Sarah J. Maasová: Dvůr trnů a růží

7. březen 2017 | 22.51 |
Na tuhle knihu jsem poprvé narazila v jednom z žebříčků nejčtenějších knih měsíce na Databáziknih, aniž bych kdy předtím o nějaké Sarah J. Maasové slyšela, a zaujala mě hlavně díky parafrázi svého příběhu s pohádkou Kráska a zvíře, kterou mám moc ráda, a protože jsem zrovna tou dobou byla pod vlivem povedených Měsíčních kronik a kniha měla samé nadšené komentáře, rozhodla jsem se, že si ji musím taky pořídit :o)
Je sice pravda, že mě pak při čtení trochu překvapilo, že se děj odehrává ve světě s vílami a magií (to mi z anotace tak úplně nedošlo) a ačkoli podobné prostředí většinou nemám moc ráda, protože mi vadí ona lidská bezmoc proti jejich magii a věčné záludné pletichaření víl, jejichž dohody mají pokaždé nějaké skryté háčky a lsti, díky nimž lidé vlastně nemůžou nikdy vyhrát nebo vyváznout živí, byť jim víly čas od času dopřejí alespoň jakési částečné vítězství, stejně to má pokaždé pachuť hořkosti, protože zůstává vždycky nějaké ale, dohoda nahrazuje dohodu a člověka to vždycky stojí víc, než si původně myslel (viz třeba Soužení od Maggie Stiefvaterové nebo Železný král od Julie Kagawa :o(, kniha se mi přesto nakonec líbila. Je hodně čtivě napsaná, vyprávěná v ichformě a hlavně na začátku prostě suprová a napínavá tak, že jak jsem se do ní po jejím otevření začetla, zhltla jsem třináct kapitol na jeden zátah (tedy asi 130 stran :o) ani jsem nemrkla. Pak se sice začne děj trochu nepříjemně šmodrchat právě tím tradičním vílím způsobem popsaným výše (i když třeba onu odpověď na finální hádanku jsem znala hned, takže být v kůži hlavní hrdinky, ušetřila bych si spoustu potíží :o), ale naštěstí to ještě nebyla taková hrůza jako obvykle, a tak jsem docela zvědavá na další díl :o). Autorka si u mě taky hodně šplhla tím, že přeci jen nenechala všechno obestřené tajemstvím a dost věcí vysvětlila, sice asi ne úplně všechno, ale zatím mi to ke spokojenosti stačilo :o)


"Otec podřimoval na židli s holí položenou na pokrouceném koleni. Nejspíš to nebyla nejlepší chvíle na to nakousnout před Nestou otázku Tomase Mandraye, ale nemohla jsem čekat na jinou příležitost, proto jsem se k ní otočila a otevřela jsem pusu.
Vtom se však ozval řev, který mě zpola ohlušil, a sestry se daly do křiku, když do místnosti vtrhl závan sněhu a ve dveřích se objevila obří vrčící silueta.

Netuším, jak se mi dřevěná rukojeť mého loveckého nože dostala do ruky. První okamžiky byly změtí vrčení toho obrovského zvířete, ječení mých sester, krutého mrazu valícího se do místnosti a otcovy hrůzou ochromené tváře.
To není martax, pochopila jsem – ovšem pocit úlevy trval krátce. Zvíře muselo být velké jako kůň, a i když jeho tělo připomínalo kočku, hlavu mělo na každý pád vlčí. Nevěděla jsem, co si myslet o pokrouceném paroží připomínajícím parohy jelena, které mu vyrůstalo z hlavy. Jenomže ať už ten tvor v sobě měl víc ze lva, psa nebo jelena, bylo jasné, jaké rány by jeho černé drápy a žluté tesáky dovedly zasadit.
Kdybych na něj narazila samotná v lese, možná bych se nechala strhnout strachem, padla bych na kolena a plačky bych prosila o rychlou čistou smrt. Jenomže teď jsem nemohla hrůze dovolit, aby mě ovládla, nehodlala jsem jí dopřát ani špetku vítězství navzdory tomu, jak mi srdce splašeně tlouklo v uších. Najednou jsem stála před sestrami. V tu chvíli se zvíře zvedlo na zadní a z jeho tlamy plné ostrých zubů zaznělo hromové "VRAZI!"
Mým tělem se však nesla ozvěna jiného slova: Magie.
Ty směšné ochranné značky na prahu měly proti magickému stvoření asi stejný účinek jako pavučiny. Dvůr trnů a růžíMěla jsem se žoldačky zeptat, jak toho kouzelného tvora zabila. Ovšem mohutná šíje zvířete přede mnou vypadala jako dobrý terč pro můj nůž...
"Pprosím," zakoktal za mnou otec, který nedokázal sebrat odvahu, aby se mi postavil po bok. "Ať jsme udělali cokoli, nedopustili jsme se toho vědomě a..."
"Mm-my jsme nikoho nezabili," přidala se k němu Nesta, která se zalykala slzami a držela ruku nad hlavou, jako by ji ten drobounkýželezný náramek mohl proti nestvůře ochránit.
Popadla jsem ze stolu ještě jídelní nůž. Nic lepšího po ruce nebylo, aspoň dokud se nedostanu k toulci. "Odejdi," vyštěkla jsem na zvíře a napřáhla jsem nůž před sebe. Na dohled nebylo železo, které bych mohla použít jako zbraň – pokud bych po něm nehodila náramky sester. "Odejdi a už se nevracej." Má slova sice zněla ostře, ale kolena se mi třásla a měla jsem potíž udržet rukojeti. Hřebík – brala bych i zatracený železný hřebík, kdyby byl.
Netvor na mě zařval a celá chalupa se otřásla, až o sebe talíře a hrnky zvonily. Přitom však stvůra odhalila krk. Házet jsem uměla jen bídně, ale přesto jsem po něm vrhla lovecký tesák.
Rychle – tak rychle, že jsem to sotva dokázala zachytit – máchl tlapou, odrazil nůž stranou a cvaknul mi zuby před obličejem.
Uskočila jsem a málem jsem zakopla o krčícího se otce. Ten netvor mě mohl zabít – mohl, ale jeho útok posloužil jako varování. Nesta a Elain plakaly a modlily se k jakémukoli dávno zapomenutému bohu, který by se ještě potloukal kolem.
"KDO HO ZABIL?" Zvíře vykročilo k nám. Položilo tlapu na stůl a ten pod ním zaskřípal. Drápy se s tlumeným zvukem zabořily jeden po druhém do dřeva.
Odvážila jsem se k netvoru udělat další krok, zatímco natáhl čenich nad stůl a nasál náš pach. Oči měl zelené s jantarovými tečkami. Nebyly to zvířecí oči, ne vzhledem k tvaru a zbarvení. Můj hlas zněl překvapivě klidně, když jsem na jeho otázku odpověděla další otázkou: "Kdo byl zabit?"
Tiše, zlověstně zavrčel. "Ten vlk," odvětil a mně přestalo bít srdce. Zvíře už neřvalo, ale jeho zášť nepolevovala, i když nyní se zdála být prostoupená žalem.
Elainin nářek se změnil v pronikavý jekot. Se vztyčenou hlavou jsem opáčila: "Jaký vlk?"
"Velký vlk s šedou srstí," odpověděl zuřivě. Poznal by, kdybych lhala? Víly nedovedly lhát – jak všichni smrtelníci věděli – ale dokázaly vycítit lži na lidských jazycích? Neměli jsme naději probít si cestu ven, ale mohly být i jiné způsoby.
"Pokud byl zabit nedopatřením," řekla jsem zvířeti co nejvyrovnaněji, "co bychom vám mohli nabídnout jako náhradu?"
Tohle celé byla noční můra a já se z ní za chvíli probudím u krbu vyčerpaná po dni na trhu a odpoledni s Isaacem.
Zvíře vyloudilo vyštěknutí, které mohlo být hořkým smíchem. Odstrčil se od stolu a malou oklikou došel k rozbitým dveřím. Chlad byl tak pronikavý, že jsem se zachvěla.
"Cena, kterou musíte zaplatit, je stanovena Úmluvou mezi našimi říšemi."
"Za vlka?" odsekla jsem a otec varovně zamumlal mé jméno.
Matně jsem si vzpomínala, že mi v dětství při výuce Úmluvu předčítali, ale nevzpomínala jsem si na žádnou zmínku o vlcích.
Netvor se ke mně prudce otočil. "Kdo zabil vlka?" Zahleděla jsem se mu do nefritově zelených očí. "Já."
Zvíře zamrkalo, pohlédlo na mé sestry, pak zpět na mě. Viděl, jak jsem hubená, a určitě to považoval za důkaz mé křehkosti. "Lžeš, abys je chránila."
"Nic jsme neudělaly!" naříkala Elain. "Prosím... prosím, smiluj se!" Nesta ji rázně zarazila, ať je zticha, přestože sama taky vzlykala, a zatáhla Elain dál za sebe. Při tom pohledu se mi sevřelo srdce.
Otec se ztěžka zvedl a zachroptěl, když ho při tom zabolela noha, ale než se ke mně stihl dobelhat, zopakovala jsem: "Já ho zabila."
Zvíře, které očichávalo mé sestry, si mě změřilo zkoumavým pohledem. Narovnala jsem záda a řekla: "Dnes jsem na trhu prodala jeho kůži. Kdybych věděla, že byl z rodu víl, nezkřivila bych mu ani chlup."
"Lhářko," ucedilo zvíře. "Věděla jsi to. Pokud bys věděla, že byl mého rodu, byla bys v o to větším pokušení ho zabít."
Pravda pravdoucí. "A ty se tomu divíš?"
"Zaútočil na tebe? Zavdal ti k tomu důvod?"
Otevřela jsem ústa, abych odpověděla, že ano, ale... "Ne," odsekla jsem v odpověď. "Když ale uvážím, co všechno na nás váš rod napáchal a co na nás pořád s takovou oblibou páchá, naložila bych s ním, jak si zasloužil, i kdyby mi bylo naprosto jasné, koho mám před sebou." Je lepší zemřít s hlavou hrdě vztyčenou než jako zbabělý svíjející se červ.
Jeho následné zavrčení bylo plné zášti a vzteku.
Plameny v krbu mu ozařovaly vyceněné tesáky a mě napadlo, jaké to bude, až mi sevřou hrdlo, a jak zoufale budou moje sestry křičet, než taky zemřou. Náhle jsem si jasně uvědomila, že by Nesta dopřála Elain čas k útěku. Ne otci, který se jí z celého ledového srdce protivil. Ne mně, protože odjakživa věděla, že my dvě jsme dvěma stranami jedné mince, a z duše se jí to protivilo. Stejně tak si uvědomovala, že se o sebe umím postarat. Zato Elain, křehká zahradnice s něžným srdcem... Nesta by obětovala život, aby ji ochránila.
Toto nečekané poznání mě přimělo pozvednout nůž proti zvířeti. "Jakou náhradu Úmluva vyžaduje?"
Aniž by spustil zrak z mé tváře, odpověděl: "Život za život. Pokud člověk bez důvodu zaútočí na kohokoli z vílího národa, je třeba zaplatit lidským životem."
Pláč mých sester ztichl. Žoldačka ve vsi také zabila kouzelného tvora, ale poté, co na ni zaútočil jako první.
"To jsem nevěděla," řekla jsem. "Tuhle část Úmluvy jsem neznala."
Víly neuměly lhát a netvor mluvil dost zpříma a nehrál si se slovíčky.
"Vy smrtelníci jste se většinou rozhodli na tuto část Úmluvy zapomenout," odvětil, "čímž se vaše potrestání stává daleko zábavnějším."
Podlomila se mi kolena. Neuniknu mu. Nemůžu mu utéct.
Nemohla bych se o to ani pokusit, protože stál v cestě ke dveřím.
"Udělej to venku," špitla jsem rozechvělým hlasem. "Ne... tady." Ne zde, kde by moje rodina musela smývat krev a kusy těla. Pokud je ovšem ponechá naživu." (str. 40-45)


Jinak hlavní hrdinka, devatenáctiletá Feyre, nejmladší dcera zbankrotovaného obchodníka, je solidní drsoňka (což se mi líbilo :o), a protože slíbila své umírající matce, že se o své dvě starší sestry a zmrzačeného otce postará, chodí lovit do lesa, aby neumřeli hlady, přestože je to poměrně nebezpečné, neboť se v něm často pohybují i smrtící tvorové z druhé strany Zdi, tedy víly a všechny jim podobné potvory :o). Při jednom ze svých lovů zabije jakéhosi nezvykle velkého vlka a záhy se na prahu jejich dveří objeví obrovský tvor požadující, aby s ním za trest navždy odešla do říše víl. Na svém zámku se k ní ale překvapivě nechová špatně, naopak ve srovnání s jejím dosavadním životem to hodně zavání rozmazlováním :o). Feyre sice zpočátku zachovává svoji ostražitost a nedůvěru ke všemu vílímu, čím déle však žije v domě svého pána, tím více zjišťuje, že ne všechny víly jsou čistě zlé a že mají své vlastní problémy s narůstajícím zlem, rodiny, které milují atd., a postupně začíná měnit své mínění a nakonec se přesně jako v pohádce do svého Zvířete, které na sebe ale v téhle verzi umí brát i lidskou podobu, zamiluje. Se šťastným koncem to ale nebude tak jednoduché (přeci jen jde o vícedílnou sérii :o)


"Tamlin se nezdál být o moc starší než já, ale víly byly nesmrtelné. Mohl být starý stovky let, možná i tisíce. V ústech mi vyschlo, když jsem si prohlížela jejich podivné maskované tváře – nadpozemské, dávnověké a pánovité. Připomínaly neoblomné bohy nebo dvořany ze zvířecí říše.
"Hm," poznamenal Lucien, když na mě upřel jediné rudohnědé oko, "už nevypadáš zdaleka tak hrozně. Asi je to jen dobře, protože budeš žít s námi. I když ta halena není tak hezká jako šaty."
Vlci připravení vrhnout se na oběť – přesně takoví jsou, jako jejich mrtvý přítel. Byla jsem si bolestně vědomá každého svého slova a každého nádechu, když jsem odvětila: "Raději bych ty šaty nenosila."
"Pročpak ne?" broukl Lucien.
Tamlin odpověděl za mě: "Protože v kalhotách je lehčí nás zabít."
Chtěla jsem se na ně rozkřičet, ať mi dají pokoj, ale místo toho jsem klidně řekla: "Když jsem teď tady, co... co se mnou zamýšlíte udělat?"
Lucien se uchechtl, ale Tamlin s podrážděným zavrčením přikázal: "Tak už si sedni."
Na konci stolu se odsunula prázdná židle. Bylo tam tolik horkého jídla, až se z něj kouřilo, a linula se z něj neodolatelná kořeněná vůně. Sluhové nejspíš přinesli nové pokrmy, zatímco jsem se koupala. Takové plýtvání. Zatnula jsem ruce v pěst.
"My nekoušeme." Lucienovy bílé zuby se zaleskly způsobem, jenž naznačoval opak. Vyhýbala jsem se pohledu na něj, na to prazvláštní oživlé kovové oko, které mě provrtávalo, když jsem popošla k židli a posadila se.
Tamlin se zvedl a vydal se podél stolu – s každým krokem se přibližoval a každičký jeho pohyb byl plynulý a smrtící – jako mocná šelma dychtící po krvi. Stálo mě veškeré přemáhání, abych zůstala nehybně na místě, zvlášť když uchopil talíř, přinesl mi ho a naložil na něj trochu masa a omáčky.
Tiše jsem ho ujistila: "Dovedu se obsloužit sama." Udělala bych cokoli, cokoli na světě, aby se ode mě držel dál.
Tamlin se zastavil tak blízko, že by mi jediným máchnutím spárů skrytých pod kůží dovedl rozsápat hrdlo. Proto byl jeho bandalír beze zbraní: K čemu by byly někomu, kdo byl zrozen k tomu, aby se zbraní stal? "Pro člověka je to pocta, když ho obsluhuje někdo ze vznešených víl," sdělil mi drsným hlasem.
Ztěžka jsem polkla. Tamlin přede mě dál kladl různé pokrmy a přestal s tím, až když byl talíř přeplněný masem, omáčkou a chlebem. Potom mi nalil sklenici bledého šumivého vína.
Když se zvolna vrátil na své místo, zhluboka jsem vydechla, ačkoli to nejspíš slyšel.
Po ničem jsem tolik netoužila, jako zabořit obličej do jídla přede mnou a prokousat se jím až na desku stolu, ale raději jsem zastrčila ruce pod stehna a upřeně jsem hleděla na dva muže z vílího národa.
Pozorovali mě příliš upřeně na to, aby působili nenuceně. Tamlin se mírně napřímil a podotkl: "Vypadáš... lépe než předtím."
To měla být poklona? Přísahala bych, že Lucien na Tamlina povzbudivě kývl.
"A tvé vlasy jsou... čisté."
Možná jsem blouznila z toho, že jsem byla polomrtvá hlady, ale připadalo mi, že mělo jít o bídný pokus o lichotku. Přesto jsem se opřela na židli a klidnými, tichými slovy, kterými bych promlouvala k jakékoli jiné šelmě, jsem se zeptala: "Vy jste vznešené víly – šlechtici kouzelného národa?"
Lucien si odkašlal a pohlédl na Tamlina. "Tuto otázku ti přenechám."
"Ano," odvětil Tamlin se zamračením, jako by pátral po něčem, co by mi mohl říct. Nakonec se spokojil s prostým: "To jsme."
Skvělé. Muž z vílího rodu skoupý na slovo. Zabila jsem jeho přítele a teď se ze mě stal nechtěný host. Já bych se na jeho místě se mnou také nechtěla bavit.
"Co se mnou zamýšlíte udělat, když jsem teď tady?"
Tamlin nespouštěl oči z mé tváře. "Nic. Dělej si, co chceš."
"Takže nebudu tvým otrokem?" odvážila jsem se zeptat.
Lucienovi zaskočilo víno, ale Tamlin bez úsměvu odpověděl:
"Já nevlastním otroky."
Nevšímala jsem si tíhy, která mi přitom spadla ze srdce. "Ale jak tady mám se svým životem naložit?" zeptala jsem se důrazně. "Chceš... chceš, abych si na sebe vydělala? Mám pro tebe pracovat?" Bylo hloupé se na to ptát, pokud ho to nenapadlo, ale... musela jsem znát odpověď.
Tamlin ztuhl. "Jak naložíš se svým životem, není má věc."
Lucien si významně odkašlal a Tamlin po něm šlehl očima.
Když si vyměnili pohled, který jsem nedokázala rozluštit, Tamlin si povzdechl a zeptal se: "Nemáš nějaké... zájmy?"
"Ne." Nebyla to tak úplně pravda, ale nehodlala jsem mu vyprávět o malování. Ne, když ho očividně stálo obrovské úsilí už jen to, aby se mnou mluvil slušně.
Lucien zamumlal: "Jak lidské."
Tamlin zkroutil koutek úst, ale nepokáral ho. Namísto toho řekl: "Využij svůj čas podle svého. Hlavně se vyhýbej potížím." (str. 67-69)


Dvůr trnů a růží se mi moc líbil, obzvlášť ty jeho první dvě třetiny, kde se Tamlin (mimochodem nebyl Tamlin jakési bájné zvíře i v nějakém filmu?) s Feyrou pozvolna seznamují a on se jí snaží poněkud neohrabaně dvořit (přeci jen je především válečník :o), tam si troufám říct, že jsem ty jejich dialogy a myšlenkové pochody doslova zbožňovala, což jsem si naplno uvědomila i teď, když jsem se nemohla rozhodnout, kterou pasáž vybrat na citáty :o). Dokonce až trochu lituju, že jsem knihu tak nelítostně zhltla za pouhé tři dny a trochu víc si ji nešetřila :o). Pokračování totiž vychází až v dubnu :o(. Každopádně se ale hodlám podívat autorce blíž na zoubek (jakože i na její předchozí sérii), protože tenhle počin patří k hodně povedeným fantasy, kde nechybí ani nějaký ten hlubší odkaz (v tomhle případě slepá nenávist lidí ke všem vílám a naopak, zakořeněná léty mýtů a předsudků, kdy se všichni jedinci automaticky hází do jednoho pytle), propracované postavy, vtip, ale i špetka toho dojetí (aneb válka je mrcha vždy a všude, i mezi vílami :o)


"Lucien se na židli maličko nahrbil. "Slyšel jsem, že vy dva za sebou máte vzrušující odpoledne. Škoda že jsem u toho nebyl, abych vám pomohl."
Byl to skrytá, možná jen zpola vážně míněná omluva, ale já na něj znovu pokývla.
Nuceně odlehčeným tónem dodal: "No, i po tom pekelném odpoledni stále vypadáš půvabně."
Pohrdavě jsem si odfrkla. Jediný den v životě jsem nevypadala půvabně. "Myslela jsem, že kouzelné bytosti neumějí lhát."
Tamlinovi zaskočilo víno, ale Lucien se zazubil a hrůzostrašná jizva mu vystoupla na tváři ještě děsivěji. "Kdo ti to řekl?"
"To ví každý," odvětila jsem, zatímco jsem si nakládala jídlo na talíř a v duchu jsem začínala zpochybňovat všechno, co mi dosud řekl, každé jeho tvrzení, které jsem předtím považovala za čirou pravdu.
Lucien se opřel na židli a věnoval mi spokojený úsměv, v němž bylo něco z kočky. "Jistěže umíme lhát. Lhaní je pro nás svým způsobem umění. A lhali jsme, když jsme v dávných dobách smrtelníkům namluvili, že nedokážeme vyslovit nepravdu. Jak jinak bychom je přiměli, aby nám důvěřovali a dělali, co jim přikážeme?"
