Winston Graham: Demelza – Dáma z chatrče

10. březen 2017 | 18.39 |
Druhé knižní pokračování životních peripetií kapitána Rosse Poldarka se hodně točí kolem jeho mladé ženy, po níž nese i jméno :o). Hned v úvodu se jim narodí jejich první dítě, dcerka Julie, a teoreticky by mohli vést spokojený život, kdyby se Demelza nerozhodla intrikovat ve jménu lásky své vyvdané sestřenice Verity a třebaže s dobrými úmysly zkrátka kuje pikle za Rossovými zády :o(, s čímž jsem měla problém i v seriálu, takže není divu, že mi to bylo proti srsti i v knize a čtení mě tak úplně nebavilo. Nicméně jsem to nějak přetrpěla a byla jsem docela ráda, že je vyprávění o Poldarkových přerušováno i bližším pohledem na život horníků, například příhodou s Markem Danielem, který se zamiluje do dívky od kočovného divadla a trošku zbrkle se s ní ožení, třebaže jeho milovaná Kerren má o sobě hodně vysoké mínění a nad vším ohrnuje nos (časem je mu i nevěrná s novým lékařem Enysem, za což ji pak Mark v afektu z žárlivosti uškrtí – ale to bylo koneckonců i v seriálu :o(. Winston Graham se v knize taky víc věnuje situaci kolem těžby mědi a Rossovu novému podniku, kterým se snaží vzdorovat proti dumpingovým výkupním cenám rudy a potažmo "bankéřům" Warlegganovým.


"Sbalila si svoje věci do koše, a když měla pocit, že je kolem půlnoci, sklouzla ze své pryčny a zamířila ke dveřím. Venku bylo příjemně. Přikrčila se k jednomu kolu a se šálem přehozeným přes hlavu čekala na Marka.
Čekala dlouho. Trpělivost sice nepatřila k jejím silným stránkám, ale Keren byla tak pevně odhodlaná opustit hereckou společnost, že zůstala na místě, proklínala noční chlad a v duchu Marka popoháněla, aby si pospíšil. Minuty jí připadaly jako hodiny a hodiny jako měsíce. Choulila se a tiskla k dřevěnému kolu tak dlouho, až nakonec usnula.
Když se probudila, byla úplně prochladlá, tělo měla jako rozlámané a za kostelem na kopci se začínala rozjasňovat obloha.
Vstala ze země. Takže ji nechal na holičkách! Celou dobu si s ní jen pohrával a sliboval jí věci, které nemínil splnit. Poldark 2 - DemelzaVzteky a zklamáním se rozplakala. Už jí bylo úplně jedno, jestli ji někdo z jejích hereckých kolegů uslyší – otočila se, že se vrátí do vozu, ale vtom spatřila vysokou postavu spěchající přes louku.
Napůl přišel, napůl přiběhl. Keren se však nepohnula, dokud nedošel až k ní. Hned nato se opřel vůz a snažil se popadnout dech.
"Keren..."
"Kde jsi byl?" vyhrkla rozčíleně. "Celou noc! Celou tuhle noc jsem pročekala! Kde jsi byl?"
Zvedl oči k oknu obytného vozu. "Máš sbalený šaty? Pojď."
Řekl to tak zvláštním tónem – tónem, z něhož se úplně vytratila někdejší úcta – že ho mlčky poslechla a vydala se s ním přes louku. Mark kráčel vzpřímeně, ale úplně toporně, jako by se nemohl ani trochu naklonit dopředu. Po chvíli došli k silnici. U kostela se na něj zlostně osopila: "Kde jsi byl, Marku? Jsem prochladlá na kost! Čekala jsem celou noc."
Otočil se k ní. "Co?"
Zopakovala mu svou námitku a dodala: "Co je to s tebou? Co tě tak zdrželo?"
"Měl jsem na to málo času, Keren. Postavit ten dům nebylo vůbec snadný... Nakonec... ještě bylo zapotřebí pár věcí dodělat... Vyrazil jsem na cestu až v deset. Myslel jsem, že to zvládnu, když celou cestu poběžím... Ale splet jsem si cestu, Keren. Běžel jsem špatným směrem... Vydal jsem se po hlavní silnici... místo abych odbočil na St. Dennis. Uběh jsem několik mil... proto jsem přišel odzadu... Bůh nám pomoz, už jsem si myslel, že tě nenajdu včas!"
Mluvil pomalu a Keren si konečně uvědomila, že je k smrti unavený a že se sotva drží na nohou. Od začátku jí imponovala jeho síla, a teď ji překvapilo a zklamalo, že neodpovídá její představě. Proto se na něj tak obořila. Nesmírně ji zklamal. Vždyť dnešní den představoval v jeho životě tak významný zlom, že by mu měl vlít do žil potřebnou energii.
Pokračovali mlčky dál, dokud se úplně nerozednilo. Od moře vál svěží vánek, který jako by Marka vzpružil a pomohl mu zpevnit krok. Na chvilku se posadili u kraje silnice a snědli několik koláčů, které si Keren odložila při večeři stranou. Než dorazili do vesnice St. Michael, Mark měl již zase mnohem víc sil než ona.
Potom se zastavili v celnici, koupili si tam snídani a chvilku si odpočinuli. Pohled na Markovu portmonku s cinkajícími penězi jí opět zvedl náladu, takže když znovu vykročili na cestu, uvolněně se do svého nastávajícího zavěsila. Zbývalo jim osm nebo devět mil, takže by měli dorazit k cíli ještě před polednem. Zčistajasna ji ovládlo vzrušení, protože ji odjakživa přitahovalo všechno nové. A i když si nikdy, ani v těch nejčernějších snech nepředstavovala, že se jednou provdá za horníka, připadalo jí nyní romantické utéct z prostředí, v němž až dosud žila, odebrat se do kostela, učinit posvátný slib a přijít se svým novomanželem do domu, který postavil jenom kvůli ní, pro ni, pro oba dva. Měla pocit, jako by hrála hlavní úlohu v nějaké divadelní hře." (str. 105-106)


Zhruba v druhé polovině knihy to pak ale naštěstí zase začne být zajímavé, protože Demelza má před sebou svoji první velkou společenskou událost – královský ples u příležitosti zotavení panovníka z nemoci, kde má nečekaně velký úspěch. Ross je však zdrcený smrtí mladého Jima Cartera a nelidskými podmínkami ve věznicích, je znechucený ze své vlastní společenské třídy a stále ještě trochu opilý, takže se nechá snadno přemluvit ke karetní hře, v níž během noci prohraje skoro všechny peníze i majetek, ale nakonec veřejně usvědčí svého protihráče ze švindlování. Musím říct, že tyhle kapitoly byly z celé knihy nejnapínavější, a to i přesto, že jsem ze seriálu věděla, jak to asi dopadne :o). A taky se mi moc líbil samotný začátek knihy s Demelziným porodem a Rossovou roztomilou nervozitou, včetně šlendriánství doktora Choaka :o). Taky je v knize líp rozebráno, proč vlastně Ross vyhodil Judda a Prudie ze svého domu, a třebaže je v seriálu jinak navlečen příjezd a vztah doktora Enyse k Rossovi (tvářili se, že to byl on, kdo Rosse léčil z jeho válečných zranění), jsou to jen takové řekněme nepodstatné drobnosti, a já tudíž pořád zastávám názor, že seriál britské televize BBC se moc povedl a skvěle vystihuje svou knižní předlohu :o)


"V karetním salonku Ross prohrál za třicet minut třicet guinejí a Francis skoro totéž za pouhou čtvrthodinu. Z procházky na čerstvém vzduchu se Francis vrátil do místnosti s obličejem popelavým vzteky.
Posadil se beze slova ke stolu, kde se hrálo farao. Nikdo na něj nepromluvil, ale oči obou bratranců věstily pohromu. Dokonce i bankéř, jistý Page, se tvářil, jako by nebyl ve své kůži. Margaret Cartlandová zívla, vstala a vrátila několik zlatých mincí do své taštičky...
Asi o deset minut později vytáhl bankéř poslední dvě karty a Ross zjistil, že výhra je jeho. Začal sbírat nově nabyté mince a přitom zjistil, že Margaret Cartlandová stojí vedle něj.
"Mylorde, nezapomněl jste, že jste ženatý?"
Ross k ní zvedl hlavu.
Hleděla na něj s rozšířenýma očima. "Nežertuju, myslím to vážně. Vaše manželka tady působí hotové pozdvižení. Jestli mi nevěříte, pojďte se mnou a přesvědčte se na vlastní oči."
"Co tím chcete říct?"
"Nic víc než to, co jsem vám už pověděla. Můžete tomu věřit, nebo ne."
Ross vstal a vykročil ke dveřím. Pokud si na Demelzu během několika posledních hodin vůbec vzpomněl, pokaždé se uklidnil pomyšlením, že je pod Verityiným bedlivým dohledem. (Ani jednou ho nenapadlo, že by tomu mohlo být naopak.)
Zakrátko měl začít první tanec po dlouhé pauze. Orchestr již stál připravený na stupínku a ladil nástroje. Po dlouhém pobytu v tichém karetním salonku se Ross náhle ocitl v sále překypujícím hlasitým hovorem a smíchem. Rozhlédl se a přitom zřetelně vnímal, že ho Margaret s Vosperem pozorují.
"Tamhle, mylorde," ukázala Margaret. "Mezi tím houfem mužů. Aspoň podle toho, co jsem se doslechla, by to měla být vaše žena. Ale třeba mě jen špatně informovali, je to možné?"
Následující tanec byla gavota, ne tak klidná a vznešená a klidná jako menuet. Zřejmě proto se těšila velké oblibě, takže dokázala nalákat na parket většinu hostů. Lítý boj o Demelzu neustával. Během přestávky, posilněná pro změnu francouzským claretem, pozvedla Rossova manželka své konverzační schopnosti na ještě vyšší úroveň, protože se snažila odpoutat pozornost od Verity, která seděla vedle ní jako němá.
Byla to její vina, že vrčení okolních lvů nabralo na síle, protože měla hlavu plnou Verity a Rosse a nedávala si pozor, co říká. Tak se například stalo, že jeden tanec slíbila hned třem mužům najednou. Johna Treneglose od ní dočasně odtáhla jeho rozzuřená manželka, ale sir Hugh Bodrugan, který patřil do této trojice, se snažil Demelzu přesvědčit svou váhou a pokročilým věkem a porazit svého soka Withwortha, jenž se zase spoléhal, že nad huňatým obočím sira Hugha převáží jeho kněžský stav. Třetím byl podporučík Carruthers, který byl již zbrocený potem, ale zachovával věrnost tradicím královského námořnictva a neskládal zbraně.
Nejdřív se dohadovali s Demelzou, potom se pustili do sebe navzájem a nakonec se jí opět začali doprošovat, zatímco William Hick celou situaci ještě zhoršoval svými poznámkami. Demelza, již poněkud přetažená, mávla rukou, v níž držela sklenku, a prohlásila, ať si tedy hodí mincí. Carruthers to považoval za nejspravedlivější řešení, i když on osobně by prý dal přednost kostkám, ale sir Hugh se rozčílil a prohlásil, že rozhodně nemá v úmyslu provozovat hazard na podlaze tanečního sálu, a to kvůli žádné ženě. Přesto se jí nebyl ochoten vzdát. Demelza mu tedy navrhla, aby vyzval na parket její sestřenici. Hugh se však Verity pouze uklonil, poděkoval a prohlásil, že ji požádá až o další tanec.
V tu chvíli se za zády jejích obdivovatelů objevila vysoká postava a v Demelze se všechno sevřelo při pomyšlení, že by to mohl být ještě nějaký čtvrtý zájemce o tanec. Pak zvedla hlavu a zjistila, že to tak skutečně je.
"Promiňte, pane," řekl Ross, který si klestil cestu ke své ženě. "Omlouvám se, pane." Když se konečně protlačil do vnitřního obvodu půlkruhu, který se vytvořil kolem Demelzy, lehce se uklonil a poněkud chladně řekl: "Přišel jsem se podívat, jestli něco nepotřebuješ, drahoušku."
Demelza vstala a odpověděla: "Věděla jsem, že jsem tenhle tanec už někomu slíbila."
Všichni se rozesmáli, ale sir Hugh se ke všeobecnému veselí nepřidal. Pil celý večer a Rosse vídal jen zřídka, takže ho hned nepoznal.
"Ne, pane. Ne, madam, to je nespravedlivé. Pane na nebi! Tenhle tanec jsem měl slíbený já. A přijdu o něj. Nejsem zvyklý, aby někdo zpochybňoval dané slovo!"
Ross se na něj zadíval – na hedvábné volány jeho košile potřísněné vínem, na jeho široký obličej s hrubými rysy, na chomáčky chlupů, které mu trčely z nosu a uší, na černou naondulovanou paruku, která mu vepředu sahala až k obočí, na jeho bordó kabátek, na červenou vyšívanou vestu a hedvábné kalhoty po kolena. Přejel ho pohledem od hlavy až po špičky střevíců a zase nazpátek, protože sir Hugh nenesl na Jimově smrti o nic menší vinu než ostatní. A skutečnost, že tančil s Demelzou, považoval Ross za urážku.
"Slíbila jsi mu tenhle tanec?" zeptal se Demelzy.
Demelza k němu zvedla oči a snažila se v nich najít aspoň záblesk porozumění, ale neobjevila v nich vůbec nic. Srdce se jí sevřelo.
"Ano," přitakala. "Je možné, že jsem ho slíbila siru Hughovi. Pojďte, sire Hughu, gavotu sice moc neumím, rozhodně ne správně, ale můžete mi ukázat, jak se tančí. Stejně jako jste mi předtím báječně předvedl ten lidový tanec."
Otočila se a byla by s baronetem odešla na parket a připojila se k ostatním párům, které se tam již řadily. Ross ji však nečekaně chytil za paži.
"Na tenhle tanec si tě vyhrazuju podle práva pro sebe, takže budeš muset všechny své přátele zklamat."
Nyní ho již sir Hugh poznal a nadechl se k námitce... Ross se však otočil k odchodu a Demelza – rozzuřená a zoufale dotčená – ho následovala." (str. 269-273)


Jinak druhá kniha z poldarkovské série končí vlastně ve stejné chvíli jako první seriálová série, takže abych byla úplně spravedlivá, chci si teď nejdřív přečíst třetí díl, který mám ještě doma, a teprve potom se vrhnu na sledování druhé řady seriálu :o)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře