Z Mezinárodního dne památek už se stala taky pomalu tradice, a tak jsme nemohli chybět ani na letošním ročníku :o) Nicméně po loňských zkušenostech, kdy jsem se při odpolední komentované procházce městem už sotva držela na nohou, jsem letos vzala organizaci do vlastních rukou. Když totiž chcete během jednoho dne stihnout takovou spoustu památek a prohlídek jako my, vyžaduje to špičkovou organizaci a náročné plánování. Se skromností sobě vlastní se ale musím pochválit, že jsem to zvládla na jedničku – nejen že jsme stihli spoustu památek a narvali do jednoho jediného dne téměř nemyslitelné (v rámci nadupaného harmonogramu jsme využili doslova každou minutu :o), ale ještě to byl program vyvážený a tudíž ne příliš únavný, takže když jsem se v sobotu po šesté vracela domů, byla jsem ještě plná energie, zářila jsem spokojeností a zkrátka byla na rozdíl od loňského roku naprosto v pohodě :o)
Samozřejmě bychom toho s ohledem na program rádi viděli mnohem víc, protože téměř všechny historické vycházky byly zajímavé a stály by za vidění, jenže když všechny začínaly ve stejný čas, museli jsme si chtě nechtě vybrat jen nějaké. V sobotu 18. dubna 2015 v devět ráno jsme tudíž začali komentovanou prohlídkou kulturního domu Slavia, kam se člověk běžně dostane akorát tak v rámci nějaké akce (například se tam pořádal náš firemní vánoční večírek :o), ale to si většinou stejně nemůžete prohlédnout nic zákulisního, takže jsem to považovala za jedinečnou příležitost. Navíc jsme se dozvěděli i něco o historii celé budovy – jakože byla postavena v letech 1871 až 1872 (stavba trvala rok a půl a první akcí v nově otevřené Slavii byla oslava Silvestra 1872) jako sídlo německých zájmových spolků a protipól takzvaného Českého domu, kterým je Beseda Na Sadech postavená v letech 1869 až 1870 (proto taky zněl podtitul komentované prohlídky "Německý dům"). Od roku 1956 měla Slavii ve vlastnictví armáda, což je důvod, proč jí hlavně starší generace říkají "Armáďák", a od roku 1963 je kulturní památkou. Zvláštností jsou i ony nádherné dva skleněné lustry visící v hlavním sále, které prý byly darem Nového Boru Slavii k 50. narozeninám Adolfa Hitlera.
V rámci komentované prohlídky jsme si prolezli celou budovu od sklepa až po půdu (a to doslova :o) a kromě toho jsme se mohli podívat i na spoustu dobových fotografií, nicméně s ohledem na nabitý program jsme se nemohli nijak zvlášť zdržovat, a tak jsme od fotografií utekli mezi prvními a pádili na místo srazu pro následující komentovanou procházku městem s názvem "Věže a bašty městského jádra" od desíti hodin. Ta začínala u jedné z věží původního městského opevnění jménem Železná panna nebo správněji Špilhajbl, jak jsme byli hned v úvodu prohlídky poučeni :o) Věž totiž dostala své jméno podle purkmistra Jiřího Špilhajbla, za kterého byla v roce 1630 přestavěna a zvýšena, Železná panna se jí říká až v novodobé historii (se začátkem cestovního ruchu) podle stejnojmenného mučicího nástroje, jehož replika je uvnitř k vidění. Věž je původně gotická ze 14. století a stejně jako všechny tehdejší obranné věže, měla v té době jen tři stěny – směrem do města se nechávaly věže otevřené, aby se nepřátelé v případě jejich dobytí nemohli bránit útokům měšťanů – a podobně jako celé hradby nebyla věž původně vůbec zastřešená, k tomu došlo až později se začátkem používání střelného prachu, který by jinak zvlhnul. Městské hradby prý kolem celého města měřily 1,75 km, byly až sedm metrů vysoké a jejich součástí bylo 33 věží, včetně věží bran. Hradby kolem Českých Budějovic stály od 13. do 19. století. V době přemyslovské se stavěly věže půlválcové zejména na severní a severovýchodní straně města v pravidelných odstupech 50 loktů (asi 30 metrů) – šlo o nejzranitelnější část města a proto se tu hradby stavěly jako první – od druhé třetiny 14. století se pak stavěly věže hranolové, přičemž města dostávala od krále za jejich stavbu, resp. za budování městského opevnění jako takového, daňová zvýhodnění.
