Srdce netvora je velmi poutavá kniha o tom, že někdy i ty nejabsurdnější věci mohou být skutečné a že i když náš život stojí za starou belu, nikdy bychom neměli ztrácet naději.
Hlavním hrdinou je pětatřicetiletý pornoherec, který se jednoho večera na Velký pátek opije a zfetuje a pak se díky halucinacím 
zřítí s autem ze srázu, to se vznítí a on utrpí velice vážné popáleniny téměř celého povrchu těla, které navždy změní jeho život, v němž, jak čtenář postupně zjišťuje, neměl moc štěstí (i když si na to ani slovem nepostěžuje). Jeho matka zemřela při porodu a babička, která se o něj potom starala, zemřela, když mu bylo šest let. Po dětství stráveném ve státních ústavech se živil jako hvězda porno filmů, za což se podle mého soudu nenávidí, protože ve skutečnosti je velice inteligentní a kdyby měl možnost vyrůstat v normální rodině, vedl by naprosto odlišný život.
"Dávno předtím, než jsem poznal touhu po drogách, která ovládala můj život v dospělosti, bylo jasně patrné, že mám sklon podléhat svým nutkáním. Má první a nejvytrvalejší závislost spočívala v potřebě posedle studovat vše, co vyvolalo mou zvědavost.
Ačkoli jsem nikdy nebral školu zvlášť vážně, nepovažoval jsem vzdělání za něco zbytečného. Vůbec ne, problém ale spočíval v tom, že mi škola bránila řešit mnohem zajímavější otázky. Vyučování mi mělo poskytovat praktické informace, jelikož jsem však velmi rychle pochopil to nejdůležitější, neudržel jsem dlouho pozornost.
Vždy mě zaujaly esoterické náznaky, třeba v poznámce pod čarou nebo v náhodných učitelových slovech. Když se například učitel geometrie zmínil o tom, jak Galileo přednášel o prostorovém uspořádání Pekla, nedokázal jsem se už soustředit na výklad o stranách rovnoběžníku. To jsem potom další tři hodiny chyběl, protože jsem v knihovně musel přečíst vše dostupné o Galileovi, a po návratu do školy jsem pak nezvládl test z matematiky, protože se žádná otázka netýkala inkvizice." (str. 18)
Za celý svůj dosavadní život nikoho skutečně nemiloval a nikdo nemiloval jeho, takže je po nehodě vzhledem ke svému zjevu pevně rozhodnutý spáchat sebevraždu. Pak se ale ve dveřích jeho nemocničního pokoje objeví žena jménem Marianne Engelová, která převrátí naruby všechno, co si myslel, co cítil a v co věřil. Vypráví mu různé příběhy z minulosti, včetně toho o jejich lásce, která začala v německém klášteře Engelthal ve 14. století.
"Objevila se ve dveřích pokoje na oddělení popálenin oblečená do zeleného nemocničního stejnokroje, se svýma nevyřešitelnýma očima a neukázněně propletenými vlasy a já čekal, kdy zalapá po dechu jako všichni, kdo mě poprvé přišli navštívit. Předpokládal jsem, že si zakryje ústa, otřesená hrůzou a nepochopením. Zklamala mě, protože se jen pousmála.
"Takže ses popálil. Zase."
Obyčejně na bizarní tvrzení neznámých lidí neodpovídám, ale abych se přiznal, tentokrát jsem mlčel, protože jsem si nepřál, aby uslyšela rozbitý záchod mého hlasu. Krk se mi uzdravoval, ale ucho (to, které slyšelo) si dosud nezvyklo na můj skřípavý hlas. Rád bych na ni promluvil hlasem, který jsem míval dřív, tím, co uměl dostat ženy do postele.
Tváří v tvář mému mlčení spustila znovu: "To je už potřetí, co jsi hořel."
Vzmužil jsem se a odvážně ji opravil: "Poprvé." (str. 54 – 55)
Celý příběh vypráví hlavní hrdina v první osobě, ale nikdy nezmíní své jméno, protože kniha je jakousi jeho zpovědí, a jak říká inkriminujících důkazů proti němu už má čtenář víc než dost. A i když je v roli vypravěče, neopouští ho velice sympatický nadhled a krásně ironický a lehce jedovatý smysl pro humor, díky němuž jsem si hlavního hrdinu jednoduše zamilovala a kterým překypuje už popis nehody na samém začátku knihy.
