Opustila jsem království smutku

1. září 2017 | 19.04 |
Tak jo, sice to nebude úplně chronologicky, ale myslím, že si zasloužíte vědět, co se se mnou děje a proč tu teď články trochu (trochu víc) váznou :o).
Nikde jsem se o tom nešířila, ale "královstvím smutku" jsem poslední dobou přezdívala své pracoviště :o(. O tom, že jsem nebyla v zaměstnání dvakrát spokojená, jsem tu už několikrát v průběhu posledních let psala, pak jsem se na psaní o tomhle tématu úplně vyprdla, protože zaprvé nechci mít na blogu moc negativních věcí, spíš vesměs příjemné zážitky, na které ráda vzpomínám, a zadruhé to beztak nemělo valný smysl, neb by mi nikdo z vás stejně nemohl pomoct, jen mě maximálně politovat nebo povzbudit milým slovem :o). Každopádně jsem práci od července změnila (proto teď ten nedostatek času), a tak jsem si řekla, že si sem přeci jen zaznamenám, co vlastně to moje "království smutku" obnášelo, abych to pak mohla třeba po pár měsících/letech srovnat s tím, v jakém prostředí budu momentálně pracovat a měla případně nějaký standard, co už je moc (a taky pro případ, že si pak budu třeba nadávat, proč jsem vlastně tohle místo opouštěla a co že mi to tak hrozně vadilo, když to byly vlastně jen takové "malichernosti" a "zbytečnosti" :o) – zkrátka a dobře se připravte na plačtivý a ryze negativistický článek, ve kterém na vás nahrnu všechnu tu frustraci, křivdy a nespokojenost z minulého zaměstnání (slabší povahy případně nemusí číst dál a raději si počkají na další cestovní report :o)
Abych to vzala pěkně systematicky, začneme u zaměstnavatele. Byť státní správa, za tu dobu, co jsem tam byla, se toho změnilo poměrně hodně a bohužel taky spíš směrem od desíti k pěti :o(. Když jsem tam nastupovala pár měsíců po škole na jakousi formu absolventské praxe přes agenturu práce, byly ještě vyhlídky na to, že bych mohla být zaměstnána ve stavu a eventuálně možná i na dobu neurčitou. Jenže pak přišli naši političtí pohlaváři s centralizací a rádoby úsporami, takže jsem z pracovního poměru přímo s institucí skončila zase coby zaměstnanec agentury, protože je asi efektivnější a levnější si pracovní sílu nakoupit i s balíčkem služeb, než si ho zaměstnat na přímo, ale což. O tom, že to samozřejmě byla pořád práce na dobu určitou, se asi nemá cenu ani zmiňovat, snad jen, že pak v životopise vypadá moc hezky, když máte co dva roky jiného zaměstnavatele, resp. pracujete pro jinou agenturu práce :o(. Pak se sice situace trochu změnila a stal se ze mě zaměstnanec daného úřadu (konečně někomu připadalo blbé nakupovat si pracovní sílu od externí agentury), ovšem vzhledem k tomu, že to stále bylo na dobu určitou, mi to až jako taková změna (neřku-li výhra) nepřišlo :o(. Jo a kdyby vás náhodou zajímalo, jak je to s tím řetězením smluv na dobu určitou v zákoníku práce, tak prý u řádně odůvodněných případů nějaké třikrát a dost vůbec neplatí, aneb teorie je jedna věc a praxe druhá, jen člověka trochu zaráží, že se takovéhle brikule dějí i ve státní sféře (zkrátka aplikace pořekadla o kovářově kobyle v praxi :o). No a nakonec nám do toho vstoupil ještě zákon o státní službě, na základě kterého nám pořád slibovali, že si vlastně pomůžeme, protože v rámci nového programového období jen přejdeme pod jiný projekt, až jsme se po půl roce slibů a nejistoty ocitli na dlažbě a dělali výběrko jako idioti (podotýkám, že před komisí složenou z kolegů, se kterými jsem tam před tím x let pracovala, a kvůli autentičnosti a nestrannosti jsme si raději vykali – to asi už dost vypovídá o tom, co to bylo za ústav :o(. Mimochodem tímhle chytrým fíglem s výběrovými řízeními zároveň na věčné časy vyřešili případné problémy s řetězením smluv na dobu určitou, protože oficiálně půjde vždycky o nové pracovní místo, ha ha :o(. Myslím, že se mezi námi "očůrávanými" kolegy nenašel žádný masochista, který by se těšil, že si bude moct každé dva až tři roky zopakovat trapné přezkušování na výběrovém řízení :o(.