Zvláštností je půlválcová Bílá věž, která je de facto zazděná do dnešní budovy Jihočeského divadla a herci kolem ní prochází na jeviště (o tom jsme měli možnost se za pár dní přesvědčit na vlastní oči, když jsme vyrazili na slavnostní otevření Ateliéru 3D a absolvovali prohlídku celého divadla včetně zákulisí, ale o tom zase až příště :o) nebo věž u Pražské brány v Krajinské ulici, kterou de facto procházím téměř každý den a která 
se zřítila v roce 1660. V rámci prohlídky jsme samozřejmě nemohli vynechat ani dominantu města – Černou věž, jejíž stavba byla zahájena v roce 1551 a trvala i s nějakými těmi přestávkami celkem 30 let. Proto jsou také její věžice a střílny v dolní části pozdně gotické, zatímco báň už je čistě renesanční. Pozlacená makovice na samém vršku byla poslední stavební prací, při které musel zlatník na náměstí před zraky veřejnosti rozklepat na 30 zlatých mincí. Prvním návštěvníkem Černé věže byl prý v roce 1576 císař Rudolf II., tehdy se ale ještě nejmenovala "Černá", ale říkalo se jí jednoduše jen "Věž", protože byla ve městě nejvyšší a tudíž "jediná", svůj nynější název dostala až někdy kolem roku 1900, a to ještě jen v turistických průvodcích, než že by jí tak říkali obyvatelé města (do roku 1915 nemělo žádný název ani náměstí :o).
No a poslední zastávkou byla hranolovitá věž Rabnštejn postavená v letech 1390 až 1392. Své jméno dostala v roce 1467 podle tehdejšího královského podkomořího Prokopa z Rabnštejna (královský podkomoří měl za úkol dozor nad všemi královskými městy, která musel v rámci své funkce během roku objíždět a obnovovat jejich městské rady – vždy když přijel, volili se konšelé – a tak věž dostala jméno na jeho počest, i když za tím samozřejmě mohlo být i něco víc, třeba nějaké výsady pro město, ale kdo ví :o). Střecha byla na věži dostavěna teprve někdy kolem roku 1455 a její okna jsou prý postavena záměrně našikmo, aby z nich mohla být ostřelována hlavní komunikace (dnešní ulice Husova). Arkýře s dírami v podlaze zase používaly k lití oleje a jiných nepříjemností, když se útočníci dostali až k parkánu věže. Rabnštejnská věž sloužila kromě jiného také jako vězení pro těžší zločince (vězení nemělo východ, jen díru, odkud se do něj trestanci spouštěli :o(.
Co se týče zániku městského opevnění v 19. století, byla jako první zbořena Rožnovská brána (na straně u Jihočeského divadla) v roce 1845. Věže byli součástí běžných pozemků, které vlastnili jednotliví měšťané, a ti je rádi zbořili, aby na jejich místě mohli postavit nové domy a využít tak prostor ke svému užitku, což teda mě osobně přijde škoda, protože kdo může říct, že má pozemek s hradbou a vlastní věží, že? Jak jste si asi všimli, z procházky po věžích nemám skoro žádné fotky – zaprvé proto, že jsem se snažila spíš pekelně soustředit na výklad (a na psaní poznámek :o), a navíc byla celkem zima a foukal studený vítr, takže jsem pak byla docela ráda, že už máme tu hodinu a půl za sebou a můžeme si jít na chvilku sednout někam do tepla kavárny na horkou čokoládu :o)
Dalším bodem programu pak naštěstí byla přednáška "Zvony a zvonice královského města České Budějovice", kde nejen že jsme byli v teple zdejší pedagogické fakulty, ale ještě jsme mohli celou dobu sedět :o) Přednáška byla moc zajímavá a navíc doprovázená powerpointovou prezentací a detailními fotkami většiny zdejších zvonů, takže jsme si je mohli prohlédnout tak zblízka, jak se to normálnímu člověku běžně nepoštěstí :o) Mimo jiné jsme se dozvěděli, že první českobudějovické zvony byly vyrobeny jinde (např. ve Znojmě), protože zde nebyl nikdo, kdo by je byl schopen vyrobit. Že se na výrobu zvonů používá tzv. zvonovina, což je slitina mědi (78%) a cínu (12%) apod.
