde o nějakou parodii. Když jsem pak zjistila, že to myslí zcela vážně, měla jsem velký problém nevyprsknout smíchy pokaždé, když jsem k němu zabloudila očima, a proto jsem se celý koncert radši dívala na ostatní zpěváky nebo jsem se rozhlížela kolem a kochala se tím překrásným kostelem :o) Každopádně co se zpěvu týče, bylo to opravdu působivé – pánské basy zase tak hezky duněly, až vám málem brněla podlaha pod nohama, a ženské hlasy k nim tvořily působivý kontrast, přičemž zároveň ladily a vytvářely krásně plnou melodii. Zpívaly i všelijaké ty renesanční a barokní kudrlinky, kánony a tak, no prostě jako bychom se na chvilku vrátili zpátky v čase :o)
Po koncertě následovala od desíti večer komentovaná prohlídka s naším starým známým panem Míchalem, která tentokrát nezačínala přímo v kostele, ale v Křížové chodbě, kde nás provázel jen při svitu svíček, které na začátku některým z přítomných rozdal. Co se výkladu týče, nedozvěděli jsme se tedy nic až tak převratně nového, protože de facto stejnou prohlídku jsme absolvovali v rámci Mezinárodního dne památek, ale musím říct, že večerní atmosféra se svíčkami byla fajn (asi jedinou novinkou byla informace k tzv. Studniční kapli, která se tak jmenuje ne proto, že by v ní ústila studna, ale proto, že v tomhle výklenku bylo umístěno umyvadlo, kde si mniši myli ruce, než šli do refektáře neboli společné jídelny, jejíž vchod byl hned naproti (nyní je jako spousta dalších vchodů zazděný). Z křížové chodby jsme pak pokračovali i do samotného kostela, ale vzhledem k tomu, že byla prohlídka plánovaná jen do jedenácti hodin, stihli jsme opět pouze povídání o zdejší desetimetrové fresce sv. Kryštofa, která je největší v České republice, včetně legendy o tomhle světci (že to byl muž obrovité postavy, který chtěl sloužit jen tomu největšímu z králů, když ale zjistil, že se jeho král bojí ďábla, dal se do služeb ďábla, a když zjistil, že se ďábel bojí Ježíše Krista, rozhodl se sloužit jemu, protože ale nevěděl jak, nechal si poradit od jednoho poutníka, který mu řekl, že nejlíp bude Kristu sloužit tím, když bude přepravovat pocestné přes rozvodněnou řeku, jednou přenášel obr přes řeku dítě a to bylo najednou čím dál těžší a těžší, až se málem v té řece oba utopili, na druhém břehu pak požádal dítě o vysvětlení a to mu řeklo, že je Ježíš Kristus, král, kterému slouží, a že nese na ramenou všechnu tíhu světa, potom Ježíš obra pokřtil a dal mu jméno Christophorus, což v řečtině znamená "ten, kdo nosí Krista" – proto je svatý Kryštof zobrazován s dítětem na rameni a jako patron pocestných s holí v ruce), načež nás stejně jako vloni přišel někdo napomenout, že bychom měli s prohlídkou končit, a bylo po žížalkách :o(
Na závěr si ještě neodpustím menší odbočku ke Katedrále sv. Mikuláše. Tu jsme nakonec v rámci letošní Noci kostelů nenavštívili – částečně proto, že se mi nelíbí, jak ji zrekonstruovali (zašla jsem se do ní podívat už vloni po jejím znovuotevření a byla jsem z toho mírně řečeno v šoku, z kostela ze 13. století nezbylo skoro nic, všechno je fungl nové, včetně dřevěných kostelních lavic, moderní a ohyzdné, neskutečně mě mrzelo, že jsem se v Katedrále nebyla nikdy podívat před její rekonstrukcí, takhle totiž podle mě vypadá kostel, kterému sebrali duši :o( a částečně proto, že jsem v programu přehlídla komentovanou prohlídku, na kterou bych byla bývala šla, abych se dozvěděla něco víc o té zpackané rekonstrukci a případně zjistila, jestli jsem jediná, kdo s tím má problém. No tak snad příští rok...