No a aby se to nepletlo, tak kromě čím dál "lepších" pracovních podmínek se mi postupně měnila i náplň práce. Začínala jsem jako projektový manažer, což byla práce, která mě fakt bavila. Měla jsem na starosti kontrolu několika grantových projektů a k tomu pak ještě i jeden velký projekt dodavatelský, kde jsme se za realizaci zodpovídali přímo my, a obojí bylo fajn. Sice občas s trochou handrkování s dodavateli nebo realizátory, ale měla jsem svoji práci, za kterou jsem nesla odpovědnost a nemusela jsem se pořád někoho dovolovat, jestli ten a ten problém můžu vyřešit tak nebo onak. Od jisté doby jsem totiž dělala tzv. specialistu, což ze začátku nebylo tak špatné, byla jsem prostě člověk, který je v kontaktu přímo s klienty (tedy účastníky našich projektů) a případně s lektory a tak, jenže znáte to, když je člověk šikovný a má už nějaké ty zkušenosti, vždycky se najde dobrák, který na něj hodí té práce trochu víc. Bohužel se postupně zhoršovaly i vztahy mezi kolegy a už ani nevím, od které doby se začalo hrát na to, kdo je manažer a kdo pouhý specialista. Plíživě se mi do náplně práce dostávaly činnosti všeho druhu, takže jsem si už pak ke konci připadala jako Ferda Mravenec, ale problém byl, že ačkoli jsem byla dobrá k tomu, abych dělala notnou část práce za manažery (jak projektové, tak finanční), ztrácela jsem pravomoc rozhodovat i o téměř běžných provozních věcech, což mě štvalo docela hodně, že si člověk musel nechávat od manažerů odsouhlasovat každý prd a navíc někdy ta jejich stanoviska vůbec nebyla k dobru věci a chod projektu spíš komplikovala :o(. Jako příklad třeba uvedu to, že jsem byla zodpovědná za to, abychom v kurzech nepřekročili rozpočet, jenže se ke mně jaksi nedostávaly faktury (ty kontrolovala finanční manažerka), takže jsem sice věděla, kolik máme nasmlouváno, ale ne kolik se skutečně čerpá (protože lidi ne vždycky ty kurzy dochodí, příp. vůbec nenastoupí apod.), ve výsledku jsem pak musela jednou za měsíc přijít s prosíkem za finanční manažerkou, jestli bych si teda mohla opsat fakturované částky – no blbinec :o(. A to ještě nemluvím o tom, že třeba co se týče monitorovacích indikátorů, očekávaly se od nás doslova zázraky na počkání a nemožné do dvou dnů, ale každému bylo jedno, jak jich dosáhneme (v situaci, v jaké jsme byli, byl problém vůbec uhnat někoho ochotného chodit na kurzy, takže jsem pak uzavírala smlouvy třeba na jednoho jediného člověka, což byl děs, protože papírů s tím bylo stejně jako pro skupinu deseti :o(. No a když se nám to s kolegyní nakonec podařilo přeci jen nějak dotlačit na požadovanou úroveň, abychom v rámci projektu neplatili pokutu za nenaplnění, vlastně to nikdo neocenil (myslím aspoň slovní pochvalou nebo tak, neb odměna je v našem sektoru sprosté slovo a něco jako bájný jednorožec :o(. Tomu se dámy a pánové říká motivace, co?
Dalším kamenem úrazu pak byly vztahy na pracovišti. Kromě onoho zmíněného kastování na hogo fogo manažery a pucfleky specialisty, které mě mimochodem dost vytáčelo, protože všichni jsme byli vysokoškoláci, všichni jsme byli oficiálně zařazení na stejných tabulkových místech a vedoucí jsme měli jenom jednu jedinou, takže tohle povyšování se a hraní si na bohy bylo naprosto neopodstatněné, se v rámci kolektivu postupem času utvořily jakési skupiny a skupinky lidí, které spolu mluvily či nemluvily, bojovaly, sympatizovaly, no prostě jako na prvním stupni základní školy :o(. Jsem v tomhle možná padlá na hlavu, ale nebaví mě v práci mezi kolegy rozlišovat, kdo se zrovna s kým baví a kdo se s kým rozhádal, zdravím a mluvím se všemi (samozřejmě v mezích pracovních intencí, protože jsou to přece jen kolegové a tudíž nemám důvod nezachovat si aspoň základy slušnosti, ale nemusím být nutně se všemi nejlepší kamarádka, byť zrovna tohle ne všichni v kolektivu chápali a brali si spoustu věcí zbytečně osobně – čert ví, jestli je to známka jejich nezralosti nebo toho, že jsem vlastně v podstatě studený čumák :o(. No a pak tu byly samozřejmě i milostné pletky mezi kolegy, jak jinak než většinou zadanými. Nerada odsuzuji druhé a říkám si, že jsme všichni dospělí a je každého věc, co kdo dělá v soukromém životě, byť mi za ně někdy bylo trapně (nejlepší je na tom vždycky to jejich naivní přesvědčení, že se jim daří aférku utajit a vlastně o nich nikdo neví :o), ale když se pak kvůli milostným avantýrám vyřizují osobní účty pracovní šikanou, je to k zblití. Sice se to netýkalo přímo mě, ale stejně mi to drásalo nervy, když jsem musela koukat na to bezpráví a svévoli, kterému nikdo nehodlal udělat přítrž (včetně naší vedoucí, která vlastně moc vedoucí nikdy nebyla, protože dělala ještě spoustu dalších věcí nad rámech, a pak na naše oddělení a dění v něm neměla jednoduše čas, o výkyvech nálad způsobených přepracováním ani nemluvě, byť je pak docela děs, když se člověk bojí dojít si nechat podepsat třeba propustku k lékaři nebo dovolenku, protože neví, v jaké náladě se šéfová zrovna nachází a jestli náhodou nedostane preventivní pucunk :o(. Stejně tak je poměrně otravné, když dvojice kolegů, která podlehla milostnému vzplanutí, vlastně uvádí do rozpaků všechny kolem, takže se pak ve výsledku pomalu bojí zajít i do kuchyňky nebo jakéhokoliv tiššího zákoutí, aby tam náhodou dotyčný pár při něčem nenachytali :o(
Poslední fackou do tváře pak byla moje kancelář nekancelář :o(. Asi dva roky zpátky jsme se totiž museli coby oddělení přestěhovat do podnájmu, a protože státní správa, vybrali nám předraženou zapšklou budovu s tmavým obložením na zdech a malými okny, kde v naprosto nepraktickém lustru neustále praskaly žárovky. Nejvtipnější bylo, že coby řadoví zaměstnanci jsme vlastně před samotným přestěhováním vybrané prostory vůbec neviděli (to jen někteří vyvolení, kteří si pak podle toho taky vybírali kanceláře :o(, a jako třešničku na dortu jsme my s kolegyní byly zrovna během stěhování v nejlepším a jako blbky jsme makaly na plné obrátky a sháněly poslední možné indikátory do projektu :o(. Výsledkem toho všeho nakonec bylo, že jsem skončila v kuchyňce, kterou moji nadřízení a vyčůranější kolegové (rozuměj: ti vyvolení, co si vytipovali svoji kancelář správně, a přestože jsem tam původně měla sedět s nimi, nakonec naznali, že bychom se tam nevešli) sveřepě vydávali za kancelář :o(. Upřímně řečeno jsem ještě od nikoho ze známých neslyšela, že by v podobném prostoru seděl – moje "kancelář" totiž byla jedinou přístupovou cestou do kanceláře vedle (do té, kde jsem měla původně s kolegy sedět), ale jinak byla celkově průchozí a můj pracovní stůl stál de facto na křižovatce čtvera dveří, takže na mě v zimě v létě neustále odněkud táhlo (ty čtvrté dveře byly sice balkónové, ale staré dřevěné a velice prodyšné :o( a já v jednom kuse mrzla. Jako už jsem si kdysi něco podobného zažila, když mi nastěhovali do kanceláře onu nepřiměřeně otužilou kolegyni, ale to byl pořád ještě slabý čajíček proti kuchyňce :o(. Vlastně jsem pak nosila téměř pracovní uniformu v podobě nejsilnějších džínů a nejteplejšího svetru a připadala jsem si jako naprostý idiot, protože nikomu jinému zima evidentně nebyla :o(.V zimním období jsem si dokonce ještě přes svetr navlékala pončo a přes nohy jsem si dávala fleecovou mikinu, přičemž místo pantoflí jsem vytáhla moje semišové válenky – fakt k popukání :o(. A to nemluvím o absolutním nesoukromí, protože kolegové sveřepě trvali na tom, že musí mít ke mně otevřené dveře, aby byli v kontaktu i s dalšími kolegy zase na protější straně mé kanceláře, a když jsem namítala, že mě to ruší apod. (spory s rádiem, které jsem si nakonec vydupala, byly kapitolou samy pro sebe), shrnuli to s tím, že v minulé budově byli taky zvyklí mít otevřené dveře do chodby. Jenže do chodby! Ne do kanceláře, kde sedí další člověk a měl by pracovat :o(. Jako by nestačilo to, že se mi tam věčně věků někdo coural, když si chodili vařit čaj nebo ohřát oběd nebo udělat svačinku nebo se tam prostě jen tak sešli na pokec o aktuálních problémech :o(. To už si pak člověk opravdu připadá jako poslední nejnicotnější a téměř neviditelný pucflek, na kterého nikdo nebere ohledy :o(
A k tomu si v rámci pronájmu přidejte ještě perfektní paní uklízečku (řekla bych, že výběr úklidové služby a jejích zaměstnanců hodně vypovídá i o vašem zaměstnavateli jako takovém), kdy po vlně kleptomanek přišla notorička, co občas zvrací na záchodcích, není schopná v hlavě udržet jedinou jednoduchou informaci (často během úklidu hledá i odložené věci, jako jsou pytle do odpadkového koše apod.), takže ačkoli ji opakovaně žádáte, aby vám neutírala stůl, protože vám rozhází všechny věci halabala po stole, včetně klávesnice a monitoru, stejně pak trávíte podstatnou část každého pondělního rána tím, že to všechno vracíte do normálu, abyste mohli zase začít pracovat, a vzhledem k tomu, že tahle smradlavá a doslova vylízaná osoba (jako vím, že uklízečku nebude dělat žádný Einstein, ale co je moc, to je moc :o( používá všehovšudy jeden jediný hadr, kterým umývá záchodovou mísu s umyvadlem na toaletách a utírá podlahu kolem prahů, kam si namete mopem bordel a vlasy (nemluvě o tom, že si pak ten hadr odkládala na kliku dveří u vašeho kuchyňského kanclu – fakt ňamina :o(, stejně si po ní ten stůl musíte utřít svým vlastním hygienicky méně závadným hadrem :o(
Až se teď docela divím, že jsem tam vydržela tak dlouho. Jenže když člověk nemá jiné místo, je pořád lepší mít aspoň mizernou práci než žádnou (asi pořád trpím lehkým nedostatkem sebevědomí, ale moc dobře si pamatuju, jak těžko se mi práce hledala hned po škole a v mezidobích, kdy jsem se ocitla v evidenci úřadu práce, takže k tomuhle přistupuju s respektem), i když jsem si samozřejmě v takových těch temných, nejkrizovějších obdobích říkala, že tohle nemám za potřebí, že jsem vlastně svobodný člověk, kterého netíží hypotéka a podobné balvany, takže se klidně můžu na všechno vykašlat, vyberu úspory a zmizím někam mimo civilizaci, daleko od lidí, kde se budu živit lovem a sběrem a případně nějakou manuální prací, která mě příjemně unaví, ale zanechá čistou hlavu :o). Jistý vliv na to, že jsem tam zůstala i přes všechna ta příkoří zmíněná výše, měl určitě i fakt, že zhruba poslední rok jsme vlastně neměli co na práci. Kvůli úřednickému molochu naší centralizované struktury a nejrůznějším prapodivným rozhodnutím na nejvyšší úrovni, která nejspíš měla nějaký utajený politický podtext (nebo tam jsou opravdu takoví blbci), se totiž docela dlouho čekalo, jestli se teda bude vyhlašovat potřebná veřejná zakázka a následně se čekalo, až někdo schválí postup, jak se to teda bude dělat, když se předtím pročekali až k tomu, že začal platit nový zákon o veřejných zakázkách, kterému nikdo nerozumí a nejsou k němu žádné výklady (no prostě kocourkov :o(. Dost často jsem si tak celkem logicky odůvodňovala, že si vlastně nemám na co stěžovat, když mě platí za nicnedělání (resp. za čtení e-knih, které jsem si tam pak nosila na flashce, protože jinak vám můžu říct, že ta pracovní doba vůbec neutíká :o(, a případně ještě za psaní článků sem na blog :o). Jenže paradoxně ani tohle nicnedělání pro mě nebylo žádnou motivací. Asi jsem divná, ale když už mám chodit do práce, chci být užitečná a mít dobrý pocit z toho, co dělám (takhle jsem měla dojem, že je vlastně úplně zbytečné ráno vstávat jen kvůli tomu, abych si v práci odpíchla příchod, a pohrávala jsem si s kacířskou myšlenkou, že to už by nám rovnou mohli dát home office, což je krásný příklad toho, že čím víc člověku povolí otěže, tím víc zvlčí :o). Každopádně když se mi pak naskytla šance zkusit výběrko do jiné instituce, skočila jsem po ní všemi deseti a ani se nijak nerozmýšlela. Sice mi to přineslo dost nervů, ale myslím, že ve výsledku mi to pomohlo. Minimálně mám dobrý pocit z toho, že jsem sebrala odvahu změnit to, co se mi v životě nelíbilo, a konečně se hnout z místa. Navíc to vypadá (ale nechci to zakřiknout), že v nové práci bych to mohla nějaký ten rok vydržet – mám smlouvu na dobu neurčitou, nástupní plat zhruba ve výši toho dosavadního, práci projektového manažera, která mě i po té x-leté pauze zatím pořád baví (doufám, že mi to vydržím, co nejdýl), a snad i celkem fajn kolektiv (nebo zatím to tak aspoň vypadá :o).
Na závěr už zbývá snad jen vysvětlit, proč jsem vlastně svému bývalému zaměstnání říkala zrovna "království smutku" a ne třeba "zámek hrůzy" nebo "rej čarodějnic" :o). Bylo to hlavně proto, že ať už se tam dělo cokoliv, nejvíc ze všeho jsem z toho byla smutná. Hodně mě mrzelo, jak se to tam všechno změnilo a podělalo, když jsem pamatovala doby, kdy tam byl z těch samých lidí fajn kolektiv, všichni si vzájemně spíš pomáhali než naopak a i vedení tak nějak rozumně fungovalo. Teď tam jsou všichni zaměstnanci (nebo jejich drtivá většina) permanentně naštvaní na pracovní podmínky a všechno to, co jsem tu psala, nikdo nechodí do práce rád, ale jen z donucení, aby měl z čeho žít, všichni jsou otrávení a troufám si říct, že svým způsobem i trochu vyhořelí (a všechno tohle negativní se mezi nimi šíří a ještě se vzájemným působením umocňuje jako nějaká epidemie :o(. Až jsem z toho občas měla pocit, že je to tam jako v nějakém zakletém zámku, ze kterého se mi jakýmsi zázrakem podařilo uniknout :o). Takže pokud mě tu teď delší dobu neuvidíte, jsem buď někde na školení, nebo makám v kanceláři jako šroub (a pořád ještě u toho načítám nejrůznější příručky), a zkrátka už nemám tolik volného času na sepisování svých výletnických zážitků. Ale nebojte se, jednou to dopíšu – zimní večery jsou přece dlouhé dost :o)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Opustila jsem království smutku imperatrice 01. 09. 2017 - 21:08
RE(2x): Opustila jsem království smutku rebarbora 02. 09. 2017 - 19:37
RE: Opustila jsem království smutku brutally-honest 02. 09. 2017 - 11:33
RE(2x): Opustila jsem království smutku rebarbora 02. 09. 2017 - 19:39
RE: Opustila jsem království smutku iva 02. 09. 2017 - 15:37
RE(2x): Opustila jsem království smutku rebarbora 02. 09. 2017 - 19:41
RE: Opustila jsem království smutku hroznetajne 02. 09. 2017 - 20:44
RE(2x): Opustila jsem království smutku rebarbora 03. 09. 2017 - 08:52
RE: Opustila jsem království smutku poutnice 02. 09. 2017 - 23:29
RE(2x): Opustila jsem království smutku poutnice 02. 09. 2017 - 23:30
RE(2x): Opustila jsem království smutku rebarbora 03. 09. 2017 - 08:54
RE: Opustila jsem království smutku adil 03. 09. 2017 - 15:01
RE(2x): Opustila jsem království smutku rebarbora 03. 09. 2017 - 17:44
RE: Opustila jsem království smutku zlomenymec 03. 09. 2017 - 19:25
RE(2x): Opustila jsem království smutku rebarbora 03. 09. 2017 - 19:33
RE(3x): Opustila jsem království smutku mow 07. 09. 2017 - 18:40
RE(4x): Opustila jsem království smutku mow 07. 09. 2017 - 19:06
RE(5x): Opustila jsem království smutku rebarbora 07. 09. 2017 - 19:54
RE(6x): Opustila jsem království smutku mow 08. 09. 2017 - 09:35
RE: Opustila jsem království smutku damn-girl 07. 09. 2017 - 20:51
RE(2x): Opustila jsem království smutku rebarbora 11. 09. 2017 - 09:31
RE(3x): Opustila jsem království smutku damn-girl 11. 09. 2017 - 21:59
RE(4x): Opustila jsem království smutku rebarbora 12. 09. 2017 - 09:15
RE: Opustila jsem království smutku myfantasyworld 10. 09. 2017 - 20:13
RE(2x): Opustila jsem království smutku rebarbora 11. 09. 2017 - 09:38
RE(3x): Opustila jsem království smutku myfantasyworld 12. 09. 2017 - 09:20
RE: Opustila jsem království smutku tlapka 17. 09. 2017 - 16:12
RE(2x): Opustila jsem království smutku rebarbora 17. 09. 2017 - 17:24