Prvním zvonem odlitým v Českých Budějovicích byl Bumerin v roce 1507 určený původně pro Kostel sv. Mikuláše (dnešní katedrálu), který odlil Nicolaus neboli Mikuláš Baumaster, profesí puškař a kovář. Bumerin, nyní visící na Černé věži, je nejsvětějším budějovickým zvonem se zvláštním dunivým zvukem, který vyzvání jen při zvláštních příležitostech – např. teď při zahájení oslav 750. výročí založení města nebo když se volí nový papež apod. Jinak Bumerin byl římský mučedník, jehož ostatky jsou uložené pod jedním z oltářů Katedrály sv. Mikuláše. Současný zvon Bumerin ale pochází z roku 1723 a byl odlit poté, co při velkém požáru původní zvon praskl. Je odlitý ze starého prasklého Bumerinu, který museli z věže pustit dolů (jinak prý nešel sundat), a ze získaného materiálu odlil mistr Kreuz nový zvon přímo u paty věže. Jde o největší zvon na Černé věži a váží 3,5 tuny (původní Bumerin prý vážil 4,5 tuny).
Druhým nejstarším zvonem Černé věže je pak zvon Stříbrný z roku 1630 od Arnolda Vojtěcha (na jeho výrobu byl použit i určitý podíl stříbra, odtud jeho název). Následuje Maria od Pavla Jiřího Haaga z roku 1684 a Umíráček z roku 1705 od renomovaného zvonaře Kreuze z Lince. Kreuz odlil v roce 1723 ještě další dva zvony Černé věže – Oktávu (neboli Malou Marii) a Martu. V roce 1772 pak přišla z Plzně do Budějovic zvonařská rodina Pernerů (v Suchém Vrbném měli dokonce továrnu), z jejichž pasovské dílny pochází nejmladší zvon Černé věže, Budvar, visící vedle Marty. Na jeho místě původně visel zvon Poledník, který byl ale během druhé světové války zabaven a roztaven. Takže od roku 1995 nám odbíjí poledne Budvar (dar městu k 730. výročí založení od zdejšího pivovaru – proto ten poetický název :o) A Budvar společně s Martou vyzvání k modlitbě.
Za zmínku pak taky určitě stojí zvon Svatý Petr Mučedník v klášterní "Bílé" věži Dominikánského kláštera u kostela Obětování Panny Marie, který pochází z roku 1728 a ulil ho českobudějovický zvonař Kohler, protože jde o poslední zvon, kterým se v Českých Budějovicích zvoní ručně. Co se obecných informací týče, dozvěděli jsme se mimo jiné i to, že dřív bývala na každém kostele věž s malým zvonem, tzv. Sanktusníkem, který se používal v určité části bohoslužby, ale později byl nahrazen ministranty s malými zvonky v rukou. A řeč přišla i na naši zvonkohru na radnici, u které mě to tak trochu překvapilo, protože jsem žila v domnění, že zvonkohra je nějaké speciální "zařízení", které s "normálními" zvony nemá nic společného :o). Ve skutečnosti ji ale tvoří 18 elektronicky řízených zvonů (opět od Pernerů z roku 1995 k 730. výročí založení města) a umí zahrát 41 melodií.
Po přednášce o zvonech nás pak od dvou hodin odpoledne čekal zlatý hřeb celého dne, a sice hodinová komentovaná prohlídka krovů kostela Obětování Panny Marie a Dominikánského kláštera, kterou měl na starosti zase náš oblíbený průvodce, Ing. Jiří Míchal, takže o zajímavosti a legraci nebyla nouze :o) Prohlídku jsme začínali menším výkladem k historii kostela na přilehlém Piaristickém náměstí, kdy nám pan Míchal dokonce přečetl překlad zakládací listiny rytíře Hirza z roku 1265. Taky nám řekl, jak vlastně České Budějovice přišly ke svému jménu – že to nebylo tak, jak se občas uvádí v historických průvodcích, že dal městu název Přemysl Otakar II. poté, co se mu konečně narodil syn a on zvolal: "Bude jich více!", ale že to bylo podle vesnice jménem Budivojovice, která ležela poblíž. A chvilku polemizoval nad tím, proč že České Budějovice coby královské město vlastně neměly žádný hrad tak, jak bývalo zvykem (vtipné je, že než to řekl, vůbec mi nepřipadalo zvláštní, že tak staré město, jako je to naše, vlastně nemá žádné centrální "sídlo" :o). Každopádně si pan Míchal neodpustil domněnku, že prostor vedle kláštera, který lokátor Hirzo při plánování nového královského města nechal schválně volný, mohl být určený právě pro stavbu hradu.
