Dalším krásným zámkem v blízkosti mého bydliště je i hrad a zámek v Českém Krumlově, proto není divu, že se tam čas od času dojedeme podívat a projdeme si zahrady nebo tak. V roce 2013 jsme ale byli v Českém Krumlově doslova pečení vaření :o). Nejen že jsme si stihli několikrát prohlédnout překrásné zámecké zahrady, ale v rámci našich opakovaných výletů jsme taky absolvovali obě prohlídkové trasy a k tomu divadelní představení na zdejším otáčivém hledišti.
Ale teď zpátky k našemu červencovému výletu, v rámci kterého jsme se podívali na první renesanční a barokní prohlídkovou trasu. Bylo to v sobotu 27. července 2013, kdy vládlo předpisové letní počasí s teplotami okolo třiceti stupňů a pálícím sluncem, takže cesta klimatizovaným autobusem Student Agency se ukázala jako super nápad, třebaže jsme mezi všemi těmi asijskými turisty byli skoro jediní Češi :o). Z autobusové zastávky na Špičáku jsme prošli Budějovickou bránou rovnou do historického centra (na tzv. Latrán) a kousek se po něm prošli – krom jiného jsem si vymyslela, že bychom se mohli dojít podívat na jednu vyhlídkovou terasu, ale v těch uzounkých a křivolakých uličkách jsme trochu zabloudili (i když vyhlídku na Jezuitských zahradách a přilehlý, krásně historický hotel Růže, na jehož nádvoří jsme se vyfotili v rožmberských "kartonech", jsme nakonec našli, ne že ne :o), takže jsme pak zase pro změnu hledali nějaký krámek s občerstvením, neb jsme z toho slunce dostali žízeň jako hrom, ale najít mezi všemi těmi obchůdky se suvenýry, módními butiky a šperky s vltavíny místo, kde by vám prodali pití s sebou, bylo celkem umění. S ukořistěnou půllitrovou lahví chlazené Coca-Coly jsme pak vyrazili zpátky k zámku, abychom si koupili lístky na prohlídku.
V proslulém Medvědím příkopu (pamatuju si ho už coby dítě, kdy jsme sem s rodiči jezdili a oni mě vysazovali k mřížím, abych se mohla podívat na jeho obyvatele :o) jsme narazili na jednoho vedrem zmoženého chlupáče a medvědici nervózně rázující kolem vodní nádrže, což bylo výborné skóre, protože co si pamatuju, tak se tihle krumlovští bručouni docela neradi ukazují :o). Jinak areál českokrumlovského hradu a zámku je poměrně veliký, takže na vás čeká spousta krásných nádvoří propojených mosty (údajně jde o jeden z největších zámeckých komplexů ve střední Evropě, který zahrnuje 46 budov a palácových stavení soustředěných kolem pěti nádvoří, doplněných zhruba 11 hektary zahrad, není proto divu, že je zapsaný na seznamu UNESCO :o), přičemž pokladna se nachází na II. nádvoří v budově po levé straně (v tzv. Mincovně) a lístek stojí 150 Kč/osobu.
Prohlídková trasa začíná na III. zámeckém nádvoří, v areálu tzv. Horního hradu (v jehož útrobách se de facto nachází obě prohlídkové trasy, jen každá v jiném podlaží). Obě, III. i IV. nádvoří, mají bohatou renesanční sgrafitovou výzdobu a jsou poměrně snadno zaměnitelná (jen pro informaci – první prohlídková trasa nás vyplivla právě na IV. nádvoří :o).
První navštívenou místností byla Zámecká kaple sv. Jiří, kde si nás mladý, ale neuvěřitelně nadšený průvodce posadil i do dřevěných lavic a chvíli nám vykládal o historii zámku a patronovi rodu Schwarzenbergů, Janu Nepomuckém. Původní gotický hrad prý založili páni z Krumlova, jedna z větví rodu Vítkovců s erbem zelené pětilisté růže v bílém/stříbrném poli, už někdy kolem roku 1250. Po jejich vymření v roce 1302 zdědili panství jejich příbuzní Rožmberkové, kteří krumlovský hrad přeměnili v honosnou renesanční rezidenci. Poté co se rožmberský rod hodně zadlužil, odprodal Petr Vok kolem roku 1602 celé panství i se zámkem císaři Rudolfu II. Jeho otec pak věnoval Krumlov roku 1622 rodu Eggenbergů a po jejich vymření v roce 1719 přešlo celé panství do vlastnictví schwarzenberských knížat, ve kterém zůstalo až do roku 1947, kdy byl jim zákonem Lex Schwarzenberg všechen majetek zkonfiskován ve prospěch Českého státu.