"Na nádherný okamžik dosáhnete prázdné blaženosti, takové, o jejíž dosažení usilují východní filozofové celý život. Jenže po této nadsmyslnosti se váš mozek změní v superpočítač schopný vynásobit počet obrátek vašeho vozu rychlostí pádu přes úhel sklonu srázu, umocnit to podle Newtonových zákonů o pohybu a v tom zlomku vteřiny vás napadne: Sakra, to bude pekelně bolet. Auto se řítí stále rychleji a poskakuje. Vaše domněnka se rychle potvrzuje, opravdu to docela bolí." (str. 8)
I když ho neopomene sem tam prostřídat vážnějšími pasážemi, které velmi sugestivně popisují jeho pocity a útrapy.
"Kovový nástroj proráží auto ze strany a trhá ho na kusy. Stejnokroje. Proboha, jsem v Pekle a nosí se tu stejnokroje. Jeden člověk křičí. Druhý mě chlácholivě ujišťuje: "Vytáhneme tě. Neboj." Má na prsou odznak. "Budeš v pořádku," slibuje skrz knírek. "Jak se jmenuješ?" Nedokážu si vzpomenout. Další záchranář volá na někoho, koho nevidím. Při pohledu na mě sebou trhne. To by přece neměl. Temnota...
Oči odkryté. Ruce pálí, nohy pálí, oheň je všude kolem, ale já ležím uprostřed sněhové bouře. Německý les, poblíž řeky. Na vršku stojí žena s kuší v ruce. Na prsou mě tlačí, jako kdyby mě zasáhla. Slyším syknutí, jak mi srdce vypovídá službu. Snažím se promluvit, ale jen krákorám a sestra mi říká, abych odpočíval, že všechno dobře dopadne, všechno dobře dopadne. Temnota." (str. 12 – 13)
I průměrně inteligentnímu štěněti foxteriéra dojde, že všechny ty náznaky a přirovnání mají nějaký skrytý význam (který je samozřejmě odhalen až na samém konci knihy). Nepřehlédnutelná mi připadala například podobnost mezi chirurgickým zákrokem, který se používá při léčbě popálenin, a Marianninou prací na sochách, díky níž, jak říká, dává netvorům srdce, aby mohli začít nový život.
"Debridement znamená trhání člověka na kusy, odříznutí tak velkého množství masa, kolik se jenom dá snést. Technicky je to odstranění nekrotické nebo kontaminované tkáně z rány, aby místo ní mohla růst zdravá kůže...
Doktorka Edwardsová neměla jinou metodu, jak zjistit, že se dostala na dobrou tkáň, než do ní říznout. Pokud jsem zařval bolestí, znamenalo to, že zajela tam, kde ještě zůstala funkční nervová zakončení." (str. 34 – 35)
"Zeptal jsem se jí, proč si k práci pouštěla hudbu stále hlasitěji. Připomněla mi, že čím déle práce trvá, tím jsou netvoři hlučnější, a hlasitá hudba přehluší jejich křik. Vysvětlila mi, že odsekává přebytečný kámen, aby objevila správný tvar, ale jediný způsob, jak zjistit, zda se už dlátem netvora nedotýká, je zajet do něj. Jakmile vyjekne bolestí, Marianne Engelová má jistotu, že už pronikla dost hluboko." (str. 229)
Ať už během četby dojdete k názoru, že Marianne Engelová je opravdu maniodepresivní schizofrenička, nebo jí uvěříte každičké slovo, nezmění to nic na tom, že neodtrhnete oči od stránek. A navíc dostanete jedinečnou možnost nahlédnout do lékařských procedur při léčení popálenin.
PS: Jako odměnu, že jste dočetli až sem, přidám ještě jeden malý citátek :o)
"Samozřejmě, že popálený člověk může "sbalit holku", jenže obvykle jen její tělo do kufru." (str. 356)