Vstup na půdu je nalevo od hlavního vchodu do kostela Obětování Panny Marie, kde původně stávala boční loď s kaplí, kterou nechal Přemysl Otakar II. zasvětit své manželce Markétě Babenberské. Kapli později nechal zvelebit španělský šlechtic žijící v Budějovicích, Baltasar de Marradas, (za svůj příspěvek chtěl být v kostele pohřben a vymohl si tohle právo i pro všechny své budoucí potomky až dodnes, takže by se prý klidně mohlo stát, že přijde nějaký jeho potomek s žádostí být pohřben v kostele Obětování Panny Marie a měl by na to podle listiny z archívu plné právo :o) a udělal z ní kapli sv. Marie, přičemž u příležitosti 600. výročí založení kláštera byla kaple stržena :o(. Do roku 1865 se tudíž chodilo na půdu kostela zevnitř (na zdi jsou dodnes patrné stopy, kam až sahala střecha kaple), nás ale čekal výstup po temných schodech v jakési minivěži, které si při běžné prohlídce kostela ani nevšimnete (bylo to skoro jako v Harry Potterovi s vchodem uprostřed sloupu :o). Upřímně řečeno, nebylo to nic příjemného, protože nás nikdo neupozornil, že by bylo vhodné vzít si s sebou na prohlídku baterku, drželi jsme se zuby nehty skupinky před námi, která nějaký zdroj světla měla – jinak bychom totiž lezli po těch uzounkých kamenných schodech v naprosté tmě nejspíš jen po hmatu, a to by byla teprve mňamka, neboť jako správný vlez na půdu byly schody řádně zaprášené, neudržované a především plné pavučin :o( Nicméně výstup jsme nějak přežili – popravdě řečeno čím déle člověk stoupal nahoru, tím víc jsem si připadala jako v kobce, takže když se na konci konečně objevil jakýs takýs východ, byla jsem šťastná jak blecha a myšlenky na to, jak se potom dostaneme zpátky, jakože zase ven, jsem raději zatlačila někam hluboko do nevědomí :o)
Půda jako taková už naštěstí byla vzdušná a prosvětlená, s nesmazatelnými stopami nedávné rekonstrukce (ne že by budila "moderní" dojem, působila spíš příjemně udržovaně :o) Bylo zvláštní slyšet, že trámy nad našimi hlavami (a nejspíš i pod našima nohama) pochází z roku 1560, kdy při největším požáru města vyhořel i celý kostel (oheň se z náměstí, kde vypukl, šířil hlavně prý kvůli tomu, že foukal východní vítr a vzduchem létaly hořící šindele). Vyslechli jsme si totiž i krátké povídání o krovech a o tom, že zjišťování stáří u dřeva je naprosto přesné (jde o tzv. dendrochronologickou metodu), protože v České republice je prý zmapováno dřevo podle letokruhů až do doby Velkomoravské říše. Dá se tak s přesností říct, že stromy na trámy kostela Obětování Panny Marie byly poraženy v roce 1560, přičemž krovy se dělaly z čerstvého dřeva. Spojování jednotlivých trámů dohromady byla neuvěřitelně přesná práce a musím říct, že před mistry tesaři smekám, protože krovy drží dodnes. Nejen, že si jednotlivé trámy značili a číslovali, aby věděli, který kam patří, ale samotné spojování trámů dohromady se dělalo pomocí kulatého nebozezem předvrtaného otvoru, do kterého se potom sekerou zatloukl hranatý dubový kolík kónického tvaru, který byl nahoře jen o malinko širší než otvor, a takhle zatlučený kolík už prý pak ze dřeva nikdo nedostane :o).