Co se týče schwarzenberské legendy o Janu Nepomuckém, ta souvisí s kněžnou Eleonorou Amálií (rozenou z Lobkowic) a Adamem Františkem, třetím knížetem ze Schwarzenbergu, jejichž manželství rozhodně nepatřilo k těm uzavřeným z lásky. Sice se jim pět let po svatbě narodila dcera Marie Anna, ale Adam František, jakožto poslední žijící mužský příslušník rodu, potřeboval syna, dědice. Během několika následujících let se však manželé zcela odcizili a žili každý na jiném sídle (kníže dokonce obvinil Eleonoru Amálii z nevěry). Změna nastala až v roce 1711, kdy kníže získal u císařského dvora významné postavení a nehodilo se tudíž, aby jeho manželka zůstávala nadále ve "vyhnanství". Od té doby se jejich vzájemné vztahy postupně zlepšovaly a podle legendy se v roce 1722 narodil knížecímu páru vytoužený syn právě po náhodném setkání u hrobu Jana Nepomuckého v Katedrále sv. Víta na Pražském hradě, kterého si následně vybrali jako rodového patrona. Ovšem čet ví, jak to s tou jejich láskou ve skutečnosti bylo, protože právě Adam František je oním knížetem, kterého v roce 1732 při lovu nešťastnou náhodou zastřelil císař Karel VI., přičemž údajně kolovaly řeči o tom, že to vlastně nebyla žádná náhoda, protože měl císař milostný poměr s Eleonorou Amálií a chtěl se tak knížete zbavit. Nicméně Eleonora Amálie zůstala výraznou postavou krumlovských dějin ještě i následujících téměř deset let, kdy až do své smrti spravovala schwarzenberský majetek pro svého nezletilého syna. Na svou dobu byla Eleonora Amálie poměrně emancipovanou ženou (ráda lovila a dokonce prý kouřila tabák) a také měla vleklé zdravotní potíže, takže hledala pomoc všemožných léčitelů, kteří za ní přijížděli na krumlovský zámek (údajně pila například i vlčí mléko). Není proto divu, že se o ní šířily upírské historky (navíc když se navzdory chatrnému zdraví dožila na tehdejší dobu vysokého věku 59 let), i když podle posledních vědeckých výzkumů to prý s nimi nebude tak žhavé.
Ze Zámecké kaple jsme se potom přesunuli do Renesanční haly s krásnou stropní klenbou, několika úžasnými dřevěnými truhlicemi, medvědími kožešinami (prý pochází z medvědů chovaných ve zdejším hradním příkopu již od druhé poloviny 16. století coby připomínka příbuzenství Rožmberků se starobylým italským rodem Orsini) a obrazem "Dělení růží" zachycujícím pověst o rozdělení rodu Vítkovců, čili pánů z Růže (podle pětilisté růže různých barev v erbu), Vítkem I. z Prčice mezi jeho pět synů (včetně jednoho nemanželského, který později založil Sezimovo Ústí).
Následovaly stejně středověce působící I. a II. renesanční pokoj opět s medvědími kožešinami a renesanční postelí s rámem s nebesy, včetně krásně malované "bordury" u stropu. V druhém pokoji byla jakási pseudojídelna se stolem prostřeným cínovým nádobím a velkým portrétem Viléma z Rožmberka coby jednoho z nejdůležitějších rožmberských pánů.
Další dva renesanční pokoje (nazvané jednoduše III. a IV. renesanční pokoj) mají navíc krásné kazetové stropy s motivem pětilisté růže a bohatou výmalbu na stěnách inspirované příběhy ze Starého zákona (např. mezi okny Lot se svými dcerami a hořící Sodomou a Gomorou atd.). Také tu je portrét tzv. Bílé paní Rožmberské, Perchty, která byla prý velice krásnou a chytrou dcerou Oldřicha II. Rožmberka. V roce 1449 byla proti své vůli provdána za Jana V. z Lichtenštejna, který ji spolu se svojí matkou a sestrou své předchozí zesnulé manželky na Mikulovském zámku všemožně týral (držel ji o hladu, v chladnu, tchýně a švagrová jí ukládaly hrubé práce apod.) údajně především proto, že se s ní oženil kvůli velkému věnu (chtěl jím umořit své nemalé dluhy), které mu její otec slíbil, ale poté vyplácel jen po částech a ještě velmi nepravidelně. Její útrapy se do dnešního dne dochovaly ve zhruba třiceti dopisech, které posílala svému otci a svým bratrům a ve kterých je prosila o pomoc. Vysvobození z jejího strašného manželství nastalo až po manželově smrti v roce 1473, kdy se mohla vrátit zpět k otci.
Další místností byla překrásná Znaková chodba z 16. století, jejíž strop je pokrytý erby Rožmberků a jejich příbuzných, na zemi opět leží medvědí kožešiny, což jen umocňuje celkový syrově středověký hradní ráz :o)
Odtud jsme už pokračovali do barokně přestavěné části zámku, a sice nejdříve do Předpokoje (Antecamery), kde čekávali hosté na uvedení do reprezentačních salónů. Místnosti vévodí dva velké portréty prvních schwarzenberských majitelů zámku, již zmiňované Eleonory Amálie a Adama Františka ze Schwarzenbergu.
V Eggenberském sále je pak k vidění proslulý eggenberský zlatý kočár spolu s řadou příslušníků tohoto šlechtického rodu, kteří získali Krumlov za svoji finanční podporu císaři v bitvě na Bílé hoře. Kočár byl vyroben v roce 1638 v Římě jen a pouze pro diplomatickou misi, při níž měla být papeži oznámena volba nového římského císaře Ferdinanda III. Habsburského. Kočár byl na své cestě z římského paláce Eggenbergů do Vatikánu tažen šestispřežím a doprovázen speciálními lokaji zvanými trabanti. Je vyroben z ořechového dřeva a pokryt pravým plátkovým zlatem a musel působit opravdu úchvatně.
Překrásná je i Barokní jídelna s parketovou podlahou ze čtyř druhů dřeva a holandskými tapisériemi ze 17. století nebo Baldachýnový salón s červenými tapetami a úžasnou rokokovou pohovkou s baldachýnem ve stejné barvě. Mimochodem, všude po krumlovském zámku byly nejrůznější verze hracích desek na vrhcáby neboli backgammon, což mi přišlo zajímavé, protože v roce 2013 jsem téhle hře docela holdovala :o)
Navazující Ložnice kněžny Eleonory Amálie, vyladěná taktéž do červena, byla prý původně zařízena pro návštěvu císaře Karla VI., který však poté, co zastřelil jejího manžela při lovu, na zámek vůbec nedorazil. K ložnici patří ještě malý orientální salónek a soukromá kaple.
A prohlídková trasa končí v rokokovém Maškarním sále, jehož výmalba pochází z roku 1748 a znázorňuje karnevalovou společnost čítající údajně na 135 postav, včetně těch v kostýmu Komedie dell'arte. Postavy působí neuvěřitelně plasticky (prý proto, že každá z nich má svůj stín) a celkový prosvětlený dojem ještě umocňují všudypřítomná zrcadla. Maškarní sál se využíval především jako sál taneční a příležitostně se v něm hrávalo i divadlo nebo konaly koncerty.
PS: Fotky z interiéru zámku jako už tradičně pochází z jeho oficiálních webov/... :o)
Po prohlídce zámku jsme se ještě vydali do jeho překrásných zahrad a po cestě jsme se nezapomněli pokochat výhledem na město z V. nádvoří, nad kterým se tyčí známá Plášťová chodba, kudy šlechta kdysi dávno nerušeně procházela ze zámku (konkrétně právě z Maškarního sálu) přímo do zahrad a zámeckého divadla.
V pečlivě upravených zámeckých zahradách jsme se nechali ukolébat úžasně poklidnou atmosférou, prohlédli jsme si radostně osvěžující Kaskádovou fontánu se sochami vodních božstev a nakonec jsme se nechali odvézt domů autem, protože už se blížila sedmá hodina večerní a nechtělo se nám šlapat zpátky dolů na autobus s nejistým časem odjezdu.
