Kateřina Petrusová: Pekáč buchet

7. duben 2017 | 11.10 |
Když vás drtí životní splíny, není nic lepšího než se odreagovat u nějaké bezstarostné a děsně vtipné knížky, no a já jsem po skvělých zkušenostech S hlavou v oblacích (pejru) sáhla po dalším dílku Kateřiny Petrusové, tentokrát s názvem Pekáč buchet. Knížka má zase ten samý "slabikářový" kukuč – tvrdé lesklé desky s poměrně vtipným obrázkem (tentokrát s ještě vtipnějším a trefnějším než minule :o), stránky z kvalitního zářivě bílého papíru – zkrátka jsem měla zase pocit, že jsem na prázdninách u babičky a v ruce držím pohádkovou knížku, která ještě ke všemu moc krásně voní, tak jako papírově a novotou, víte :o).


"O dvacet minut později jsem čekala na smluveném místě a zhruba každých patnáct vteřin jsem odstraňovala z tváře pramen melounově vonících vlasů, který se mi díky lehkému větříku lepil na šťavnaté rty. Sakra. Na levém oku jsem navíc měla nějak divně pokroucenou řasu, co se mi pořád zamotávala do ostatních. Skvělý. Byla jsem nervózní z rozhovoru, který nebude o jídle ani o vaření, a potřebovala jsem odejít na záchod, abych si mohla narovnat řasy a setřít lesk – jenže co kdyby zrovna dorazil Kopřiva? Třeba by měl málo trpělivosti a zas by odešel. Nechtěla bych pak měsíc poslouchat Anniny výtky. A tak jsem to statečně vydržela. Stála jsem tam a na střídačku si sahala na rty a do oka. Pekáč buchetNa rty a do oka. Na rty a... Sakra! Au! Tím samým prstem do oka! Teď jsem měla napůl namalované rty, ohnutou řasu a lesk v oku. Štípal a oko mi slzelo a já ve své přecpané tašce nemohla najít papírové kapesníky, protože se mi do cesty pletl milion dalších věcí, a navíc jsem viděla rozmazaně.
Samozřejmě že tenhle moment si Kopřiva vybral pro svůj velkolepý příchod.
"Čekáte na mě?" ozvalo se za mnou přesně ve chvíli, kdy jsem vytáhla krabičku s posledními dvěma muffiny – nemohla jsem je nechat v práci, sežrali by mi je! – a ulevila si:
"Do hajzlu už ale!"
Hrklo ve mně a vnitřnosti se mi sevřely do malého uzlu. Otočila jsem se k němu a díky lehkému zavanutí pozdně jarního větříku jsem měla na rtech vlasy, pod okem slzy a v ruce dezert.
Ale ne! zaúpěla jsem, naštěstí jen v duchu. Muselo to na mně být vidět, protože Kopřiva se uculil a řekl:
"To je divný, takhle brzo jsem ještě žádnou slečnu nerozbrečel."
Ha, ha. Zamračila jsem se na něj a chystala se ho setřít něčím jako Moc si nefanděte, to je kvůli sirotkům v Africe, ale jakmile jsem otevřela pusu, vdechla jsem část svých vlasů a obrátil se mi žaludek.
"Uéé," udělala jsem a snažila se co nejrychleji vydolovat pramen z pusy pryč, v čemž mi zabránila ta pitomá plastová krabička s muffiny. Málem jsem se s ní praštila, což už by byl fakt vrchol.
"Můžu vám pomoct?" nabídl se Kopřiva a tvářil se vážně. Asi mu došlo, že před ním nestojí laškující holka, ale dávící se idiot. Strčila jsem mu do ruky plastový box, pustila na zem tašku a konečně se osvobodila od těch pitomých vlasů.
"Fuj." Oklepala jsem se, dřepla si a začala znovu hledat kapesníky. To oko mě totiž vážně svědilo a slzelo, a teď už jsem měla i plný nos. Fakt bezva.
"Ehm, máme spolu dělat rozhovor?" zeptal se opatrně.
