Přestože mám Jodi Picoultovou jako autorku ráda a většina jejích knih (3 z 5 :o) se mi líbila, třebaže si nikdy neberou na paškál lehké téma, k Vypravěčce jsem hledala odvahu opravdu dlouho. Téma koncentračních táborů mě totiž mírně řečeno děsí a byla jsem si jistá, že bych z její četby měla deprese, ne-li dokonce noční můry :o(. Nakonec sehrála svou roli skutečnost, že jsem ji dostala k dispozici coby e-knihu (v papírové podobě jsem prostě nedostala odvahu si ji domů pořídit) a zelo mi prázdné místo v Čtenářské výzvě týkající se žebříčku 100 nejlépe hodnocených knih na Databázi knih, což mě spolu s pracovními prostoji umožňujícími mi se do nějaké e-knihy pustit nakonec přesvědčilo, abych ji otevřela a přečetla.
"Na to druhé jméno už nikdy nechci slyšet. Rád bych si myslel, že jsem tím člověkem vůbec nikdy nebyl.
Jenomže to není pravda. Každý máme ve svém nitru nějakou příšeru; každý máme ve svém nitru i někoho svatého. Otázkou je, kterého z nich živíme víc a který toho druhého přemůže.
Abyste pochopili, co se ze mě stalo, musíte nejdřív poznat, odkud pocházím. Moje rodina žila ve Wewelsburgu, což byla část Bürenu v Paderbornu. Tatínek byl povoláním strojník a maminka v domácnosti. Mé nejranější vzpomínky na rodiče se týkají jejich hádek ohledně peněz. Po první světové válce se inflace vymkla kontrole. Úspory, které si léta pilně odkládali, najednou úplně ztratily cenu. Otci vypršela desetiletá pojistka a to, co dostal, nestačilo najednou ani na noviny. Šálek kávy stál pět tisíc marek. Bochník chleba dvě miliardy. Vzpomínám si, že jako malý kluk jsem zažil, jak jsme v den výplaty běželi s maminkou za tatínkem a potom se rozběhli po obchodech, abychom co nejrychleji něco nakoupili. Zboží ale často došlo. Potom nás s bratrem Franzem vysílali za soumraku na pole farmářů, kteří žili v okolí Wewelsburgu, abychom kradli brambory z pole a jablka ze stromů.
Takhle ale samozřejmě netrpěli všichni. Někteří s dostatečným předstihem investovali do zlata. Někteří spekulovali s textilem, masem, mýdlem nebo zemědělskými produkty. Ale většina střední třídy, do níž patřila moje rodina, prožívala velice náročné období. Výmarská republika, která vypadala po válce tak slibně, se ukázala jako katastrofa. Moji rodiče neudělali vůbec nic špatného – tvrdě pracovali a snažili se šetřit –, ale k čemu to vedlo? Probíhaly jedny volby za druhými a zdálo se, že odpověď nikdo nemá.
Vyprávím vám to proto, že lidé se vždycky ptají: Jak se mohli nacisté dostat k moci? Jak mohl Hitler vládnout bez omezení? No, řeknu vám, že zoufalí lidé často dělají věci, které by je normálně ani nenapadly. 
Kdybyste přišli k lékaři a ten vám řekl, že máte smrtelnou nemoc, zřejmě byste z ordinace vyšli zničení. Kdybyste se ale poradili s přáteli a někdo z nich vám řekl: "Víš, měl jsem jednoho kamaráda, kterému na to přišli taky, ale doktor X ho z toho úplně dostal." No, možná je to šarlatán, třeba chce dva miliony dolarů za pouhou konzultaci – ale vsadím se, že byste mu hned zavolali bez ohledu na to, jaké máte vzdělání. Vypadá to sice úplně nesmyslně, ale okamžitě by se ve vás rozdmýchala jiskřička naděje.
Takovým paprskem světla byla Nacionálně socialistická německá dělnická strana. Nic jiného jako náprava poměrů v Německu nefungovalo. Tak proč to nezkusit takhle? Slibovali, že lidé zase budou mít práci. Že se zbavíme versailleské mírové smlouvy. Že získáme území, o která jsme v první válce přišli. Že Německo se vrátí tam, kam poprávu patří.
Když mi bylo pět let, Hitler se pokusil ovládnout Bavorsko při mnichovském pochodu, ale nedokázal to. Jenomže se poučil a uvědomil si, že revoluci nejde vést násilně, ale legálně. Každé slovo z jeho procesu, který proběhl v roce 1924, se objevilo v německých novinách a odehrál se první nápor propagandy Národně socialistické strany.
Asi jste si všimli, že jsem se zatím nezmínil o židech. Důvodem je, že většina z nás ani jednoho neznala. Ze šedesáti milionů Němců se k židovské víře hlásilo jen pět set tisíc lidí, ale i ti se považovali za Němce, ne za Židy. Jenže antisemitismus byl v Německu rozšířený daleko víc už předtím, než se Hitler dostal k moci. Začínalo to už tím, co nás učili v kostele, jak židé před dvěma tisíci lety zabili našeho Pána. Bylo to zřejmé už z toho, jak jsme židy vnímali – dobří investoři, kteří měli zřejmě peníze i v těžké hospodářské situaci, kdy ostatní neměli vůbec nic. Rozšířit myšlenku, že za všechny německé problémy mohou židé, nebylo nijak složité.
Každý voják vám řekne, že rozdělenou skupinu lidí stmelíte dohromady, když jim poskytnete společného nepřítele. A to právě Hitler udělal, když se v roce 1933 dostal k moci jako kancléř. Šířil svou filozofii přes nacistickou stranu, mířil slovními útoky na ty, kdo politicky směřovali doleva. A nacisté zdůrazňovali spojení mezi židy a levicí; židy a zločinností; židy a nevlasteneckým chováním. Pokud lidé nenáviděli židy z náboženských nebo ekonomických důvodů, nebylo nijak těžké jim poskytnout další důvod, proč je nenávidět. Když tedy Hitler oznámil, že nejhorší hrozbou pro německý stát je útok na čistotu německé rasy, že je potřeba za všech okolností chránit její jedinečnost – no, poskytl nám po dlouhé době něco, na co jsme mohli být hrdí. Hrozbu židů už bylo možné si spočítat. Budou se chtít promísit s etnickými Němci, aby pozvedli vlastní postavení, ale tím zároveň budou snižovat německou nadvládu. My Němci potřebujeme lebensraum – životní prostor –, abychom mohli být velkým národem. Bez prostoru, kam by se dalo expandovat, nebylo příliš na vybranou. Národ šel do války, aby získal nová území a zbavil se lidí, kteří představovali pro Německo hrozbu, prostě nebyli etnickými Němci jako my.
Do roku 1935, to už jsem byl mladík, vystoupilo Německo ze Společnosti národů. Hitler oznámil, že Německo začne přestavovat armádu, což mu bylo po první světové válce zakázáno. Samozřejmě, kdyby se do toho nějaká země – Francie, Anglie – vložila a zarazila ho, možná by se to nestalo. Ale kdo by toužil se tak rychle vrhnout do nové války? Bylo jednodušší zdůvodňovat, co se děje, říkat, že Německo si jen bere zpátky to, co mu kdysi patřilo. A mezitím se obnovila pracovní místa – v továrnách na munici, zbraně a letadla. Lidé sice nevydělávali tolik peněz, jak byli zvyklí, měli delší pracovní dobu, ale dokázali uživit rodinu. Do roku 1939 se německý lebensraum rozšířil o Sársko, Porýní, Rakousko, Sudety a české země. Když se nakonec Němci dostali až do polského Gdaňsku, Anglie a Francie jim vyhlásily válku." (str. 242-248)
Upřímně řečeno, jak se jednou do Vypravěčky začtete, nebudete moct přestat, protože se budete chtít dozvědět, jak to všechno bylo a jak to vlastně dopadne (já osobně ji přečetla za 5 dnů). Chvíli mi sice trvalo, než jsem se zorientovala v jednotlivých příbězích, které se vzájemně prolínají a střídají – na stránkách na vás totiž čeká vyprávění z pohledu Sage, mladé pekařky se zjizvenou tváří, kterou osloví na terapeutické skupině stařičký Josef Weber s tím, že je bývalým důstojníkem SS a chtěl by od ní, aby mu pomohla zemřít, zdánlivě se vším nesouvisející příběh Anii, žijící v zapadlé polské vesničce Lodži se svým tatínkem pekařem, vyprávění z pohledu vyšetřovatele zločinů proti lidskosti, Leo Steina, vyprávění samotného Josefa Webera, kterým se Sage zpovídá ze všeho, co udělal, a nakonec i vyprávění Sageiny babičky Minky, která přežila pobyt v koncentračním táboře v Osvětimi a které bylo asi nejtěžší pasáží celé knížky. Hlavně co se týkalo těch ženských postav, mi dělalo ke konci docela potíže přepnout z Minky zpátky na Sage (prostě jsem se nemohla ubránit úvahám, jak se s tím vším, co Minka prožila, vlastně vyrovnala a jak potom mohla vést úplně normální život – připadala mi neskutečně silná, protože ze mě by byl asi jen depresivní uzlíček nervů :o(, a pak taky onen příběh Anii, protože byl poměrně dost útržkovitý a vždycky mi u něj chvíli trvalo, než jsem se rozvzpomněla, kde jsme a co se děje, ale jinak je Vypravěčka hodně čtivě napsaná a budete ji hltat ve velkém částečně možná i proto, že není vyloženě rozdělená do kapitol. Jinak jsem si taky nějakou dobu lámala hlavu s tím názvem "Vypravěčka", protože je to z anglického "Storyteller", a to může být de facto jak mužského tak ženského rodu a celkem dlouho mi nepřišlo zřejmé, která z postav je tím vlastně myšlena, a pořád jsem musela uvažovat, jestli se náhodou čeští překladatelé nesekli a neměl být tím "Vypravěčem" Josef :o)
"Je možné zazlívat člověku, který věří, že svět stvořil bůh, že nesouhlasí s teorií evoluce? Pokud ho touhle pravdou krmili celý život a on o ní nikdy nepochyboval?
Možná ne.
Je možné vinit nacistu, který se narodil v antisemitské zemi a dostalo se mu antisemitského vychování, za to, že v dospělosti pobije pět tisíc židů?
Ano, ano, je možné mu to dávat za vinu.
V Josefově kuchyni sedím stále ještě u stolu ze stejného důvodu, z jakého auta přibržďují, když projíždějí kolem autonehody. Chcete vidět, co se stalo, nedokážete projet jen tak kolem, aniž byste se podívali. Hrůza, i když nás děsí, nás prostě přitahuje.
Přede mnou na stole leží rozložené obrázky – fotografie, kterou mi ukázal před několika dny, na níž je jako voják v táboře, a výstřižek z novin, kde se na fotce Josef – Reiner – usmívá a jí maminčin dort, zatímco se schyluje ke křišťálové noci.
Jak je možné, že někdo, kdo zavraždil tolik nevinných lidí, vypadá tak... tak... obyčejně?
"Nechápu, jak jste to dokázal," ozvu se do ticha. "Jak jste mohl žít normální život a tvářit se, že se nic z toho nestalo."
"Je nevídané, čemu všemu dokáže člověk uvěřit, pokud je to nutné," odpoví mi. "Když si budete stále dokola namlouvat, že nějaká jste, prostě se nakonec takovým člověkem stanete. Na tom bylo postaveno konečné řešení, opravdu. Nejdřív jsem sám sebe přesvědčil, že patřím k čisté rase, že jsem árijec. Potom jsem si zasloužil věci, které ostatním nenáležely, prostě jen proto, že jsem se narodil. Představte si to – taková namyšlenost, taková arogance. Ve srovnání s tím bylo přesvědčit sebe i ostatní, že jsem slušný a čestný člověk, že jsem pokorný učitel, velice snadné."
"Nechápu, jak dokážete v noci spát," namítnu.
"Kdo říká, že dokážu?" zeptá se. "Vidíte, že jsem dělal strašné věci. Že si zasloužím zemřít."
"Ano," odpovím otupěle. "Zasloužíte. Ale když vás zabiju, nebudu o nic lepší než vy." (str. 352-354)
"I když toho Josef napovídal o smrti tolik, že mu rty potemněly jako potřísněné od borůvek, i když se nedokážu zbavit představy zpívající holčičky a mladého muže, který ukáže na sebe a připomene svůj věk, stejně myslím nejvíc na ty ostatní. Na ty, o nichž mi Josef nevyprávěl. Na ty, kteří nezanechali v jeho paměti žádnou výraznou stopu, což mi připadá ještě hrůznější.
Byl v Osvětimi, právě tam byla i moje babička. Znala ho? Zkřížily se jejich cesty? Ohrožoval ji? Bil ji? Ležela v noci na páchnoucím kavalci a vytvářela zrůdu ve svém příběhu na základě jeho rysů?
Před babičkou jsem se o Josefovi z dobrého důvodu nezmínila. Víc než šest desítek let drží své vzpomínky pod zámkem. Když odcházím z Josefova domu, neubráním se myšlenkám na to, jestli moje babička patří k těm mnoha, které si nevybavuje. A jestli je on jedním z těch, na které se ona tak usilovně snaží zapomenout. Dělá se mi z té nespravedlnosti špatně od žaludku.
Když odjíždím od Josefa rozechvělá odpovědností z jeho zpovědi, je tma jako v pytli a prší. Potřebuju za někým zajít, být s někým, kdo mě obejme a ujistí mě, že všechno bude v pořádku, s někým, kdo mě bude objímat, dokud neusnu. Dělávala to tak moje maminka, ale ta už tu není. Možná bych mohla zajít za babičkou, ale ta by chtěla vědět, co mě tak hluboce rozčílilo." (str. 362-363)
Podle očekávání se rozhodně nejedná o oddychové čtení, naopak bylo to náročné a depresivní, chvílemi až beznadějné, ale na druhou stranu musím říct, že jsem ráda, že jsem si Vypravěčku nakonec přečetla. Myslím, že druhá světová válka a Hitlerova hrůzovláda je moc důležitá součást lidských dějin, na kterou by se nemělo nikdy zapomenout. Co se toho týče, klidně bych Vypravěčku zařadila do povinné četby, protože neskutečně trefně popisuje onen plíživě nenápadný a na první pohled zdánlivě neškodný nástup nacismu, kdy se represe vůči Židům čím dál víc stupňovaly až ke všem těm hrůzám (od označování hvězdami a zákazu vycházení, přes nucený odsun do ghett, až k systematickému vyvražďování), což je podle mě stále platné varování, že čím víc budete ustupovat s nadějí, že snad tohle už bude vašim silnějším uzurpátorům stačit, tím dál vás zatlačí. Ale asi nejhorší ze všeho byl ten pocit, kdy sice víte, že je to jen kniha a tudíž by se stejně dobře mohlo jednat o čirou fikci, ale zároveň také víte, že to, o čem čtete, se skutečně dělo. Byla to taková neuvěřitelně děsuplná hrůza a šimrání strachu kdesi v žaludku, že by se něco takového mohlo klidně stát znovu, protože ty principy a mechanismy lidského myšlení a případného popírání či vytěsnění, které to všechno vlastně dovolily, jsou v lidské povaze pořád a fungují pořád stejně. Protože lidi jsou ve své podstatě ovce a pořád spoléhají, že se proti jakékoli nespravedlnosti postaví někdo jiný z davu. Protože když jste uprostřed dění, které nenápadně krůček za krůčkem mění vaši společnost, jen málokdo je schopen nadhledu a zvládne pochopit možné důsledky toho všeho. Jenže upřímně řečeno, když jsem četla o všech těch možných drobných útlacích, které postupně zasahovaly Minku a její rodinu, marně jsem si lámala hlavu, co proti tomu může člověk vlastně dělat, zvlášť když proti němu stojí vojáci se zbraní v ruce? Existuje vůbec něco, jak může takové hrůzy osamocený jednotlivec zastavit?
No zkrátka, díkybohu za ony trochu odlehčené pasáže se Sage a Leem, které mi při čtení pomáhaly alespoň na chvilku si "odpočinout" a občas se i zasmát, bez nich by byla Vypravěčka až nesnesitelně těžkým čtením. A i když se pořád nemůžu tak úplně srovnat s jejím koncem, je to rozhodně velmi dobrá kniha.
"Asi čtvrt hodiny poslouchám Mirandu Coontzovou, která mi vysvětluje, jak ji někdo pronásleduje v jejím domě a jak si nejdřív myslela, že ho poslala FBI, aby ji zabil. To je druhý varovný signál. Za prvé FBI rozhodně nechodí krajem a nezabíjí lidi. Za druhé, kdyby ji chtěli zabít, je už dávno mrtvá. "Víte, paní Coontzová," začnu opatrně, když se na chvíli odmlčí, aby se nadechla, "nejsem si jistý, jestli voláte na správný odbor..."
"Když budete mít trpělivost," slíbí, "za chvíli vám to bude dávat smysl."
Není to poprvé, co v tu chvíli přemýšlím, jak se mohl člověk jako já – třicet sedm let, premiant svého ročníku na právech na Harvardu – rozhodnout odmítnout nabídku stát se společníkem s ohromujícím platem v advokátní kanceláři v Bostonu a místo toho se stát zástupcem ředitele odboru pro lidská práva a zvláštní vyšetřování...
"...slyšel jste o Josefu Mengelem? ”
V tu chvíli zastřihám ušima. Samozřejmě že jsem o Mengelem slyšel, byl to pověstný anděl smrti v koncentračním táboře Osvětim, hlavní lékař, který dělal pokusy na lidech, kontroloval vězně v přijíždějících transportech a dělil je na ty, kteří šli doprava, tedy pracovat, a doleva, tedy do plynové komory. Ačkoli je historicky nepochybné, že Mengele nemohl kontrolovat každý transport, téměř všichni lidé, kteří pobyt v Osvětimi přežili a s nimiž jsem mluvil, trvají na tom, že při příjezdu transportu na ně čekal právě Mengele. Bez ohledu na to, v jakou denní či noční hodinu přijeli. O Osvětimi toho bylo napsáno opravdu hodně a některým bývalým vězňům občas splyne jejich vlastní zkušenost s tím, co četli nebo slyšeli. Nepochybuju o tom, že jsou v hloubi duše přesvědčeni, že je při příjezdu do Osvětimi kontroloval právě Mengele, ale i když byl ten člověk odporná zrůda, musel někdy spát. To znamená, že některé z příchozích musely kontrolovat i jiné zrůdy.
"Lidé jsou přesvědčeni, že Mengele utekl do Jižní Ameriky," pokračuje paní Coontzová.
Zadržím povzdech, protože vím, že žil a zemřel v Brazílii.
"On žije," zašeptá žena. "Prodělal reinkarnaci a znovu přišel na svět v podobě mé kočky. Nemůžu se k ní otočit zády ani jít spát, protože si myslím, že by mě zabila."
"Dobrý bože," zamumlám.
"Já vím," souhlasí paní Coontzová. "Myslela jsem si, že z útulku dostávám milého mazlíčka, ale jednou ráno jsem se probudila a zjistila, že mám krvácející škrábance na hrudi."
"Při vší úctě, paní Coontzová, myslet si, že váš kocour je Josef Mengele, je opravdu trochu přehnané."
"Ale ty škrábance," pokračuje žena vážně, "měly tvar hákového kříže."
Zavřu oči. "Možná byste potřebovala nějakého jiného mazlíčka," navrhnu.
"Měla jsem zlatou rybku, ale musela jsem ji spláchnout."
Téměř se bojím zeptat na důvod. "Proč?"
Na chvilku zaváhá. "Řekněme jen, že jsem měla důkaz, že se reinkarnoval i Hitler."
Podaří se mi hovor ukončit, když jí vysvětlím, že její případ předám někomu z historiků. A je to pravda, předám ho Genevre, až mě zase naštve a budu jí to chtít vrátit. Jenomže jakmile ukončím hovor s Mirandou Coontzovou, moje sekretářka zazvoní znovu.
"Vychýlil se ti dneska Měsíc z trasy, nebo co?" zeptá se. "Mám pro tebe další na lince dvě. V místní kanceláři FBI jí doporučili, aby se obrátila na nás..."
Znovu zvednu sluchátko. "Tady Leo Stein," představím se.
"Hm," ozve se ženský hlas, "nejsem si jistá, jestli jsem se dovolala správně."
"To zjistíme, když mi řeknete, proč voláte."
"Jeden můj známý je možná důstojníkem SS."
V naší kanceláři takovým případům říkáme "můj soused je nacista". Obvykle je to nějaký nepříjemný soused, který vám nakopne psa, jakmile šlápne na jeho pozemek, a volá na radnici, když listy z vašeho dubu opadají na jeho dvůr. Má evropský přízvuk, nosí dlouhý kožený kabát a má německého ovčáka.
"Jak se jmenujete?"
"Sage Singerová," představí se žena. "Žiju v New Hampshiru a on také."
To mě donutí se trochu narovnat. New Hampshire je skvělé místo, kde se ukrýt, pokud jste nacista. Nikoho nenapadne právě tam hledat.
"Jak se ten člověk jmenuje?" ptám se dál.
"Josef Weber."
"A proč si myslíte, že byl důstojníkem SS?"
"Řekl mi to," odpoví žena.
Opřu se. "On vám řekl, že byl nacista?" Za deset let, co tuhle práci dělám, je pro mě tohle něco úplně nového. Obvykle se snažím ty zločince odhalit, i když si myslí, že po téměř sedmdesáti letech by jim měly ty vraždy projít. Nikdy jsem nezažil podezřelého, který by se přiznal, dřív než jsem ho zahnal do kouta důkazy, které už neumožňovaly nic jiného, než říct pravdu." (167-174)