Další zajímavostí bylo, že v době po požáru už zdejší dominikánští mniši dávno vymřeli a o klášter se staralo město (proto prý taky oprava trvala 14 let), přičemž v klášteře se nacházela mincovna, kde se razily tolary z rudolfovského stříbra. Pan Míchal nám také ukázal místo zevnitř na štítu, kam se už někdy od onoho 16. století "podepisují" řemeslníci, resp. mistři, kteří se na opravách střechy kostela podíleli – a hezké bylo, že to je tradice, která funguje dodnes, takže tam v nahozeném kusu malty na zdi najdete jména i s poměrně aktuálními roky :o) V rámci prohlídky jsme si mohli prošmejdit opravdu úplně celou půdu, chodili jsme po jakýchsi dřevěných lávkách a trámech, které se všelijak křížily přes vypouklé oblouky stropních kleneb, vykukovali jsme z malinkých střešních oken do okolí a vůbec si to všemožně užívali :o) Jako perličku nám taky pan Míchal prozradil, jak mění žárovky na lustrech v kostele – někdo musí vždycky vylézt na půdu a spustit mu lustr zavěšený na jakémsi hřídelovém lanovém mechanismu dolů (tipuju, že musí mít vysílačku nebo mobil, aby se domluvili, jak moc dolů má dotyčný lustr spustit, kdy zastavit a tak, aby ho náhodou nerozbili) a po výměně žárovky se musí lustr zase vytáhnout nahoru a zajistit (a pak že nejsložitější způsob výměny žárovky mají policajti :o) Jako vždycky i tentokrát jsme s panem Míchalem přešvihli časový limit prohlídky, ale vůbec jsme si nestěžovali, protože do těchhle míst se člověk jen tak nedostane, takže jsme si to užívali, dokud to šlo :o)
V důsledku toho jsme pak na poslední naši prohlídku doslova sprintovali :o) Naštěstí to byla prohlídka radnice, která není od kostela Obětování Panny Marie daleko, takže jsme to stihli akorát na čas. Přesně se to jmenovalo "komentovaná prohlídka českobudějovické radnice s kostýmovaným průvodcem a výstupem na dvě věže" a musím říct, že opravdu dodrželi slovo a pustili nás nakouknout i do věže se zvonkohrou, kam nám minule místopřísežně tvrdili, že je vstup veřejnosti zakázán :o)
Zopakovali jsme si nejdůležitější body z historie radnice a náměstí Přemysla Otakara II., jakože první zmínky o radnici pochází už někdy z roku 1347, ale že tehdy ještě nestála na stejném místě, nýbrž o kousek dál (na místě dnešní budovy České spořitelny). Na stávající místo byla přesunuta v letech 1417 až 1433, v polovině 16. století došlo k její renesanční přestavbě – odtud také pochází zbytky sgrafit a jiné renesanční výzdoby. V polovině 17. století byla radnice silně poničena požáry, a tak došlo k její konečné barokní přestavbě podle návrhu Antona Erharta Mantinelliho (dvorního stavitele knížete Adama Františka ze Schwarzenbergu) se třemi věžemi, které jsou zároveň největším zpodobněním městského znaku u nás. Na nádvoří radnice jsou pak k vidění kromě půdorysů původních budov i originální chrliče od Josefa Dietricha ze solnohradského mušličkového vápence, přičemž sochy na horní atice jsou jen kopie (originály taktéž ze solnohradského mušličkového vápence jsou umístěné uvnitř radnice a znázorňují ctnosti, kterými by měli oplývat městští představitelé – Moudrost, Mírnost, Spravedlnost a Statečnost).
V rámci výkladu na střeše jsme se pak dozvěděli, že českobudějovické čtvercové náměstí má strany o délce 133 a 131 metrů, takže vlastně až tak čtvercové není (každopádně má mít rozlohu jednoho hektaru, což tím pádem taky není tak úplně pravda :o), a lemuje ho 48 domů. Kousek od Samsonovy kašny v jeho středu se nachází proslulý Bludný kámen, který údajně označuje místo, kde stávala šibenice, a říká se, že kdo na něj šlápne po desáté večer, bude v uličkách města bloudit až do rána. Mimochodem kat prý bydlel u Železné panny a do města musel chodit oklikou podél řeky průchodem v původním opevnění, kterému se říká Pochcaná ulička (neptejte se mě proč).
Hezký je ale i interiér radnice, hlavně obřadní síň (dřív sloužila jako síň soudní), kde je k vidění kromě krásné stropní malby z roku 1729 zobrazující mimo jiné Šalamounův soud nad pravou a nepravou matkou dítěte, kdy řekl, že dítě rozpůlí (jeho pravá matka by se ho raději vzdala, zatímco ta druhá na malbě čeká s nastavenou zástěrou na svoji polovinu :o( taky krásný dřevěný stůl z roku 1965 (opět dar k výročí založení města), vykládaný čtyřmi druhy dřeva, především ale mahagonem. A pěkná je i tapisérie v předsálí z jindřichohradeckých dílen z roku 1951 oslavující město České Budějovice.
Po prohlídce radnice jsme si zašli ještě na chvíli posedět do kavárny Datel, kde jsme se mimo jiné dozvěděli o další plánované akci, a pak už jsme vyrazili směrem k domovu, plní zážitků a jak už jsem psala s úsměvem na rtech :o)