Vzhledem k tomu, že se mi minule tahle show tak líbila, neodolala jsem, a když se v programu O2 Arény objevila znovu, rozhodla jsem se si onen skvělý zážitek zopakovat a na Tři krále, tedy v sobotu 6. ledna 2018, jsem si udělala celodenní výlet do Prahy :o). Vyrážela jsem autobusem už v 8:40 s tím, že budu na Andělu kolem jedenácté a zajdu si někam na oběd, ale nakonec se mi nikam do restaurace nechtělo a raději jsem se rozhodla prošmejdit NC Nový Smíchov a zkusit ukořistit nějaký (nejlépe šusťákový) zimní kabát s kapucí (mám totiž jen bavlněný a bez kapuce a musím pak i při mrholení vytahovat deštník, což je vopruz :o(, ale bohužel se mi na nic narazit nepodařilo, resp. na nic, co by se mi líbilo a v čem bych nevypadala jako článkovitá jitrnice nebo co by nebylo střižené jako pytel :o(. Stejně tak jsem neuspěla ani s nějakou vánoční čelenkou na příští koncert Nezmarů (doufala jsem v Claire's nebo Tesco, ale všude už bylo asi "po sezóně" :o(, nemluvě o tom, že mě solidně urazila ukrajinská výběrčí u záchodů v 2. patře svojí otázkou, jestli nejsem těhotná (jako pak se to snažila změkčit tím, že těhotné mají vstup zdarma, ale já už to stejně radši nijak nekomentovala :o(
Kolem půl jedné jsem pak vyrazila směrem k O2 Aréně, abych se vyhnula zbytečným nervům jako minule, kdy jsem ještě pomalu pět minut před začátkem stála venku ve frontě na vstup. Tentokrát to bylo pěkně na pohodu, před začátkem jsem si došla i v klidu na záchod (ano, podruhé už jsem na Smíchově čůrat k té ježibabě nešla :o(, koupila si vodu, vyfotila si zvolna se plnící halu a usadila se na svoji sesličku v první řadě. 
Vzhledem k tomu, že na mé oblíbené severní straně už byly první řady vyprodané, rozhodla jsem se pro změnu zkusit místa v čele arény, že jako aspoň budu mít výhled na show jako celek, tak, jak je to teoreticky plánované, pěkně zepředu, ale ve výsledku to až tak skvělé místo nebylo. Už jen samotný jezdecký obdélník byl totiž od našich sedadel docela daleko (takové tři až čtyři metry), takže jsem tentokrát neměla ten fajn pocit, že mám koníky téměř na dosah, a navíc mi přišlo, že jsme z našeho úhlu spoustu kousků vůbec neviděli, nemluvě o tom, že se nedalo ani moc fotit, protože než můj aparát zaostřil, byl kůň i s jezdcem dávno někde na druhé straně :o(. Ze začátku jsem taky ještě trnula, jestli vůbec něco uvidím, protože přesně před mým místem stál sekuriťák a vypadal dost urputně, ale naštěstí si pak sedl na přichystanou židli, takže to bylo v pohodě, nicméně v průběhu představení mě chvílemi rušil jednak chlapík, co se s kamerou na stativu usadil na schůdcích hned vedle mě, a taky sem tam nějaký ten akreditovaný fotograf, který vždycky přiběhl až úplně dopředu k mantinelu a tam se velmi nápadně krčil :o(. Taky jsem se snažila točit nějaké to video na mobil, ale protože to bylo tak daleko a můj telefon není bůhvíjaký výkřik špičkové techniky, je to dost bída, takže vám sem dám radši oficiální trailer z youtube, protože ten je moc povedený :o). Jinak mi tentokrát celkový dojem kazilo i velké množství dětí – všude kolem mě v hledišti a o přestávce i na té ploše mezi sedadly a jezdeckým obdélníkem, kde lítaly jako smyslů zbavené (asi v důsledku přemíry cukru a coca-coly), byly holčičky od šesti do desíti let, které nezapomínaly celé představení poměrně hlasitě komentovat :o(. Zkrátka jestli se někdy půjdu na Apassionatu kouknout ještě do třetice, určitě si vezmu lístky zase na tu dlouhou stranu.
Co se vystoupení týče, zase jsem žasla, jak úžasně talentované koně a lidi mají, že to jsou všichni vlastně vrcholoví sportovci, atleti, a dost často mě chytala bledá závist :o). Stačilo hned ze začátku, kdy než se všichni definitivně usadili na svých místech, obcházela parta kluků kolem jezdeckého obdélníku s bílým poníkem, aby si ho děti mohli pohladit, a jeden z nich si jen tak v rámci okounění udělal stojku na rukách, ve které zůstal hrozně dlouho a bez jakékoli očividné námahy, jako by se nechumelilo – to člověku zkrátka zkysne úsměv na rtech :o). No a pak to zase začalo – krásná show, kombinace jezdecké drezúry a nejrůznějších krkolomných kousků za zvuků hudby a promítání obrazů na zadní stěnu s šoupacími dveřmi (u těch jsem tentokrát přemýšlela, jak vlastně fungují, jestli jsou na nějakou fotobuňku nebo na heslo nebo jestli je tam nějaké kukátko, kterým kdosi v zákulisí hlídá tu správnou chvíli :o), při které nechybí půvabné kulisy (tentokrát například moc pěkný globus, parní lokomotiva a dokonce i vzducholoď :o) a samozřejmě ani český vypravěč příběhu.
Přišlo mi, že tentokrát byla celá show víc o ponících, přičemž největší hvězdou byl onen bílý fešák, se kterým před začátkem obcházeli arénu – byl nejen v úvodní scéně, kdy si s páníčkem lehnul na polštář a cvičitel ho přikryl i dekou, že se jim jako bude zdát ten sen, který bude předmětem celého představení, ale objevoval se i později v průběhu show a krom toho, že uměl i hezky "prosit" (neboli hrabat nožkou :o), byl celkově hodně šikovný a perlil pak i v závěrečné volné drezúře. Pak byl taky skvělý hnědý poník, který dokonce zvládal nejtěžší stupeň vysoké jezdecké školy neboli kapriolu, což je takový ten výskok, kdy se kůň musí natáhnout do délky a ještě vykopnout zadní nohy, takže se vlastně ocitne celý na pár vteřin ve vzduchu, a to mi přišlo o to obdivuhodnější u poníka, protože bych řekla, že s nimi se přeci jen hůř pracuje, neb jsou tvrdohlavější a vůbec tak trochu potvůrky, takže vycvičit je k něčemu takovému jednak vyžaduje speciální nadání u poníka, a také obzvláštní schopnosti u cvičitele, fakt klobouk dolů :o)
Jinak byla ale letošní Apassionata chudší než při mé první návštěvě, což mě celkem zklamalo, protože mělo jít dokonce o výroční turné k patnácti letům od vzniku :o(. Sice jezdce na koních zase doplňovali výborní tanečníci a baletky, ale oproti předchozímu představení mi tam chyběly artistky visící a předvádějící kousky na takových těch mašlích, nemluvě o tom, že na našich místech v čele arény nás ti tanečníci občas až rušili – jakože jsme je měli přímo před nosem a svým výkonem vlastně stínili koňskou show za nimi :o). Ošizená mi přišla i tzv. Uherská pošta, protože tentokrát byla s vraníky, kteří byli "jen" čtyři oproti minulým šesti, a ještě s nimi ani neskákali přes překážky, jen se vždycky projeli kolem obdélníku a to bylo všechno :o(. Přemýšlela jsem, jestli záměrně nasmlouvávají pokaždé jiné jezdce i s koňmi, nebo jestli se jim zkrátka nedaří přesvědčit pořád ty stejné, osvědčené lidi, aby s jejich show trajdali po světě dlouhé měsíce, protože to musí být přeci jen hodně náročné.
Zase nechyběly takové ty synchronizované drezúry, co vypadají jako tanec a při kterých tvoří dráhy koní různé obrazce, akorát že ze svého místa v čele arény jsem z toho moc neměla :o(. Naopak povedená byla scéna z Divokého západu, ve které westernová jezdkyně předváděla takové ty strašně rychlé otočky kolem zadních nohou – její koník se pokaždé tak rychle roztočil, až jsem si říkala, že se mu pak musí motat hlava jako nám, když jsme se jako malé děti taky točili co nejrychleji dokola :o). A hodně šikovný byl i oslík, který předváděl jakože humorné číslo, kdy s ním kovbojové "nemohli hnout z místa", ale bylo vidět, že ve skutečnosti poslouchá jak hodinky, což bylo podle mě dvojnásob těžké, aby uměl rozlišit, kdy ho popohání k chůzi jen na oko a kdy doopravdy, nemluvě o tom, že s osly bude asi ještě o fous těžší práce než s poníky :o). Poměrně vtipný byl i miniaturní tmavě hnědý poník, co svého pána postrkoval hlavou a trochu jako beran nebo kozel do něj trkal a popostrkoval ho dopředu, a úplně špatné nebylo ani číslo kovboje s hodně robustním hnědákem, na kterého v rámci jakési grotesky nasedal pomocí žebříku, který mu opřel o zadek apod.
Líbila se mi i samurajská show, kdy kromě hořících pochodní mávali za jízdy i s meči a zvládali k tomu i nějaké to seskakování a naskakování a mně vtipně docela dlouho trvalo, než mi došlo, proč tam nakonec zůstali dva jezdci, když kousky předvádí jen ten s meči, a že vlastně ten druhý s červeným praporem skloněným napůl k zemi mu udržuje koně ve cvalu a pěkně na kruhu :o). Jinak přestože mě v tomhle čísle trochu zklamali, protože když jsem viděla hořící pochodně, tak nějak jsem po minulých zkušenostech očekávala zase nějaké to přeskakování hořících překážek a tak (které se tentokrát ale nekonalo), nicméně zase mi to na druhou stranu trochu vynahradili parádními kousky, kdy si jezdec vždycky jeden meč za jízdy na chvíli zapíchl do balíku slámy a pak si ho zase v plném cvalu vzal, protože to bylo hodně dobré :o). A moc se mi tentokrát líbila i tzv. garrocha, která byla zase úplně jiná než minule, protože zaprvé ji předváděl jediný jezdec a za druhé byla fakt vymakaná a připomínala spíš balet, přičemž úplně nejvíc se mi líbilo, když pod tou dlouhou tyčí zapíchnutou do země s koněm projížděl, jakože ji s koněm podešli (zůstala jim při tom za zády), vypadalo to totiž neuvěřitelně ladně a efektně, a vůbec celá choreografie tohohle čísla byla mnohem hezčí a propracovanější než minule, byť si pořád zachovávala takové to mužné macho vzezření, které je pro tenhle jezdecký styl typické (přeci jen je původně ze Španělska :o). Takže u toho jsem si tentokrát vyloženě chrochtala blahem :o)
Další skvělé vystoupení pak měl na svědomí jezdec, který k ovládání svého koně vůbec nepoužíval ruce a otěže – přijel na scénu s velkou vlající "vlečkou", kterou držel v rukách nad hlavou, a i když ji potom pustil, stejně při jízdě vůbec nepoužíval ruce (měl je pořád rozpažené nebo vzpažené :o), což je podle mě jezdecké umění posunuté ještě o stupínek výš (přeci jen vám chybí jeden komunikační prostředek :o), nemluvě o tom, že zvládali i takové ty malé otočky kolem zadku koně a vůbec celou drezúrní sestavu, kdy zrychloval, přecházel z klusu do cvalu apod., no prostě super číslo vyžadující opravdové jezdecké umění, u kterého mi opět obdivně padala čelist :o)
A bez diskuze vynikající byli opět i takoví ti blázniví akrobatičtí jezdci předvádějící tzv. džigitovku – akorát že minule to byli sexy piráti, a tentokrát bohužel klauni, kteří na sobě měli takové hodně praštěné kostýmy :o(, ale kousky dělali stále báječné – nechybělo seskakování za plného trysku, kdy se jezdci na jedné straně odrazili a vyskočili zpátky do sedla, nebo se odráželi na obou stranách, různě se přetáčeli nebo jen zůstali viset po straně sedla třeba i s nohama nahoru (jakože taková stojka ve vzduchu) apod., zkrátka akrobacie jedna báseň :o). A zase bylo krásně vidět, jak mají koně naučené, že první půlku arény projedou normálně cvalem, ale poslední dlouhou stěnu musí vypálit tryskem, takže pak byli v tom rohu hrozně nadupaní, až téměř k neudržení, což mi přišlo roztomilé, protože se zdálo, že je to opravdu baví :o). No a jejich jezdci (klauni) byli hrozní sympaťáci už jenom tím, jak si říkali o potlesk a pobízeli nás, že nic neslyší :o). Bavilo mě, jací jsou to exhibicionisti a že si to fakt užívají, přičemž nejlepší byl jejich kápo, který zůstal na ploše až do úplného konce, kdy se koně nastavují u mantinelu k pohlazení divákům a lidé se pomalu trousí z haly pryč, tak tenhle chlapík se pořád neměl k odchodu (resp. k odjezdu vzhledem k tomu, že pořád seděl na svém koni), ani když se z arény pomalu vytráceli i ostatní jezdci, a ještě si střihnul pár triků na rozloučenou (předtím pořád popojížděl s koněm sem a tam a nemyslím si proto, že ho potřeboval zabavit, protože nemohl v klidu stát, ale prostě si to celé podle mě užíval a nasával atmosféru :o). Mimochodem letos se mi konečně podařilo ze závěrečných titulků vyčíst, že se jedná o skupinu jménem Battuta a jsou to podle všeho (resp. podle jmen) Francouzi (pětici jezdců vede Christophe Bournique), přičemž si myslím, že to nejspíš byli ti samí chlapíci, co minule :o).
