Diana Gabaldon: Cizinka

6. duben 2017 | 09.37 |
Přes Poldarka je to na internetu překvapivě jen krůček k Cizince, tedy k tomu seriálu (stačí hledat plakát :o), a já si při té příležitosti vzpomněla, že kdysi dávno si ji kolegyně z práce kupovala od jednoho knižního obchůzkáře dokonce i jako román (pamatuju si to hlavně proto, že to byla slušná bichle a ona si k ní pak postupně dokupovala ještě další neméně bichloidní pokračování, myslím, že celkem asi tři knihy, než obchůzkář přestal obcházet) a řekla jsem si, že když už se teď vezu na vlně historických počinů všeho druhu, mohla bych si ji konečně taky přečíst, zvlášť když ji mám k dispozici coby e-knihu :o)
Začátek byl sice trochu rozvleklejší, nebo mně tak aspoň připadal a upřímně řečeno jsem se nemohla dočkat, kdy že se teda Claire dostane do té minulosti :o), ale jako úvod do celého příběhu posloužil dobře, abyste si coby čtenář byli jistí, že Claire skutečně svého manžela Franka miluje, příp. že má za sebou drsnou práci ošetřovatelky během druhé světové války, a tak je de facto celkem připravená i na nějaké to nepohodlí a nepřízeň osudu. Jakmile se ale hlavní hrdinka ocitne o dvě stě let zpátky na skotské vysočině, rozjede se příběh ukrutným tempem a nenechá vás ani na chvilku vydechnout, v tuhle chvíli (asi až do nějaké strany tři sta padesát nebo tak) jsem hltala jednu stránku za druhou a opravdu mě to bavilo. Sice je to takové poměrně syrové dobrodružství, protože skotská krajina i lidé jsou už od nátury drsní, a navíc z toho čišela i trochu beznaděj, když Claire nevěděla, kam ji vezou a co ji tam vlastně čeká, ale o to to bylo napínavější a Claire je naštěstí celkem chytré děvče, takže má oči a uši otevřené a snaží se vstřebávat co nejvíc informací ze svého okolí, vyvozuje si z toho důsledky a různé teorie a na základě nich se snaží co nejlépe odhadnout situaci, splynout s davem a prostě přežít. Líbilo se mi, že si uměla zachovat chladnou hlavu, a rozhodně získala u místních na ceně, když se předvedla jako schopná léčitelka – hned v úvodu totiž napraví vykloubené rameno a ováže pár ran mladému skotskému šlechtici Jamiemu.


"Rostlinu jsem našla snadno. Rostla u paty nejvyššího kamene. Utrhla jsem několik stonků a zabalila je do kapesníku. Chtěla jsem je řádně prohlédnout až v autě, které mi půjčila paní Bairdová. Tam jsem také nechala malý lis.
Nejvyšší kámen v kruhu byl rozeklaný, vertikální štěrbina ho dělila na dvě části. Přesto držel pohromadě, což bylo zvláštní.

Obě masivní části dělila štěrbina asi dvě až tři stopy široká.

