Sylvain Reynard: Gabrielovo inferno

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Tahle kniha je tak trochu můj osobní fenomén (přece jen jsem s ní ať už v české či anglické verzi strávila poslední téměř rok :o) a zároveň i guilty pleasure, protože je to de facto romanťárna á la červená knihovna, i když sympaticky jiná a celkem dost vtipná :o). Ve výsledku jsem ji přečetla vlastně třikrát – poprvé vloni na podzim coby e-knihu v češtině (moje historicky první e-kniha vůbec) a podruhé v angličtině simultánně s českou tištěnou verzí, kterou jsem dostala jakožto celou trilogii v dárkovém boxu vloni k Vánocům :o) – ale i napotřetí mě Gabrielovo inferno strašně moc bavilo a čtení mi trvalo tak dlouho ne kvůli tomu, že jsem ho četla v angličtině, ale spíš kvůli tomu, že jsem anglickou verzi měla opět pouze elektronicky, a tudíž jsem si ji nemohla vzít třeba s sebou na cesty (nemám totiž čtečku, takže musím spoléhat na notebook a ten s sebou většinou na výlety či dovolené neberu :o(, do vlaku a tak a bojovala jsem proto především s nedostatkem času na čtení, protože když už jsem zapnula notebook, většinou jsem měla za úkol spoustu jiných věcí, které měly přednost a ve čtení mě jednoduše brzdily :o(. Zachránila mě až silně okurková sezóna, která u nás v práci nastala na přelomu srpna a září a byla nejokurkovější, jakou zatím pamatuju, nicméně si rozhodně nestěžuju a spíš jsem se snažila využívat volné chvíle efektivně a samozřejmě pokud možno nenápadně, takže jsem si četla e-knihy na monitoru :o)

Zápletka se studentkou, která má románek se svým vysokoškolským profesorem, se sice může zdát tuctová, snadno předvídatelná a zavánějící po klišé, ale v Gabrielově infernu jde naštěstí ještě o trošku něco víc – oba hlavní hrdinové se totiž setkali už dřív, před lety a tehdy ještě puberťačka Julianne se do Gabriela beznadějně zamilovala, ale stejně jako Dante a jeho Beatrice, ke kterým se autor skoro celou dobu odvolává, byli rozděleni a mysleli si, že už se nikdy nesetkají. Teď má každý z nich za sebou vlastní komplikovanou minulost a šrámy na duši, se kterými se snaží vyrovnat po svém, takže jejich setkání po letech není právě idylické, ale o to vtipnější (i když místy až dost kousavě :o). Celý příběh je tudíž o poznání bohatší, než bývá zvykem, a styl psaní Sylvaina Reynarda je neskutečně poutavý, zábavný a inteligentní (a to počínaje slovní zásobou v angličtině i v češtině :o), zkrátka žádných přiblblých Padesát odstínů čehokoli :o). Nechybí tu ani pár pořádných trapasů, jako například Juliin omyl s lístkem, na který napsala svůj vzkaz, nebo rozsypaný batoh, jenž její snobský profesor Gabriel nazval "směšnou ohavností" (kterýžto obrat mě přiměl přečíst si knihu i v původním anglickém originále :o). Hodně vtipný mi připadal i způsob a hlášky, kterými bručounsky nerudný profesor Emerson stíral zakřiknutou Julii na své první hodině, líbilo se mi to hraní se slovíčky jako "ztracená v překladu" a vůbec, zkrátka Sylvain Reynard ví, jak napsat pořádné entrée románu, které vás chytne a už nepustí :o)

---

"Tak pojďte, slečno Mitchellová."

Vešla do jeho kanceláře a nejistě se zastavila hned za dveřmi.

Profesor Emerson vypadal unaveně. Pod očima měl fialové kruhy a byl velmi bledý, takže vypadal tak nějak hubenější. Jak byl zahloubaný do nějaké složky, jazykem si pomalu přejel po spodním rtu.