No a na závěr přišla samozřejmě volná drezúra ze země :o). Bylo moc hezké, jak na začátku vypustili všechny koníky (pět normálních velkých koní a pět poníků) pěkně bez dozoru na plochu a oni přitom dělali blbosti jako parta dětí na opušťáku a někteří i tak trochu strašili – rozběhli se přes celý obdélník plnou rychlostí a pak se na konci na poslední chvíli zastavili a tak jako výhružně u toho pohazovali hlavou a vůbec se tvářili děsně "zle" (jakože "to ses lekla, co?" :o), přičemž poníci byli úplně největší šašci ze všech a jen tak sami od sebe nám předvedli nějaké ty triky, např. černý poník si asi jenom kvůli potlesku sám od sebe lehl a pak se zase posadil :o), což bylo moc hezké a jen to dokazovalo to, co nám stejně jako minule říkali na začátku, a sice, že náš potlesk je odměnou i pro čtyřnohé vystupující :o). Jinak ale závěrečná volná drezúra nebyla až to pravé ořechové, měla ji na starost žena (jestli jsem správně pátrala, tak Němka Kerstin Brein), a i když se kolem ní koníci shlukli jako malé děti a na pokyn kolem ní kroužili, obcházeli arénu apod., celkově mi to nepřipadalo tak působivé jako minule (nebo jsem toho ze svého místa viděla méně, než kolik bylo předváděno :o(. Nechybělo samozřejmě i pár samostatných kousků, hlavně s poníky, kteří byli vážně skvělí, zejména onen bílý rošťák ze začátku, to byl rozený showman a opravdu si užíval pozornost lidí a ještě se u toho tak neskutečně roztomile tvářil (jestli se to tak dá u koně říct, ale prostě měl ten šňupák tak jako protažený a našpulený, že to nejde jinak říct :o). Nejdřív si na pokyn lehl a potom se posadil na zadek a zůstal tak, i když cvičitelka odešla opodál věnovat se dalšímu z poníků, přičemž tenhle raubíř neuvěřitelně sladce koulel očima a pohazoval hlavou, jakmile jsme mu začali víc tleskat, což bylo jednoznačně k sežrání :o)
Jediná moje vlastnoruční fotka (taky je rozmazaná) s roztomilým čumákem bílého poníka :o(
Každopádně tentokrát jsem si koníky dolů na plochu pohladit nešla, jednak mě odrazovaly ty davy dětí a jednak jsem zkrátka chtě nechtě byla malinko zklamaná, že to nebylo tak pěkné jako minule a takové ty highlights jsem musela spíš pracně hledat, než abych nevěděla, čím začít dřív. Vím, že poprvé je vždycky jenom jednou a že jsem měla moc vysoká očekávání, ale i tak mě to prostě mrzelo, protože vím, že toho umí i víc :o(. Jestli se půjdu někdy podívat na Apassionatu do třetice všeho dobrého i zlého se ještě uvidí, ale spíš se přikláním k tomu, že ano, tedy pokud nebudu mít v peněžence nějak extrémně vybíleno :o). Jinak tříkrálová sobota byla opravdu dlouhým dnem a já domů dorazila někdy kolem půl desáté večer, vydatně ztahaná a s bolavými zády (ze kterých mě pak celou neděli bolela palice), neb jsem nějak nemohla unést svoji kabelku, která mi visela přes levé rameno celý boží den – v O2 Aréně ji taky nemáte kam odložit, takže aby mi nepadala, měla jsem ji navlečenou přes rameno celou dobu a ona mě celou dobu neustále mírně táhla, jak mi pořád klouzala z klína, až jsem z toho byla lehce nakřivo :o(. Vím, budu se sebou muset začít něco dělat :o)