Odněkud se ozýval hluboký hučivý zvuk. Myslela jsem, že by to mohl být včelí úl ukrytý v některé ze štěrbin. CizinkaPoložila jsem ruku na kámen, abych si ho osahala.
Kámen zaskučel.
Trhla jsem sebou a ustoupila zpět. Přitom jsem zakopla a tvrdě dosedla na zem. Zírala jsem na kámen a silně se potila.
Nikdy v životě jsem takový zvuk neslyšela. Nedokážu ho vůbec popsat, ale byl děsivý.
Okolní kameny začaly křičet. Ozýval se hluk boje, sténání umírajících a ržání koní.
Zatřásla jsem hlavou, abych se vřavy zbavila, ale ta pokračovala. Vyškrábala jsem se na nohy a klopýtala ven z kruhu. Hluk byl všude kolem, hlava mi třeštila a mozek se zatemnil.
Už nevím, jakým směrem jsem se vlastně vydala, ale kolem mě se rozprostřela mlha a stále se ozýval hluk.
Jednou v noci jsem usnula na zadním sedadle auta, ukolébána pravidelným hlukem a pomalu se propadala do beztížného stavu. Řidič auta vjel příliš rychle na most, ztratil kontrolu a já se probudila z podivného snu oslněna prudkým světlem s nepříjemným pocitem pádu. Stav, který jsem teď zažívala, byl podobný tomu při nehodě, ale trval nepoměrně delší dobu.
Řekla bych, že se mé vidění omezilo na jeden temný bod, který náhle zmizel, a zůstala po něm prázdná pustina. Řekla bych, že jsem cítila, jak se otáčím nebo jsem tažena dovnitř a zpět. Všechno, co říkám, je pravda, zažívala jsem pocit naprostého rozpadu, přitahována velkou silou něčím, co jsem neviděla.
Ale ve skutečnosti se nic nepohnulo, nic se nezměnilo, nic výjimečného se nestalo. Jen jsem zažila pocit děsu tak silný, že jsem ztratila pojem o tom, kdo jsem a kde jsem. Ocitla jsem se ve středu chaosu a nebyla schopna mu čelit.
Nemohu tvrdit, že jsem ztratila vědomí, ale jednu dobu jsem o sobě opravdu nevěděla. Probudila jsem se, když jsem zakopla o kámen na úpatí kopce. Klouzala jsem dolů a přidržovala se trsů trávy a keřů.
Bylo mi na nic a cítila jsem závrať. Plazila jsem se k nízkému dubovému výhonku a opřela se o něj, abych se uklidnila. Poblíž se ozýval křik a hluk a připomněl mi vřavu, kterou jsem slyšela v kamenném kruhu na vrcholu. Ale byly to lidské hlasy, které se hádaly, a já se otočila směrem, odkud přicházely.
Muži byli ode mě vzdáleni na dohled, když jsem je spatřila. Byli dva nebo tři, oblečení v kiltech a běželi jako o závod po malé mýtině. Ozývaly se vzdálené údery, které jsem po chvíli identifikovala jako výstřely.
Byla jsem přesvědčená, že mám halucinace, když jsem uviděla dalších pět nebo šest mužů v červených kabátech a kalhotách sahajících po kolena, kteří mávali mušketami. Protřela jsem si oči, abych lépe viděla. Zvedla jsem ruku před obličej a vztyčila dva prsty. Všechno bylo v naprostém pořádku. Žádné přeludy a halucinace.
Zhluboka jsem se nadechla. Vzduch byl pronikavě cítit kvetoucími stromy a také vůní jetele, který rostl u mých nohou. Žádné nezvyklé čichové vjemy.
Pohnula jsem hlavou. Necítila jsem žádnou bolest. Otřes mozku tedy nemám. Pulz byl mírně zrychlený, ale pravidelný.
Vzdálený křik náhle ustal, zaslechla jsem dupot kopyt a uviděla několik koní běžících směrem ke mně. Na hřbetech jim seděli Skotové v kiltech a jódlovali v galštině. Klidila jsem se z cesty, jak nejrychleji jsem mohla a po nějakém fyzickém zranění ani stopy. Jen ten můj mentální stav.
A pak mě to napadlo. Když jsem uviděla jednoho z rudokabátníků, jak padá z koně a hrozí mu pěstí. Samozřejmě. Film! Divila jsem se, že mi to došlo až teď. Natáčejí tady nějaké historické drama, to je všechno. Něco jako Prince Bonnie a jeho družina, nepochybně.
Dobrá. S ohledem na historickou věrohodnost tu byla má přítomnost naprosto nevhodná a štáb by mi jistě nepoděkoval, kdybych jim zkazila záběr. Vplížila jsem se do lesa s úmyslem mýtinu obejít a dostat se na silnici, kde jsem nechala zaparkované auto. Ale chůze byla mnohem obtížnější, než jsem předpokládala. Les byl mladý a hustě porostlý křovím, o něž jsem zachytávala svými šaty. Musela jsem překračovat velmi opatrně nízké stromky a sukně se mi zaplétala do ostružiní." (str. 44-46)


Bohužel v momentě, kdy se autorka rozhodla zařadit s historickými událostmi trochu zpátečku a dala volný průchod romanci Claire a Jamieho, začala kniha v mých očích lehce upadat a přicházet o šťávu :o(. Zhruba od poloviny se totiž víc řeší oni dva a jejich intimnosti, což bych ještě byla možná ochotná tolerovat v souvislosti s jejich svatební noci a tak, navíc určitě bylo nápadité udělat to malinko naopak, jakože Claire je vlastně ta zkušenější, ale ono tohle romantické pobláznění vydrží autorce neskutečně dlouho :o(. Nejdřív se chce Claire pořád vrátit zpátky do své doby (a to jako i po svatbě s Jamiem), pak zase nechce, jednou Jamieho miluje, pak ho nenávidí žárem tisíce sluncí, k tomu neustále utíkají před britskou armádou, protože Jamie je uprchlý odsouzenec, no prostě taková horská dráha, kdy se vlastně děj točí na místě :o(. Až jsem skoro měla pocit, že jsem se ocitla v trochu jiné knize nebo spíš že si autorka rozmyslela svůj původní záměr, nevím, každopádně mě to pak postupně přestávalo bavit a knížku jsem dočetla asi jen ze setrvačnosti :o(. Ani mě v tuhle chvíli nijak zvlášť nezajímá, jak bude jejich dobrodružství pokračovat v dalších dílech (myslím, že je jich celkem asi osm nebo kolik, no prostě hodně), přestože je Cizinka velice čtivě napsaná a mám ještě asi dva coby e-knihy. Jinak jsem samozřejmě taky koukala na seriál, ale ten se mi nelíbil ještě dřív než kniha (možná mi trošku pokazil i celkový dojem z četby, nevím), nicméně o tom se chystám rozepsat víc až v jiném článku :o)


"Ozvalo se slabé zaklepání na dveře a my od sebe provinile odskočili jako přistižení milenci. Chvatně jsem si upravila vlasy a pomyslela si, že klášter je sice vhodné místo k rekonvalescenci, ale ne k romantickým schůzkám.
Vstoupil jeden z bratrů a položil na stůl velkou koženou brašnu. "Od MacRannocha z Eldridge Manor," řekl zdvořile. "Pro mou paní z Broch Tiarach." Uklonil se a odešel, zanechávaje za sebou vůni slané vody a čerstvého povětří.
Rozvázala jsem kožené řemeny a byla zvědavá, co mi posílá MacRannoch. Uvnitř byly tři věci; nepodepsaný list papíru, malý balíček pro Jamieho a vydělaná kůže z vlka silně zapáchající koželužnou.
Na listu stálo: "Pro ctnostnou ženu je perla nejvzácnější dar, vzácnější než rubíny."
Jamie rozbalil svůj balíček a vytáhl z něj něco malého a blyštivého. S otázkou v očích si prohlížel vlčí kůži.
"Poněkud zvláštní. Sir Marcus ti posílá vlčí kůži, Sassenachová, a mně perlový náramek. Možná si spletl označení?"
Náramek byl rozkošný, jedna řada velkých barokních perel mezi zlatými řetízky.
"Ne," řekla jsem obdivně. "Je to správně. Ten náramek se hodí k náhrdelníku, který jsi mi dal k svatbě. Věnoval ho tvé matce, věděl jsi to?"
"Ne, nevěděl," odpověděl překvapeně a dotkl se perel. "Otec mi ho dal pro mou ženu, ať už jí bude kdokoli," po tváři mu přelétl úsměv, "ale neřekl mi, odkud je."
Vzpomněla jsem si na pomoc Sira Marcuse, kterou nám poskytl ve svém domě a výraz jeho tváře, když jsme příští den odjížděli. Poznala jsem na Jamiem, že také vzpomíná na toho muže, jenž mohl být jeho otcem. Natáhl ruku a připnul mi náramek na zápěstí. "Ale ten není pro mě," protestovala jsem.
"Jo, je," řekl rozhodně. "Není vhodné, aby muž posílal šperky vdané ženě, tak je poslal mně. Ale jsou určeny tobě." Podíval se na mě a zašklebil se. "A navíc mám silnější zápěstí, i když jsem teď pořádně vyhublý."
Vzal do ruky vlčí kůži a zatřepal jí.
"Proč ti MacRannoch poslal tohle?" Přehodil si chlupatou kůži přes ramena a já zděšeně ucouvla. Hlava šelmy byla pečlivě vydělaná a opatřená párem žlutých skleněných očí, které na mě zíraly z Jamieho levého ramene.
"Uf," řekla jsem. "Vypadá, jako když byl živý."
Jamie se také podíval na vlčí hlavu, která vypadala hrozivě a zlověstně. Vykřikl a odhodil kůži stranou.
"Ježíši Kriste," zašeptal a pokřižoval se. Kůže ležela na podlaze a žluté vlčí oči se děsivě leskly ve světle svíčky.
"Co jsi myslela tím, že vypadá, jako když byl živý, Sassenachová? To byl nějaký tvůj osobní přítel?" zeptal se Jamie s přivřenýma očima.
Vyprávěla jsem mu všechno, co jsem dosud nestačila říci. O vlkovi a vlčí smečce, Hectorovi, chatrči s medvědem, rozmluvě se Sirem Marcusem a příchodu Murtagha. O stádu dobytka a čekání na kopci ve sněhové vánici a pochybnostech o tom, zda je živý či mrtvý.
Byl sice hubený, ale jeho hruď byla stále široká a paže teplé a silné. Přitiskl mě k sobě a kolébal mě, zatímco jsem usedavě vzlykala. Snažila jsem se ovládnout, ale objal mě ještě pevněji a šeptal mi něžná slova do vlasů. Nakonec jsem podlehla a plakala jako dítě, až do úplného vyčerpání." (str. 656-657)


Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře