Catherine Ryan Hydeová: Pošli to dál

18. duben 2017 | 19.32 |
Tuhle skvělou knihu mám v knihovně už slušnou řádku let – myslím, že jsem si ji koupila krátce potom, co vyšla (takže někdy kolem roku 2003), a rozhodně jsem ji četla dřív, než jsem viděla filmové zpracování s Kevinem Spaceym, Helen Huntovou a malým Haleym Joelem Osmentem, které jsem jen tak mimochodem teď po přečtení taky znovu zkoukla :o). Jinak film je díky hvězdnému hereckému obsazení celkem dobrý, ale pořád mu nemůžu tak úplně odpustit, že v něm podstatnou část příběhu znatelně překopali a posunuli ho tím o fous někam jinam, než autorka podle mě původně zamýšlela (to, že do titulní role černošského učitele obsadili Kevina Spaceyho, jsem jim odpustila, protože mám tohohle herce moc ráda :o), kniha je zkrátka mnohem, mnohem lepší a pokud jste ji ještě nečetli, vřele vám ji doporučuji.


"Třída se k Reubenově úlevě husím pochodem vyprázdnila, ale když vzhlédl, uviděl stát před katedrou jednoho z chlapců. Hubený bělošský kluk, téměř černovlasý, možná napůl hispánec, který ho bez rozpaků pozdravil: "Ahoj."
"Nazdar."
"Co se vám stalo s oličejem?"
Reuben se usmál, k čemuž u něj docházelo velmi zřídka, protože si byl vědom, jakou křivou podobu jeho úsměv má. Přitáhl ke katedře židli, aby si mohl chlapec sednout čelem k němu, a ukázal mu, aby se posadil, což jeho maldý společník bez zaváhání udělal. "Jak se jmenuješ?"
"Trevor."
"Trevor, a jak dál?"
"McKinney. Nedotklo se vás to?"
"Ne, Trevore. Nic se nestalo."
"Moje máma říká, že bych se lidí na takový věci neměl ptát, protože by to mohlo zranit jejich city.

Říká, že se člověk má chovat, jako kdyby si toho nevšiml."

"No, tvoje máma ale neví, Trevore, protože nikdy nebyla v mé kůži, že když děláš, jako že sis toho nevšiml, já stejně vím, že to tak není. A pak má člověk divný pocit, když si o tom nemůžeme promluvit, přestože na to oba dva myslíme. Víš, co tím chci říct?"
"Mám za to, že jo. Tak co se vám stalo?"
"Je to zranění z války."
"Z Vietnamu?"
"Správně."
"Můj táta ve Vietnamu taky byl. Říká, že to bylo peklo."
"Asi bych s ním byl za jedno. I když jsem tam pobyl jen sedm týdnů."
"Táta tam byl dva roky."
"Byl zraněný?"
"Možná že maličko jo. Myslím, že má bolavý koleno."
"Já jsem tam taky měl zůstat dva roky, ale to zranění bylo tak ošklivé, že jsem musel odjet domů. Svým způsobem jsem měl štěstí, že jsem tam zůstat nemusel, a na druhou stranu měl štěstí zase tvůj táta, protože nebyl zraněný tak ošklivě. Jestli víš, co tím chci říct." Chlapec se netvářil moc jistě, že by skutečně pochopil, co měl Reuben na mysli. "Možná, že se jednou s tvým otcem seznámím. Třeba na rodičovské schůzce."
"To asi ne. My nevíme, kde je. Co máte pod tou páskou?"
"Nic."
"Jak tam může být nic?"
"Je to, jako kdyby tam nikdy předtím nic nebylo. Chceš se podívat?"
"Jasně."
Reuben si sundal pásku a měl při tom pocit, že si dosud ještě nikdo nedokázala přesně představit, co tím slovem "nic" vlastně myslí, dokud se nepřesvědčil na vlastní oči. Zdálo se, že nikdo nebyl připravený na otřes z onoho "nic" na místě, kde by každý jiný, s kým se kdy setkali, měl oko. Chlapec tak trochu mimovolně trhl hlavou dozadu a pak přikývl. S dětmi to bylo snazší. Reuben si zase nasadil pásku zpátky.
"To s vaším obličejem je mi moc líto. No, ale nakonec je to jen ta jedna strana. Ta druhá vypadá skutečně dobře."
"Děkuju ti, Trevore. Myslím, že jsi vůbec první, kdo mi takovou poklonu udělal."
"Tak já už půjdu."
"Nashledanou, Trevore."
Reuben přešel k oknu a zadíval se ven na trávník před školou. Sledoval, jak tam studenti postávají ve skupinkách a povídají si, či pobíhají po trávě, dokud se neobjevil Trevor, pádící dolů po schodech.
Reuben byl nenapravitelný v tom, že podobné okamžiky vyhledával. Nedokázal by se vrátit za katedru, ani kdyby se o to pokusil. Nemohl si to nechat ujít. Musel se dozvědět, jestli se Trevor rozběhne k ostatním chlapcům a blýskne se nově získanou vědomostí. Musel zjistit, jestli bude přijímat sázky či si vymyslí nějaké příhody, jejichž obsah Reuben nezaslechne, ale bude si je ze svého bidýlka v druhém patře pouze představovat, a nakonec mu obličej zrudne kvůli slovům, která si bude domýšlet. Trevor se však přehnal okolo ostatních chlapců, aniž by jim věnoval jediný pohled, a také se nezastavil, aby si s některým z nich popovídal." (str. 13-15)


Příběh je psaný trochu neobvyklým stylem připomínajícím koláž, kdy se v jednotlivých kapitolách střídají pohledy různých postav, a to ať už ústředních hrdinů, tedy Trevorovy matky Arlene a jeho učitele Reubena, tak i všech ostatních, kterým Trevorův projekt změnil život nebo do něj alespoň nějakým způsobem zasáhl, a nechybí ani úryvky přímo z Trevorova deníku. Líbí se mi, jak se autorce podařilo vystihnout onen krásný rozpor mezi tím, co cítíme nebo co si myslíme, a faktem jak naše výsledné chování pak působí na okolí, že to zkrátka nemusí být vždy tak úplně v souladu a vznikají pak velmi snadno různě velká nedorozumění :o). A taky se mi líbilo, jak kniha hezky ukazuje, že všechny změny v lidském životě nastávají postupně – než se Trevorův plán ujal, chtělo to čas, a stejně tak si i Reuben a Arlene procházeli ve vztahu různými fázemi, dávali si druhé šance, nebyl to žádný blesk z čistého nebe, prásk a jsme zamilovaní a už nás nikdy nic nerozdělí, to funguje možná tak ve filmech nebo v idealizovaných románech, ale ve skutečném životě jsou lidé nejistí, dělají chyby a dost často ani sami nevědí, co chtějí, takže je to trochu složitější – no a o to realističtěji pak kniha působí.


"Když ale vkročila do dveří St. Clairovy třídy, zastavila se a nechala v sobě opadnout očistný zlostný přetlak, který si celou dobu střádala.
Především – i když to nebylo ze všeho nejpodstatnější – učitel byl černoch. Arlene nevnímala lidi jeho barvy pleti moc jinak než ostatní – v tom problém nebyl. Spíš v tom, že se vždycky až přehnaně snažila ukázat, že žádný rozdíl nedělá. A za nějakou dobu už bylo nesmírně těžké se chovat, aby to vypadalo přirozeně. Tak se snažila ještě usilovněji. Ale tuhle bitvu, pokud se to bitvou dalo nazvat, nemohla nikdy vyhrát. Čím víc se snažila chovat se přirozeně, tím nepřirozeněji to vyznělo. A tak se mohla snažit od rána do slunce západu, a výsledek nebyl stejně k ničemu.
Z toho důvodu na něj tedy nemohla začít hned ode dveří ječet. Mohl by si myslet, že se nad něj jako běloška vyvyšuje, přestože doopravdy jí šlo jen o synovo dobro a taky o její peníze na daně, ze kterých St. Clairovi vypláceli plat. Tedy vlastně kterémukoli učiteli.
A když zvedl hlavu, Arlene pořád ještě nevěděla, co by mu měla říct. Nic ji nenapadalo. Stoprocentní a nefalšovaná ztráta řeči. Přitom rasové pohnutky v tom nehrály žádnou významnou roli, spíš to, Pošli to dálže Arlene ještě nikdy v životě neviděla člověka, který by měl jen polovinu obličeje. Tyhle věci se stávají. A trvá chvíli, než si člověk na takový pohled zvykne. Věděla ale, že jestli ihned nepromluví, tak si učitel nutně všimne, že jí jeho nešťastné zjizvení neušlo. A to by bylo naprosto hrubé. Přitom celá ta scéna se jí po cestě do školy odehrávala v hlavě tak hladce. Vystupovala v ní upřímně rozzlobená, výmluvná a zhostila se jí opravdu dobře.
Přešla třídu a přistoupila ke katedře. Připadlo jí, že se čas vrátil o pětadvacet let zpátky a ona je zase malá holka, které jsou lavice příliš velké a nesedí se jí v nich dobře. A on pořád čekal, že mu něco řekne.
"Co znamená ,Pošli to dál‘?"
"Prosím?"
"Jaký význam má obrat ,pošli to dál‘?"
"Dám se poddat. Co to znamená?" Vypadalo to, že je mírně řečeno zvědavý, co je ona zač, a také značně pobavený. Výsledkem bylo, že ji najednou převyšoval o několik kilometrů, a v ní to vyvolalo pocit, jaká je malá a nevědomá. Patřil k velkým mužům, a to nejen postavou, i když tou také.
"To je to, co čekám, že mi řeknete vy."
"To bych hrozně rád, kdybych to věděl. Nebudete se zlobit, když se zeptám, kdo jste?"
"Aha, já vám to zapomněla říct? Tak promiňte. Arlene McKinneyová."
Podala mu ruku a on ji stiskl. Pokoušela se nedívat se mu do obličeje, a tak si všimla, že jeho levačka je trochu zdeformovaná, podivně malá. Celou jí to otřáslo. "Můj syn k vám chodí na společenský vědy. Trevor."
V jeho obličeji nastala nepatrná změna, příjemné upamatování se. A protože se to vztahovalo na jejího chlapce, začal se Arleně ten člověk o maličko víc zamlouvat. "Trevor, ano. Mám Trevora rád. Jeho mám obzvlášť rád. Je velice otevřený a upřímný."
Arlene se pokusila o ironické pousmání, ale vzešlo z toho pouhé odfrknutí, takové prasečí chrochtnutí, a vzápětí ucítila, jak kvůli tomu zrudla v obličeji. "Jo, to on zase je, jistě. Jenomže vy to říkáte, jako kdyby to byly nějaký báječný vlastnosti."
"Taky si myslím, že jsou. Takže co je s tím ,Pošli to dál‘? Předpokládáte, že bych o tom měl něco vědět?"
Vlastně doufala, že uslyší zasmání, že se mu na tváři objeví úsměv, zkrátka něco, čím by se změkčilo jeho věcné jednání. V Arleně se začínalo utvrzovat špatné mínění o tomhle učiteli St. Clairovi, jenž se na ni dívá svrchu takovým způsobem, který by nikdy nemohla zcela prokázat. "Má to něco společnýho s nějakým úkolem, který jste zadal. To alespoň říkal Trevor. Tvrdil, že je to projekt do hodin sociologie."
"Ach tak. Úkol." Popošel k tabuli a ona před ním musela rychlým pohybem uhnout, jako kdyby se zároveň s ním zvedl silný vítr, který jí nedovoloval, aby se k němu příliš přiblížila. "Napíšu vám to přesně tak, jak jsem to zadal třídě. Je to velice jednoduché." A taky to udělal.

VYMYSLETE SI ZPŮSOB, JAK ZMĚNIT SVĚT, A ZAČNĚTE TU MYŠLENKU USKUTEČŇOVAT.

Položil křídu a otočil se. "Nic jiného na tom nebylo. Ten nápad s ,Pošli to dál‘ musí být Trevorův vlastní..."
"Věděl jste, že si Trevor vzal pod křídla nějakýho vandráka a přivedl mi ho do domu? Ten chlap by mohl být zvrhlík nebo nemrava, co navazuje styky s dětmi, nebo taky alkoholik." Chtěla ještě pokračovat, ale začala se zabývat myšlenkou, že když ona sama je alkoholik, že by to nemusel být zrovna ten nejlepší příklad. "Co teď navrhujete, abych udělala s problémy, které jste způsobil?"
"Navrhuju, abyste si s Trevorem promluvila a nastolila domácí pravidla. Upozorněte ho, jakmile jeho se snahy spojené s projektem střetnou s vaší bezpečností a pohodlím. Mluvíte s ním, viďte?"
"Co je sakra tohle za otázku? Samozřejmě že s ním mluvím."
"Jen mi to přišlo divné, že vážíte cestu až sem, abyste zjistila, co ,Pošli to dál‘ znamená, když vám to Trevor mohl říct sám."
Stále víc jí připadalo, že jediné rozumné řešení bude odejít ihned ze třídy. "Řekla bych, že to byla chyba." Tady se zcela zjevně ničeho dosáhnout nedalo, kromě toho se Arlene nedokázala zbavit pocitu, že s ní jedná jako s nějakou hloupou mrňavou holkou.
Po několika prvních krocích dalekého pochodu do bezpečí a za svobodou jí do zad vpadl jeho hlas: "Slečno McKinneyová?"
Téměř by šla dál, ale stejně jako ignorování zvonícího telefonu, i toto se příčilo lidské přirozenosti. Otočila se na patě a zůstala stát čelem k muži, kterého otevřeně a okamžitě neměla v lásce, a to ani kvůli jeho obličeji, ani kvůli barvě jeho pleti.
"Co je?"
"Doufám, že mi prominete, že se na to ptám. Ale je Trevorův otec po smrti?"
Arlene zamrkala, jako kdyby v tu chvíli dostala políček. "Ne. Samozřejmě, že ne." Doufám, že ne. "To vám napovídal Trevor?"
"Ne. Jen řekl něco divného. Doslova to znělo: ,My nevíme, kde je.‘ A já jsem si myslel, že je to nějaký druh eufemismu."
"No, ale my opravdu nevíme, kde je."
"Aha. Tak promiňte. Jen mi to vrtalo hlavou."
Tak jí to vykolejilo, že vyrazila ke dveřím a nic už jí nemohlo zastavit. Že si ale člověk dokáže připadat jako naprostý blbec!
Nejenže právě přiznala, že otec jejího dítěte jim neposlal ani pohled k Vánocům, ale navíc si ještě bude muset vyhledat ve slovníku slovo "eufemismus", aby se podívala, z čeho právě jejího synka nařkl." (str. 41-45)


Jinak jsem se tentokrát do Reubena zamilovala hned od první stránky (nepamatuju si to úplně přesně, ale myslím, že minule, když jsem knihu četla poprvé, mi to chvíli trvalo :o), líbil se mi jeho potměšilý humor nad reakcemi lidí na jeho zjizvený obličej, jeho citlivost a zranitelnost (když se preventivně bojí pustit si někoho k tělu, aby mu náhodou neublížil), upřímnou a opravdovou lásku k dětem i poněkud zvrácenou posedlost dokonale sladěným a upraveným oblečením, přestože (nebo možná právě proto?) si uvědomuje, že si kvůli jeho tváři drtivá většina lidí ničeho z toho nevšimne :o). A důvodem je nejspíš fakt, že už jsem tentokrát věděla, jak dobrý je to člověk a čím vším si prošel (takovou tu hlavní kostru jsem si totiž pořád pamatovala :o). V rámci čtení mi tak vrtal v hlavě jen jediný červíček pochybnosti, a sice jak mohla mít Arlene coby alkoholička doma tak uklizeno a svědomitě se starat o Trevora, dům a tak. Alkoholikům přece většinou na takových věcech nezáleží, ale možná by se to dalo vysvětlit tím, že Arlene vlastně už byla na odvykačce, a tudíž už měla tu nejhorší fázi za sebou :o)


"Víte, co je divný? Když zjistíte, že pro někoho znamenáte víc, než on kdy znamenal pro vás. Myslím tím o mnoho víc. Je to jako život na dvou úplně jiných planetách...
Nikdy jsem si jí nevšiml víc, než kterýhokoli jinýho zákazníka, který do toho obchodu chodil. Jen jsem ji znal jménem. Prostě jsem jí řekl: "Dobrý den, paní Greenbergová, jak se dnes máte?"
Teda lidi. Ta musela být příšerně opuštěná.

Nejdražší Matthewe,
jestliže čteš tento dopis, už jsem na pravdě boží. Nechala jsem obálku s dopisem doma s nějakými osobními věcmi a s pár řádkami pro svého syna Richarda, ve kterých ho žádám, aby dopis po mé smrti odeslal.
Dnes ráno jsem zavolala na několik míst. Do pojišťovny a svému právníkovi. Musela jsem se odhodlat k velkému rozhodnutí, a také jsem ho udělala. Mám uzavřenou pojistku na 25 tisíc dolarů a rozhodla jsem se, že je synovi neodkážu. Nevěřím, že by je užil tím správným způsobem.
Rozhodla jsem se, že je rozdělím na tři díly. Osm tisíc tři sta třiatřicet dolarů z nich dostaneš ty. Stejná suma připadne Terri, kterou mám také moc ráda, a třetí třetinu odkážu té milé paní v útulku pro kočky, protože je nesobecká a vykonává užitečnou práci.
Tím mi zbude jeden dolar pro Richarda. Bude kopat kolem sebe a bude se hrozně vztekat. Myslím, že se budeš muset zúčastnit čtení poslední vůle, což možná nebude moc příjemné. Ale vypracovali jsme to s mým právníkem velmi pečlivě. Richard může vůli napadnout, a také to nejspíš udělá, ale nevyhraje. Velice důkladně jsme to promysleli.
S těmi penězi si můžeš dělat, co chceš, ale já v tebe vkládám důvěru, že je využiješ dobře. Nežádám po tobě, abys byl nesobecký, ale využij je dobře. V každém případě je použij pro sebe. Ale nepromrhej je.
Jestli chceš vědět, proč jsem si vybrala tebe, tak proto, že jsi pro mě měl vždycky milý úsměv a pokaždé ses mě zeptal, jak se mám. A pak jsi vyslechl i mou odpověď. Nikdy jsi mi nedal pocítit, že na mně nezáleží. A nikdy ses nechoval tak, jako bych tam vůbec nebyla.
A teď. Ty peníze nejsou tak úplně zadarmo. Udělala jsem pro tebe obrovskou laskavost. Vlastně tu největší, jaká je v mých silách. Vím, že v dnešní době 8333 dolarů neznamená tolik jako dřív. Ale víc nemám. Dům je zadlužený až po střechu kvůli hypotéce a moje sociální pojištění skončí se mnou.
A tady je to, co po tobě chci, abys udělal. Prokaž velkou laskavost třem lidem. Nemusí to být peníze. Pouze jim dej něco, co je pro tebe tak cenné, jako má 8333 dolarů cenu pro mě. A až se ti to budou snažit oplatit, řekni jim, ať to místo toho "pošlou dál".
Daruj svůj čas nebo svou lásku. Spoustě lidí peníze nechybí, ale tohle ano.
Jsi milý chlapec. Užij si ty peníze.
Všechno nejlepší ti přeje          
Ida Greenbergová" (str. 108-109)


Taky se mi líbí onen Trevorův nápad na zlepšení světa – je totiž tak geniálně jednoduchý, že by při troše dobré vůle skutečně mohl fungovat a nejvtipnější na tom je, že si to jako čtenář celou dobu uvědomujete a mimoděk trochu přemýšlíte, jak by se dal zrealizovat ve vašem okolí, resp. komu byste mohli pomoct :o). Jediný problém je mít dostatek odvahy se do něčeho takového pustit a taky dostatek víry a naděje, že to bude fungovat :o(. Každopádně i Trevor sám o sobě je moc fajn kluk, třebaže vlastně úplně obyčejný, a jeho místy svérázné repliky mě dost často rozesmály, protože říká věci tak, jak jsou, třebaže se to ne vždy hodí a třebaže už je ve svých dvanácti letech vlastně dost velký na to, aby věděl, že to, co říká, může působit nemístně, zkrátka je lehce prostořeký, ale tak sympaticky, bez náznaku vzdorovité puberty, prostě ví, jak to na světě opravdu chodí a má k tomu pár trefných postřehů :o)


"Než se Reubenovi podařilo vyklouznout z domu, uslyšel Trevora šramotit v kuchyni. Podle zvuku odhadoval, že si nasypává do misky rýžové lupínky. A z domu nevedla jiná cesta než kolem dveří do kuchyně.
Prudce se zastavil v předsíni a Arlene do něj zezadu narazila.
"Co se stalo?"
"Trevor je vzhůru."
"A cos čekal, jasně že je Trevor vzhůru. Ten nikdy nespí dýl než do šesti. Dokonce ani v neděli ne."
"Je to tak trochu trapas."
"Proč?"
"Jsem jeho učitel."
"No a?"
"Nenapadá mě, co bych mu měl říct."
"A co takhle pravdu?"
No, co se dá dělat. Takže pravdu. Trevor už částečně o jejich vztahu věděl, ale přesto Reuben nebyl zdaleka připravený to s ním probírat. Teď to ale vypadalo, že nemá na vybranou. Vkročil do kuchyně, kde chlapec seděl v pyžamu u stolu a zaléval si mléko na legračně velkou porci rýžových lupínků.
"Brý ráno, pane učiteli."
Reuben se posadil vedle něj ke stolu. Arlene je obešla a zamířila ke sporáku, přičemž chtěla vědět, jak mu má udělat vajíčka.
Reuben zvedl hlavu a na obličeji měl zmatený výraz. "Kdo, já? Netušil jsem, že se tu ještě zdržím."
"Máš snad nějaký povinnosti po ránu?"
"No, to nemám. O ničem nevím. Děkuju ti. Je mi to jedno. Stejně, jak je budeš dělat pro sebe."
"Tak třeba míchaný?"
Reuben opět obrátil pozornost k chlapci. "Nezdá se mi, že by tě nějak překvapilo, že mě tu vidíš, Trevore."
Hoch jen pokrčil rameny. "Máte auto před domem."
"To je dobrý postřeh."
"Byl jste tu celou noc?"
Reuben zalétl pohledem k Arleně s takovou spíš tichou prosbou o pomoc. Měla však plno starostí, jak se foukáním snažila přinutit plynový hořák, aby normálně hořel. Musela určitě jejich rozhovor slyšet, ale záměrně nechala Reubena, ať si s tím poradí sám. "Popravdě řečeno, Trevore, jsem tu strávil noc."
"To je bezva." Kluk ze židle vedle sebe stáhl výtisk nedělních novin a nalistoval si v nich barevné komiksy.
"Představuje to pro tebe nějaký problém, Trevore?" Vyznělo to jako naprosto nesmyslná otázka už v okamžiku, kdy Reuben slyšel sám sebe ji vyslovit, protože děti většinou nepoužívají slovo "bezva", když mluví o svých problémech. Trevorova reakce však byla tak na hony vzdálená tomu, co Reuben čekal, že mu přišlo, jako by mu to vlastně teprve teď došlo.
"Byl to prakticky můj nápad."
"Další dobrý postřeh."
"Budete se vy dva brát?"
"Je ještě moc brzo o něčem takovém uvažovat. Ale tvá matka a já se máme rádi."
"Hned jsem věděl, že to tak dopadne. Jenom doufám, že se vezmete. Moc novýho mě totiž ohledně toho mýho projektu už nenapadá." (str. 144-145)


Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Catherine Ryan Hydeová: Pošli to dál tlapka 18. 04. 2017 - 19:53
RE(2x): Catherine Ryan Hydeová: Pošli to dál rebarbora 18. 04. 2017 - 20:15
RE: Catherine Ryan Hydeová: Pošli to dál iva 18. 04. 2017 - 20:49
RE(2x): Catherine Ryan Hydeová: Pošli to dál rebarbora 21. 04. 2017 - 19:06
RE: Catherine Ryan Hydeová: Pošli to dál movies-and-tvshows®pismenkuje.cz 18. 04. 2017 - 21:13
RE(2x): Catherine Ryan Hydeová: Pošli to dál rebarbora 21. 04. 2017 - 19:06
RE: Catherine Ryan Hydeová: Pošli to dál brutally-honest 18. 04. 2017 - 22:24
RE(2x): Catherine Ryan Hydeová: Pošli to dál rebarbora 21. 04. 2017 - 19:07