"Bohužel," přikývla jsem a zvedla k němu hlavu. "Teda – bohužel pro vás," dodala jsem. A pak jsme si všimla, že zatímco v jedné ruce drží mou krabičku, tou druhou mi podává kapesník. Látkový, kostkovaný a zmačkaný. Na pikosekundu jsem ho chtěla odmítnout. Určitě už do něj smrkal nebo co já vím. Ale druhou variantou bylo dál hrabat v tašce, možná z ní dokonce vyndávat další věci, a do toho se mi nechtělo.
"Dík," hlesla jsem a otřela si slzy. Bez přemýšlení jsem se i vysmrkala, hezky nahlas, a až pak mi došlo, co provádím. "A sakra," zarazila jsem se.
"To je v pohodě," uklidňoval mě Kopřiva.
"Já to vyperu," zamumlala jsem a postavila se. Všimla jsem si, že není o moc větší než já, což mě trochu zklamalo, protože na tom videu vypadal, že ho bude víc.
"To je v pohodě," zopakoval. Nevěděla jsem, co říct. A tak jsem napřáhla pravici a nasadila ne zrovna upřímný úsměv:
"Klára Novotná. Omlouvám se za to představení. Normálně to na prolomení ledů zabírá."
Pozoroval mě a vypadal překvapeně. Takže jsem nebyla vtipná. Fajn, je to čím dál horší.
"Tak to se omlouvám, ale asi tu schůzku nemáme," prohlásil zmateně.
"Ale jo! Jen měla původně přijít kolegyně, jenže ráno jí píchla včela a ona je alergická..." Proč mu to vyprávím? Stačilo jen říct, že Míše nemohla. "A tak poslali mě," dodala jsem a vzápětí jsem měla chuť se lísknout. Tenhle rozhovor bude děsnej průšvih.
"Aha," zahučel přemýšlivě.
"Chtěla jsem, aby se to odložilo a aby přišla ona," snažila jsem se to nějak urovnat, ale plácala jsem čím dál větší kraviny. Nechápala jsem, proč jsem z něj tak nervózní. Byla jsem dospělá a většinou rozumná ženská. Stal se mi trapas, to se prostě děje, tak proč jsem se tomu nezasmála a nehodila to za hlavu? Měla bych rozhodně odvést řeč někam jinam. "Máte hlad?"
"Ani ne," zavrtěl hlavou. Ach jo.
"Fajn... No, ehm, tak chcete jít na kafe? Nebo na něco studeného?"
V tu chvíli mi zakručelo v břiše. Vážně hlasitě. Kopřiva se sice snažil ovládnout, ale bylo vidět, jak náramně ho to pobavilo. V tu chvíli vypadal skutečně jako kuře; mladé, hezké, frajírkovaté kuře. Připadala jsem si před ním stará, pitomá a obratná asi jako keporkak. Kdyby tu byl s partičkou kamarádů, určitě by se teď hlasitě bavili na můj účet.
"Fajn, vzdávám to," povzdechla jsem si. "Tohle je prostě průšvih." Nadechla jsem se, abych mu řekla, že se omlouvám za čas, o který jsem ho připravila, a že zařídím, aby ho Míša kontaktovala a domluvila si s ním jiný termín, případně aby udělali rozhovor po mailu. Jenže on se sehnul, popadl mou kabelku a opatrně do ní vložil muffiny. Pak mi položil dlaň na záda – přesně tam, kde jsem teď byla nejvíc zpocená, samozřejmě – a řekl:
"Jdeme vás nakrmit. A možná trochu přiopít, abychom se oba zbavili nervozity."
Otevřela jsem pusu. A zase ji zavřela. Uf. Dobře, nakonec, proč ne.
"A mimochodem, při zmínce o lámajícím se ledu se necítím úplně ve svý kůži," dodal, když jsme se vydali k nejbližší restauraci. A jo, ledolezec, prolomení ledů, to nebyl vhodně zvolený slovní obrat. Otočila jsem se k němu obličejem, abych se omluvila, ale on se na mě vesele zubil. "Dělám si srandu," smál se. "Nesmíte mi všechno věřit, Kláro."
Bezva." (str. 18-21)


Sice dějově zase nejde o nic světoborného – jen příběh o tom, kterak se redaktorka ženského časopisu píšící o jídle náhodou pracovně setká s ledolezcem a přeskočí jiskra – ale já jsem se při čtení opět neskutečně bavila a výjimkou nebyly ani hlasité výbuchy smíchu :o). Upřímně řečeno nevím, kam autorka na ty bláznivé nápady a situační humor chodí, ale já její styl prostě zbožňuju :o). Kromě výživných trapasů opět nechyběly slovní hříčky (např. s příjmením ledolezce Kopřivy :o) nebo vtípky s písničkou Klára od Chinasek, na kterou je hlavní hrdinka vyloženě alergická :o), k tomu přidejte trhlou šéfovou a ještě trhlejší kolegyni a na dobrou zábavu je zaděláno :o). I když musím přiznat, že fakt, že závěr knihy byl laděný do nezvykle vážného až dojemného tónu (vím, že musí v příběhu přijít nějaká "krize", ale čekala jsem zkrátka menší kalibr), mě mírně řečeno rozčaroval, protože třebaže dělá z Pekáče buchet možná malinko hodnotnější knihu, cítila jsem se lehce podvedená, neb jsem nedostala svoji očekávanou stoprocentní porci bezpodmínečného a bohapustého veselí, ale nutilo mě to i k zamyšlení, a to mě prostě trochu zaskočilo :o). Nicméně autorce to odpouštím (stejně jako skutečnost, že byl ten konec takový lehce uspěchaný, klidně se mohla rozepsat na víc než nějakých sto šedesát stránek :o) a řadím tuhle knihu spolu s její předchůdkyní k pokladům mé knihovny, a to konkrétně v tom smyslu, že to jsou takové malé truhlice dobré nálady :o)


"Když se ozval zvonek, zajímalo mě jediné:
"Nemám někde čokoládu?"
Míša zkoumavě prohlédla můj obličej a pak zavrtěla hlavou. Neřekla nic, protože sama měla čokoládové polevy plnou pusu. Vylizovat mísu od polevy je dětinské a nehygienické? No a co.
S rukou na klice jsem na chviličku zaváhala. Co když to nějak pokazím? Co když jiskření zmizí? Ale pak jsem si řekla, že jsem dospělá ženská a dokážu se s tím smířit. A že to nezjistím, pokud ty dveře neotevřu. Takže jsem se nadechla, stiskla kliku a –
Kláro, jak to s tebou vypadá od půl devátý...
"Já tě praštím!" vyjekla jsem. Kopřiva stál na mé rohožce, v jedné ruce papírovou tašku, ze které čouhal další papír, v němž jsem tušila kytku. V druhé držel mobil a pouštěl mi Chinaski. A vypadal opravdu pobaveně. Nejspíš ne kvůli té samotné písničce, ale kvůli mé reakci na ni.
"To bych být tebou nedělal," varoval mě, když vypínal přehrávání.
"Proč?" zeptala jsem se, i když jsem věděla, že jsem mu určitě nahrála na nějakou smeč.
"Protože pak bych se mohl rozbrečet a byl bych celej červenej a opuchlej, u nosu bych měl nudli a taky bych volal mamince, abych to na tebe řekl."
No dobře, tohle nebyla odpověď, kterou jsem čekala.
"Tak nezlob," navrhla jsem mu.
"To já nikdy," ujistil mě přehnaně vážně a já ho pozvala dál.
"Prosím," řekl, když si v předsíni zouval své značkové kecky a já tak poprvé viděla jeho ponožky, červeno-zeleně kostkovanou příšernost. Na první pohled mi přišly vážně hrozné, na druhý už spíš vtipné. Každopádně překvapily. "Řekni mi, že to, co tu voní, není něco jako osvěžovač vzduchu, ale že je to nějaký jídlo."
"Je to osvěžovač." To má za tu Kláru.
"To je podlý! Pozvalas mě na večeři. Jestli je to osvěžovač, dalo by se to považovat za týrání."
"Zavolej mamince," navrhla jsem mu pobaveně. Ještě nikdy jsem ho naživo neviděla seriózního, a nebýt večerního telefonátu, kdy o Miloňovi mluvil naprosto vážně, asi bych měla pochybnosti o tom, jestli někdy dokáže něco jiného než šaškovat. Ale teď mě jeho blbinky bavily ještě víc, protože jsem věděla, že ví, kdy s nimi přestat.
"Ty jsi vážně podlá," informoval mě. Najednou stál blízko u mě a jeho vůně na tu miniaturní vzdálenost dokázala přebít vůni koláčků. I když... nepřebila ji, spíš se s ní promíchala a dohromady vytvořily nebezpečně sexy kombinaci, ze které se mi rozbušilo srdce. Nejlepší vůně mého života, blesklo mi hlavou. Pak se Kopřiva pohnul a já zavřela oči, omámená jím i tou voňavou nádherou. Když přitiskl svoje rty na mé, bylo to –
Krátké.
Byla to jen blesková pusa, a najednou byl pryč a šustil papírem a já měla co dělat, abych se vzpamatovala. Otevřela jsem oči a zjistila, že vybaluje kytku. Uf.
"Ahoj," usmál se a podal mi malou pestrobarevnou kytici z různých druhů kytek. Poznala jsem frézie a jednu malou gerberu, tím moje znalosti botaniky končila. Poděkovala jsem a pak jsem si všimla, že má ještě jednu, stejně velkou, jen jinak barevnou. "Míša už tu je?" zeptal se.
"V kuchyni," navigovala jsem ho a konečně se probrala. Že přinesl kytku mě, ať už jako na rande nebo jako hostitelce, to nebylo až takové překvapení, to mužští dělávají. Ale že přinesl jednu i Míše, tím si u mě obrovsky šplhnul.
"Ty jo, chceš mě dojmout?" Míša byla kytkou evidentně překvapená.
"Ne. To bych se svlíknul," odpověděl Kopřiva.
"To by mě taky nedojalo," smála se Míša. "Navíc už jsem tě svlečeného viděla, takže vím, že by mě to spíš rozrušilo."
"Nech mě hádat. To video na webu," ušklíbl se.
"Jsi k vidění nahý ještě někde jinde?" zjišťovala jsem.
"Netuším. Ale na stránkách, na které normálně chodím, jsem se ještě nepotkal," odpověděl pobaveně.
"Cha, to občas dělám! Dívám se na pornoserverech na česká videa a čekám, jestli tam neuvidím někoho známýho," oznámila nám Míša vesele. Sebrala jsem jí prakticky dočista vylízanou misku a poznamenala:
"A to ještě nic nepila."
"Aha, vidíš! Je tu Kopřiva, můžeme začít pít!" zaradovala se.
"A jíst!" přidal se Kopřiva, zatímco mi podával dvě láhve vína, jeden tramín a jeden merlot. "Nevěděl jsem, jestli řešíš to, jaké víno se k jídlu hodí, tak jsem nakonec vzal svoje favority a od každé barvy jedno."
Další kladné body. Vzpomněla jsem si, jak probíhala první domácí večeře s mým posledním pokusem o vztah. Jeho nenapadlo se zeptat, jestli má něco přinést, naopak se pak tvářil rozmrzele, když v mé lednici nenašel žádné pivo. Jo, to bylo snadné rozhodování, jestli ho chci vidět znovu. Kopřiva zatím naprosto válel." (str. 82-84)


Jinak zvláštností a jakýmsi bonusem navíc jsou tentokrát i recepty na začátku každé kapitoly (např. na kopřivové vegetariánské karí :o), které jsem zprvu poctivě pročítala (jestli tam náhodou není schovaný nějaký další žertík), ale postupem času jsem to vzdala a prostě je přeskakovala (protože to byly opravdu jen recepty :o). A raději ani nechtějte vědět, jak těžké bylo vybrat nějaký citát, protože ona je vlastně komplet celá kniha hrozně vtipná a téměř na každé stránce je spousta hlášek a neuvěřitelných hlodů :o). Každopádně kdyby vám to bylo málo, můžete si přečíst ještě i celou první kapitolu na webovkách autorky :o)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Kateřina Petrusová: Pekáč buchet brutally-honest 07. 04. 2017 - 20:45
RE(2x): Kateřina Petrusová: Pekáč buchet rebarbora 08. 04. 2017 - 10:05
RE: Kateřina Petrusová: Pekáč buchet hroznetajne 08. 04. 2017 - 20:15
RE(2x): Kateřina Petrusová: Pekáč buchet rebarbora 10. 04. 2017 - 16:11