Julia na něj zírala, ohromená smyslností jeho úst. Po chvíli, s vynaložením obrovského úsilí, od nich odtrhla zrak a přesunula ho k jeho brýlím. Nikdy předtím je neviděla, možná je nosil, jenom když byl unavený. Ale dnes byly jeho pronikavé safírové oči částečně ukryté za brýlemi značky Prada. Černé obroučky ostře kontrastovaly s teplou hnědou barvou jeho vlasů a modří jeho duhovek, takže se brýle zdály být tím hlavním, co v jeho tváři přitahovalo pozornost. Julia si okamžitě uvědomila, že nejenže ještě nikdy předtím neviděla žádného tak atraktivního profesora, ona nikdy ani neviděla profesora, který by byl tak pečlivě sladěný dohromady. Mohl by se klidně objevit v reklamní kampani Prada, což ještě nikdy žádný profesor neudělal.

(Je namístě poznamenat, že univerzitní profesoři obvykle nebývají obdivováni pro svůj smysl pro módu.)

Znala ho dost dobře, aby věděla, že je náladový. A že si – alespoň v poslední době – potrpí na slušnost a zdvořilost. Věděla, že by asi bylo v pořádku, kdyby se i bez jeho pozvání posadila do jednoho z těch pohodlných kožených křesel, zejména pokud si ji pamatuje. Ale vzhledem k tomu, jak ji oslovil, zůstala stát.

"Prosím, posaďte se, slečno Mitchellová." Hlas měl chladný a nemilosrdný, a namísto ke křeslu pokynul k nepohodlně vyhlížející kovové židli.

Julia si povzdechla a přešla k tvrdé židli z IKEA, která stála před jednou z masivních vestavěných knihoven. Přála si, aby jí dovolil si sednout jinam, ale rozhodla se, že se s ním nebude dohadovat.

"Přesuňte si židli před můj stůl. Nebudu natahovat krk, abych na vás viděl."

Postavila se a udělala, co jí řekl, a samou nervozitou jí spadl batoh na podlahu. Trhla sebou a zrudla od hlavy až k patě, když se část drobností z jeho obsahu vysypala ven, včetně tamponu, který se odkutálel kolem stolu profesora Emersona a zastavil se pár centimetrů od jeho kožené aktovky.

Možná si ho nevšimne, dokud nebudu pryč.

Julia si celá v rozpacích dřepla a začala dávat ostatní věci zpět dovnitř. Už to skoro měla, když jí praskl popruh přes rameno a všechno, co bylo v batohu, se s hlasitým třeskem znovu vysypalo na zem. Rychle si klekla na kolena, ale její papíry, pera, iPod, mobil a zelené jablko už se rozletěly na profesorův krásný perský koberec.

Ach, bohové všech studentů a věčných kazisvětů, zabijte mě. Prosím.

"Děláte si ze mě legraci, slečno Mitchellová?"

Julia z toho sarkasmu ztuhla a pohlédla mu do tváře. To, co tam spatřila, ji málem rozplakalo.

Jak může být někdo s andělským jménem tak krutý? Jak může být tak melodický hlas tak drsný? Na chvíli se ztratila v mrazivých hlubinách jeho očí a toužila po době, kdy na ni shlížely s laskavostí. Ale než by propadla zoufalství, zhluboka se nadechla a rozhodla se, že by udělala líp, kdyby si zvykla na to, jaký je teď. I když to je hrozné a bolestivé zklamání.

Němě zavrtěla hlavou a vrátila se k ukládání věcí do svého teď už roztrženého batohu.

"Očekávám odpověď, když vám položím otázku. Jste si jistá, že už si to zapamatujete?" Rychle ji přelétl pohledem a pak se podíval zpět do složky ve svých rukou. "Možná nejste tak chytrá."

"Omlouvám se, doktore Emersone." Zvuk jejího hlasu překvapil dokonce i ji samotnou. Byl tichý, ale pevný. Nebyla si jistá, odkud se vzala její kuráž, ale v duchu děkovala bohům všech studentů, že jí přišli na pomoc... alespoň v tomhle případě.

"Je to profesor Emerson," odsekl. "Doktorů je dvanáct do tuctu. Dokonce i chiropraktici a podiatři si říkají ‚doktoři‘."

Julia se pokusila zapnout svůj roztržený batoh, dostatečně potrestaná. Naneštěstí byl zip taky rozbitý. Zadržela dech, tahala za něj a s nevyslovenými kletbami se ho snažila přimět ke spolupráci.

"Mohla byste mě přestat rozčilovat s tím směšným ohavným batohem a sednout si na židli jako normální lidská bytost?"

Viděla, že už je za hranicí zuřivosti, tak položila svou směšnou ohavnost na podlahu a tiše si sedla na nepohodlnou židli. Složila si ruce do klína, jen proto, aby si s nimi nemohla hrát, a čekala." (str. 26-28)

---

A nebojte se, ani zbytek knihy není k zahození (když už jsem tu tak básnila o tom úvodu :o). Po prvotním kočkování a vzájemné nevraživosti samozřejmě musí nutně nastat fáze sbližování, kdy oba zjišťují, že toho možná mají společného mnohem víc, než by se na první pohled zdálo, a zrodí se z toho překvapivě něžný a romantický vztah. Líbilo se mi, že Gabrielovo inferno působí nezvykle dospěle a reálně, žádné vyloženě přeslazené romantické řečičky typu "a žili spolu šťastně až do smrti", ale skutečný život a běžné každodenní problémy, které musí dva lidé, kteří spolu chtějí budovat fungující vztah, nějak vyřešit. Navzdory tomu se ale kniha nebere v jednom kuse smrtelně vážně, takže se u čtení i zasmějete (zejména hlášky a průpovídky v závorkách nemají chybu :o)

Jinak se mi moc líbí představa, že knihu napsal muž, což je řekla bych u červené knihovny lehce výstřední záležitost, nicméně vzhledem k tomu, že autor píše pod pseudonymem a je celkově takový hodně tajemný, jakože ho zatím nikdo nikdy neviděl a neexistují žádné jeho fotografie, klidně by to mohla být i ženská (což by mě teda asi hodně naštvalo), ale protože jsem knihu četla několikrát, měla jsem docela dost času o tom přemýšlet a napadlo mě hned několik důvodů, proč si myslím, že je Sylvain Reynard skutečně muž :o). Jsou to vlastně jen takové detaily jako například Gabrielova posedlost jídlem – neustále si dělá starost jestli Julianne obědvala/večeřela, nebo jeho znechucení na tím, že kvůli tomu, že ve svém miniaturním bytě (kterému celkem vtipně přezdívá "hobití nora") nemá kuchyň, baští jenom kuskus, příp. samozřejmě takové to gastroporno, kdy je úplně vedle třeba jen z toho, jak si Julie vychutnává víno – to jsem totiž nikdy tak úplně nechápala a myslím, že nás to tak má většina ženských, že když vidíme, jak si někdo pochutnává na jídle, nenapadají nás hned bůhvíjaké čuňačinky :o). Hlavní mužská postava má taky slabost pro vysoké podpatky, což je opět něco, co většina ženských autorek nevypichuje, protože na rozdíl od chlapů moc dobře ví, jak z nich bolí nohy a že se toho v nich moc nachodit nedá, což Sylvain Reynard tak úplně nevychytal :o). Gabrielův údiv a lehké zmatení, když se Julianne přišmrncla řasenkou :o). Jeho posedlost křížovou oblastí – ve většině románů tohohle typu si hlavní mužský hrdina nemůže pomoct a po pěti vteřinách zabloudí rukama na hrudník, kdežto Gabriel je spokojený s rukou položenou v oblasti ledvin :o). Taky se namáhá s vysvětlováním rozdílu mezi šukáním a milováním, což mi připadalo krásně romantické (to by asi ženskou ani nenapadlo, protože si ve svých růžových představách jednoduše nepřipouštíme, že něco tak nízkého skutečně existuje) – tady by myslím měly zbystřit všechny fanynky E. L. James :o). Naléhání hlavního hrdiny, aby s ním něžná a lehce plachá Julianne víc mluvila, protože není telepat a ona má tendenci vyklopit mu svůj názor teprve ve chvíli, kdy je na něj nakrknutá (to mi přišlo tak povědomé :o). Ty jeho napůl posměšné poznámky o Gabrielově vzhledu a moc hezký "výkladový slovník" Gabrielovy řeči těla, jakože když je frustrovaný, mne si oči apod. :o). No zkrátka je tam toho hodně, co Gabrielovo inferno odlišuje od jiných podobných knih, přestože pořád zůstává příjemnou oddechovkou, a já jenom doufám, že mi v dalších pokračováních ten skvělý dojem nepokazí a nebude to žádná nastavovaná kaše :o)

---

"Když trumpetista v jejích uších zahrál jako protipól ke kubánské hudbě pár taktů ze Stormy Weather, šťastně vyskočila na nohy. Začala si až příliš nahlas zpívat a tančila po pokoji s pomerančovým džusem a v Gabrielově okázalém spodním prádle, blaženě si nevědomá polonahého muže, který k ní dlouhým krokem došel.

"Co to kčertu děláte?"

"Aaaaaaccchhhh!"

Julia vyjekla a v reakci na jeho drsný rozzlobený hlas vyskočila čtvrt metru vysoko. Rychle si vyndala špunty od sluchátek z uší a otočila se. A to, co uviděla, ji zdrtilo.

"Na něco jsem se vás ptal!" vyštěkl Gabriel a oči se mu změnily na dvě

černomodré tůně. "Co tu kurva děláte v mém spodním prádle, že tu skáčete kolem dokola po mém obývacím pokoji?"

Křach.

Byl to zvuk, kterým se lámalo Juliino srdce vedví? Nebo to byl poslední hřebík do rakve, ve které odpočívala její mrtvá láska, nikoliv však v míru a pokoji?

Možná to byl tón jeho hlasu, vzteklý a autoritativní. Možná to byla skutečnost, že si z té jediné otázky uvědomila, že už ji nevidí jako Beatrice, a všechny její vysněné naděje a přání právě kurva zemřely ještě v plenkách. Ale ať už bylo pravdivé vysvětlení jakékoliv, iPod a pomerančový džus jí vyklouzly z prstů a dopadly na podlahu. Sklenice se okamžitě roztříštila a její starý iPod jí poskakoval v záři slunečních paprsků u nohou.

Julia několik vteřin zírala na tu katastrofu pod sebou a snažila se přesvědčit svou mysl, aby začala fungovat. Bylo to, jako by nedokázala pochopit, jak se ta sklenice mohla rozbít a nadělat takový nepořádek, něco jako obrazec třpytivého výbuchu supernovy. Nakonec padla na kolena, aby posbírala sklo, a začala si v duchu pořád a pořád dokola opakovat dvě otázky.

Proč se na mě tak zlobí? Proč si nevzpomíná?

Gabriel, vysoký a bez košile, na ni shlížel dolů. Byl oblečený jen ve spodním prádle, díky čemuž vypadal trochu sexy a trochu směšně. Pěsti měl sevřené a Julia si všimla těch napjatých svalů, rýsujících se na jeho vypracovaných pažích.

"Nevzpomínáte si, co se stalo včera v noci, Gabrieli?"

"Ne, díkybohu ne. A vstaňte! Jste na kolenou častěji než průměrná štětka," procedil skrz sevřené zuby a mračil se na její poníženou postavu.

Julia prudce zvedla hlavu. Zkoumala ho očima a zjistila, že má úplný a naprostý výpadek paměti a je rozčilený. Mohl by jí zrovna tak dobře prohnat tělem meč. Cítila, jak skrze ni proniká ocel a zasahuje srdce, a cítila, jak jí začíná pomalu krvácet.

Úplně stejně jako jeho tetování, pomyslela si. On je ten drak; já jsem to krvácející srdce.

A v tomhle okamžiku tichého uvědomění se stala ta nejpozoruhodnější věc. Něco uvnitř ní, co se šest let chystalo, konečně, konečně prasklo.

"Budu vás muset vzít za slovo, co se těch štětek týče, Emersone. To znáte jen vy," zavrčela.

Pak, když ta sarkastická poznámka nestačila, aby utišila tu bolest šířící se z rány v jejím srdci, odvážně zapomněla na uklízení nepořádku a vyskočila na nohy. A okamžitě jí povolily nervy.