Semkla jsem rty. Říkal pravdu, protože kdyby lhal... Bylo to tak logické, že se mi z toho točila hlava. "Co železo?" vysoukala jsem ze sebe.
"To nám nezkřiví ani vlásek. Ublížit nám může jedině dřevo jasanu, jak sama dobře víš."
Do tváří mi stoupala horkost. Všechno, co mi řekli, jsem považovala za pravdivé. Co když mi dnes lhal i Suriel při svém zdlouhavém vysvětlování politiky vílích říší? V tom, že mám zůstat s vladařem a že se všechno nakonec dá do pořádku.
Podívala jsem se na Tamlina. Vladař. Tohle nebyla lež – cítila jsem pravdivost toho slova v kostech. I když se nechoval jako vladař z legend, který obětoval panny a po libosti vraždil lidi.
Ne, Tamlin byl... přesně takový, jak víly popisovaly ty fanatické, poblouzněné Požehnané děti, když mluvily o bohatství a radostech Prythianu.
"I když Lucien prozradil některá z našich nejstřeženějších tajemství," ozval se Tamlin, který to poslední slovo pronesl se zavrčením namířeným na svého společníka, "nikdy jsme tvé zkreslené domněnky nezneužili proti tobě." Naše pohledy se setkaly a Tamlin mě ujistil: "Nikdy jsme ti úmyslně nelhali."
Vzmohla jsem se na přikývnutí a dopřála jsem si dlouhý doušek vody. Jedla jsem mlčky, tak zabraná do úsilí rozluštit každé slovo, které jsem zaslechla od svého příjezdu, že jsem ani nepostřehla, že se Lucien omluvil, ještě než se na stole objevily zákusky. Zůstala jsem sama s nejnebezpečnějším tvorem, jakého jsem kdy potkala.
Stěny místnosti jako by se na mě tlačily.
"Cítíš se... lépe?" Tamlin seděl s bradou opřenou o pěst, ale v jeho očích byla znát starost – a snad i překvapení nad tou starostí.
S obtíží jsem polkla. "Budu považovat za štěstí, když už nikdy v životě na nágu nenarazím."
"Co jsi dělala v západním lese?"
Pravda, nebo lež; lež, nebo pravda... obojí. "Kdysi jsem slyšela legendu o stvoření, které zodpoví všechny otázky člověku, který ho dokáže polapit."
Tamlin sebou trhl, když mu z rukou vystřelily drápy a řízly ho do tváře. Rány se však zavřely stejně rychle, jako se otevřely, a zbyla po nich pouze krvavá čára, která mu stékala po nazlátlé pokožce. Setřel ji rukávem. "Vydala ses chytit Suriela."
"Chytila jsem Suriela," opravila jsem ho.
"Řekl ti, co jsi chtěla vědět?"
Nebyla jsem si jistá, jestli dýchám. "Než mi stihl povědět něco užitečného, vyrušili nás nágové," odpověděla jsem.
Tamlin protáhl koutky. "Měl bych ti dát pořádně za vyučenou, ale dnešek pro tebe byl už tak dostatečným trestem." Zavrtěl hlavou. "Opravdu jsi dokázala lapit Suriela do pasti. Lidská dívka."
Navzdory svému přesvědčení, navzdory dnešnímu dopoledni mi koutky úst zacukaly nahoru. "Je to snad obtížné?"
Tamlin se tiše zasmál a pak zalovil v kapse. "No, pokud mi bude přát štěstí, nebudu muset chytat Suriela, abych zjistil, co má znamenat toto." Zvedl můj zmuchlaný seznam slov.
Srdce mi vyskočilo do krku. "To je..." Nenapadala mě žádná příhodná lež. Všechno bylo tak nesmyslné.
"Kuriózní? Vokabulář? Mordýř? Pyromancie?" předčítal ze seznamu. Nejraději bych se schoulila do klubíčka a umřela. Byla to slova, která jsem nepoznávala v knihách, slova, která z jeho úst zněla tak jednoduše, tak neskutečně snadná, když je nahlas vyslovoval. "Má to být báseň o tom, jak mě zabiješ a pak spálíš mé tělo?" (str. 150-152)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Sarah J. Maasová: Dvůr trnů a růží hroznetajne 08. 03. 2017 - 09:09
RE(2x): Sarah J. Maasová: Dvůr trnů a růží rebarbora 08. 03. 2017 - 19:30