"Neopovažujte se se mnou takhle mluvit, vy ubožácký opilče!" vyštěkla. "Kdo si doprdele myslíte, že jste? Po všem, co jsem pro vás minulou noc udělala? Měla jsem vás předhodit Glumovi! Měla jsem vás nechat, abyste z ní vyšukal mozek přímo na baru v Lobby a přede všemi!"

"O čem to mluvíte?"

Naklonila se k němu s planoucíma očima, zrudlými tvářemi a chvějícími se rty. Třásla se zlostí, jak jí žilami proudil adrenalin. Měla chuť ho praštit. Toužila setřít mu ten výraz z obličeje svými pěstmi. Měla chuť mu plnými hrstmi vytrhat vlasy a nechat ho holohlavého. Navždycky.

Gabriel vdechoval její vůni, erotickou a vyzývavou, a nedobrovolně si olízl rty. Jenže to byla ta nejhorší věc, jakou mohl udělat před ženou tak vzteklou, jako byla slečna Mitchellová.

Pohodila zuřivě hlavou, oddupala do haly a mumlala si různé exotické nadávky jak v angličtině, tak italsky. A když jí došly, přepnula do němčiny, což bylo jisté znamení, že je v nebetyčné ráži.

"Hau ab! Verpiss dich!" vyštěkla z prádelny.

Gabriel si pomalu promnul oči, protože k dovršení jeho utrpení z jedné z nejhorších kocovinových bolestí hlavy ve svém životě si pohled na slečnu Mitchellovou v jeho tričku a boxerkách, vášnivě rozhněvanou a křičící na něj v mnoha západoevropských jazycích, téměř užíval. Byla to ta druhá nejerotičtější věc, které kdy byl svědkem. A bylo to úplně vedlejší.

"Jak jste se naučila klít v němčině?" Šel za zvuky jejích nadávek auf deutsch do prádelny, kde vyndávala svoje, teď už polosuché, oblečení ze sušičky.

"Polib mi, Gabrieli!"

Jeho pozornost na chvíli odvedla černá krajková podprsenka, která ležela trochu provokativně, ale tak nějak nedbale na sušičce. Zíral na ni a uvědomil si, že velikost a číslo košíčků, které mu naskočilo v hlavě v ten večer, kdy ji vzal do Harbour Sixty na večeři, bylo absolutně správné. Gabriel si v duchu poblahopřál.

Odtáhl zrak, aby vyhledal její pohled. V jejích očích to jiskřilo, tekutý karamel v hořké čokoládě, jako třpytivý zmrzlinový pohár.

"Co to děláte?"

"A co asi myslíte, že dělám? Chystám se odtud kčertu vypadnout, dřív než vezmu jeden z těch vašich hloupých vázacích motýlků a uškrtím vás jím!"

Gabriel se zamračil, protože si vždycky myslel, že jeho vázanky jsou chytré. "Kdo byl Glum?"

"Zkurvená Christa Petersonová."

Gabrielovo obočí vystřelilo nahoru. Christa? Myslím, že vypadá trochu jako Glum. Kdybyste přimhouřili oko.

"Zapomeňte na Christu. Nesejde mi na ní. Měla jste se mnou sex?" Založil si ruce křížem a jeho hlas zvážněl.

"Leda ve vašich snech, Gabrieli!"

"To nebylo popření, slečno Mitchellová." Položil jí ruku na paži a donutil ji přestat s tím, co dělala. "A neříkejte mi, že to nebylo součástí taky vašich snů."

"Sundejte ze mě tu ruku, vy arogantní bastarde!" Juliia se odtáhla s takovou silou, že skoro upadla na záda. "Samozřejmě, vy byste musel být opilý, abyste měl chuť ošukat mě."

Gabriel zrudl. "Nechte toho. Kdo říkal něco o šukání?"

"A co jiného byste dělal? Já jsem ta bláznivá malá štětka, co je na kolenou každých pět vteřin. Cokoliv se stalo, považujte se za šťastného, že si to nepamatujete! Jsem si jistá, že to bylo více než hodné zapomenutí."

Gabriel hrábl rukou po její bradě a pevně ji chytil, přitáhl si ji k sobě tak, že její tvář byla jen centimetry od jeho. "Říkal jsem, nechte toho." Zíral jí do očí, ty jeho planuly a Julia v nich vyčetla vážné varování. "Vy nejste štětka. A už nikdy o sobě znovu takhle nemluvte." Jeho hlas jí klouzal po kůži jako kostka ledu.

Pustil ji a udělal velmi dlouhý krok zpět, hrudník se mu vzdouval prudkými nádechy a oči mu hořely. Pevně je zavřel a začal zhluboka dýchat, velmi zhluboka. Dokonce i ve své zastřené, opilé mysli věděl, že se věci dostaly mnohem dál, než bylo omluvitelné. Potřeboval se kurva rychle uklidnit, a potřeboval uklidnit i ji, než udělá něco unáhleného.

Výraz v jejích očích byl všeříkající; zahnal ji do kouta jako zvíře. Byla rozzlobená a zraněná, vyděšená a smutná – zuřivé poraněné kotě s vytaženými drápky a slzami, třpytícími se v koutcích jejích očí. To on tohle způsobil. A udělal to jí, hnědookému andělu, když ji přirovnal ke štětce a nedokázal si vzpomenout na nic, co se mezi nimi minulou noc stalo.

Musel jsi ji svést, když se chová takhle... Emersone, ty jsi pětihvězdičkový kretén. A právě ses rozloučil se svou kariérou.

Mezitímco Gabriel přemýšlel, a přemýšlel pomalu, spatřila Julia svou příležitost a využila ji. Za neustálého hlasitého proklínání popadla ze sušičky svoje oblečení a utekla do pokoje pro hosty, kde za sebou práskla dveřmi a zamkla je.

Stáhla si jeho boxerky, pohrdavě je upustila na podlahu a rychle si natáhla svoje vlhké ponožky a džíny. Když si uvědomila, že nechala svou podprsenku na sušičce, rozhodla se, že prostě odejde bez ní. Může si ji přidat do sbírky. Bastard. Nakonec si ale nechala jeho tričko, protože bylo méně odhalující než její vlastní. A jestli ho bude chtít zpátky, vyškrábe mu oči.

Julia stála s uchem na dveřích a poslouchala, jestli z haly nezaslechne zvuk nějakého pohybu. Ta chvíle jí teď poskytla několik vzácných okamžiků k přemýšlení.

Ztratila nervy a byla hloupá. Věděla, jaký dokáže Gabriel být; viděla ten rozbitý konferenční stolek a krví potřísněný Gracein koberec. Ačkoliv si byla jistá, že její Gabriel by ji nikdy, nikdy neuhodil, neměla představu, co by mohl udělat profesor Emerson, kdyby ho vyprovokovala.

Ale on ji tak rozzlobil. A nikdy předtím neměla šanci na něj tak soptit. Bylo to, jako by se všechen její potlačovaný vztek s křikem dostal ven. Musela se ho zbavit; musela ho ze sebe dostat jednou provždy. Utrácela svůj život touhou po někom, kdo nebyl skutečný, po nějakém chvilkovém alkoholickém zjevení, a dnes bylo načase s tím konečně přestat.

Ječela jsi na něj a nadávala mu. Tak teď odsud kčertu vypadni, než se rozhodne přejít k fyzickému násilí.

Zatímco se Julia oblékala, Gabriel doklopýtal do kuchyně v potřebě najít něco, čím by smetl ze své mysli pavučiny utkané skotskou. Otevřel ledničku a naklonil se do světla vycházejícího z jejích zářivek.

Jeho modré oči zkoumaly její obsah, až našly velký bílý tác. Velmi hezký velký bílý tác. Velmi ženský, pěkný, velký bílý tác s jídlem, pomerančovým džusem a něčím, co vypadalo jako koktejl.

To je...? Ona mu dokonce udělala obložený tác, pro rány boží.

Gabriel zůstal zírat. Slečna Mitchellová vypadala na to, že je laskavá osoba, ale jaké byly šance, že by mu udělala snídani z nějakého jiného důvodu, než že si ji vzal do postele? Tác s celou svou obloženou nádherou vypadal jako důkaz, že ji svedl, a z toho důvodu se mu z něj dělalo špatně...

Julia tiše odemkla dveře a nahlédla do haly. Byla prázdná. Po špičkách došla ke kuchyni, obula si tenisky, posbírala svoje věci a běžela ke vstupním dveřím. Gabriel tam na ni čekal.

Scheisse.

"Nemůžete odejít, dokud nedostanu nějaké odpovědi."

Julia nasucho polkla. "Nechte mě jít. Nebo zavolám policii."

"Zavoláte policii, a já jim řeknu, že jste se sem vloupala."

"Řekněte jim to, a já jim povím, že jste mě sem vzal proti mé vůli a že jste mi ublížil." Zase mluvila bez přemýšlení, což nebylo chytré. A teď mu hrozila naprostou lží. Cokoliv, co spolu dělali, bylo dobrovolné, cudné a sladké – a úplně, úplně zničené. Ale to Gabriel nevěděl.

"Prosím, Julianne. Řekněte mi, že jsem ne..." oči se mu rozšířily dokořán a jeho tvář se zkřivila bolestí. "Prosím, řekněte mi, že jsem k vám nebyl... hrubý." Gabriel skoro zezelenal odporem a zvedl třesoucí se ruce ke svým brýlím. "Jak moc jsem vám ublížil?"

Julia chvíli přemítala, jak dlouho by ho mohla nechat na příslovečném háku, ale okamžitě se rozhodla, že ho nebude mučit. Zavřela oči a zasténala. "Nezranil jste mě. Alespoň ne fyzicky. Prostě jste chtěl někoho, kdo by vás uložil do postele a dělal vám společnost. Vlastně jste mě prosil, abych zůstala, ale jen jako přítelkyně. Minulou noc jste se ke mně choval jako větší gentleman než dnešního rána, což něco vypovídá. Myslím, že jste lepší člověk, když jste opilý."

"To si nikdy nemyslete, Julianne." Zavrtěl na ni hlavou a povzdechl si... "Ale vaše šaty..." zadíval se na její hrudník, na její bradavky, které se tak krásně rýsovaly skrz jeho černé tričko. Snažil se na ně nedívat, ale selhal.

"To má být nějaký vtip?" odsekla. "Vy si vážně nevzpomínáte?"

"Mám v paměti mezery – když piju, někdy nedokážu říct..." začal nesouvisle mumlat.

Julia si sáhla na dno své trpělivosti. "Pozvracel jste mě. Právě proto mám na sobě vaše šaty. A z žádného jiného důvodu, to mi věřte."

Po tváři mu přeběhl výraz úlevy a bolestného uvědomění. "Je mi to líto," řekl. "A omlouvám se, že jsem vás urazil. Nemyslel jsem vážně, co jsem říkal dříve, vážně ne. Byl jsem šokovaný, že jsem vás tu našel, a ten způsob, jak jste byla oblečená, myslel jsem, že jsme..." udělal neurčité gesto rukou.

"Blbost."

Gabriel se na ni zlostně podíval, ale přinutil se neztratit sebeovládání. "Kdyby kdokoliv z univerzity zjistil, že jste tu přespala, mohl bych mít velké potíže. Oba bychom je mohli mít."

"Nikomu to neřeknu, Gabrieli. Nejsem pitomá, navzdory tomu, co si o mně myslíte."

Zamračil se. "Já vím, že nejste hloupá. Ale kdyby na to přišel Paul nebo Christa, pak bych..."

"To je všechno, o co vám jde? Zachránit si vlastní prdel? No, bez obav, já vám ji zachráním. Včera večer jsem odtrhla Christu od vašeho ptáka, než jste stačil naplnit váš profesorsko–studentský vztah. Měl byste mi poděkovat!"

Gabriel pevně stiskl rty k sobě a jeho tvář ztvrdla. "Vřelé díky, slečno Mitchellová. Ale kdyby vás někdo viděl, jak odsud odcházíte..."

Julia frustrovaně rozhodila ruce. Byl skutečně neuvěřitelně zabedněný.

"Pokud mě někdo uvidí, řeknu, že jsem byla na kolenou u vašeho souseda a vydělávala si prachy na kuskus. Jsem si jistá, že by mi věřili."

Ve vteřině byla znovu na její bradě Gabrielova ruka, tentokrát s větší silou. "Nechte toho. Varoval jsem vás, ať neříkáte takové věci."

Julia na vteřinu ztuhla, než se mu vytrhla z ruky. "Nedotýkejte se mě," zasyčela. Snažila se ho obejít a modlila se, aby se jí nehodlal pomstít tím, že by ji udeřil, ale on jen položil ruku na kliku a opřel se o dveře.

"Zatraceně! Prostě přestaňte." Zvedl ruku v naději, že ji zastaví. Instinktivně se přikrčila a zapotácela se zpátky. Gabriel pochopil důvod jejího pohybu a okamžitě se mu udělalo zle.

"Julianne, prosím." Ztlumil hlas do nejtiššího šepotu a prosil ji očima. "Nechystal jsem se vás uhodit. Prostě s vámi chci mluvit."

Položil si ruku na hlavu a ušklíbl se. "Udělal jsem kdysi hrozné věci, když jsem nebyl při smyslech. Bál jsem se, že jsem se k vám minulou noc choval špatně. Jsem rozzlobený, ale mám vztek jenom sám na sebe." (str. 201-209)

---

A na závěr něco pro anglofily :o). Tahle část přece jen v překladu nevyzní tak hezky :o)

---

"She was still mentally writing the e-mail to Rachel when she stepped into the office of the Department of Italian Studies to check her mailbox. Someone tapped her on the elbow and moved out of her periphery.

She removed her ear buds. "Paul...hi.”

He smiled down at her, his gaze descending some distance. Julia was petite, especially in sneakers, and the top of her head merely reached the lower edge of his pectorals.

"How was your meeting with Emerson?” His smile faded, and he looked at her with concern.

She bit her lip, a nervous habit that she should stop but was unable to, primarily because she was unaware of it. "Um, I didn't go.”

He closed his eyes and leaned his head back. He groaned a little. "That's...not good.”

Julia tried to clarify the situation. "His office door was closed. I think he was on the phone...I'm not sure. So I left a note.”

Paul noticed her nervousness and the way her delicately arched eyebrows came together. He felt sorry for her and silently cursed The Professor for being so abrasive. She looked as if she would bruise easily, and Emerson was oblivious to the way his attitude affected his students. So Paul resolved to help her.

"If he was on the telephone, he wouldn't want to be interrupted. Let's hope that's what was going on. Otherwise, I'd say you just took your life into your own hands.” He straightened up to his full height and flexed his arms casually. "Let me know if there's any fallout, and I'll see what I can do. If he shouts at me, I can take it. I wouldn't want him to shout at you.” Because from the looks of it, you'd die of shock, Frightened Rabbit.

Julia appeared as if she wanted to say something but remained silent. She smiled thinly and nodded as if in appreciation. Then she stepped over to the mailboxes and emptied her pigeon hole.

Junk mail, mostly. A few advertisements from the department, including an announcement of a public lecture to be delivered by Professor Gabriel O. Emerson entitled, Lust in Dante's Inferno: The Deadly Sin against the Self. Julia read the title over several times before she was able to absorb it into her brain. But once it had been absorbed, she hummed softly to herself.

She hummed as she noticed a second announcement, which mentioned that Professor Emerson's lecture had been cancelled and rescheduled for a later date. And she hummed as she noticed a third announcement, which declared that all of Professor Emerson's seminars, appointments, and meetings had been cancelled until further notice.

And she kept right on humming as she reached back into her pigeon hole for a small square of paper. She unfolded it and read:

I'm sorry.

-Julia Mitchell

She continued to hum as she puzzled over what it meant to find her note in her mailbox the day after she'd placed it at Professor Emerson's door. But her humming finally stopped, as did her heart, when she turned the paper over and read the following:

Emerson is an ass.” (str. 11-12)

Zpět na hlavní stranu blogu