Rebarbora | Lipno a Stezka korunami stromů

Po návratu z letošní úžasné dovolené v Itálii mě jako vždycky chytla menší podovolenková deprese, kterou jsem se rozhodla rozehnat horečnou aktivitou, a tak jsem si svůj druhý dovolenkový týden na začátku července užívala na plné obrátky a trávila jsem většinu dní venku, což bylo naprosto super a neuvěřitelně jsem si v tom rochnila :o). V úterý 3. července 2018 jsem se tudíž rozhodla konečně uplatnit poukaz od Českých drah na půjčení kola zdarma – vzhledem k tomu, že jsem jednu dobu docela často jezdila vlakem do Prahy, nasbírala jsem za jízdenky z e-shopu nějaké ty body, a protože by mi jinak propadly, směnila jsem je zhruba někdy v únoru za dvojici voucherů, z nichž jeden byl právě na celodenní výpůjčku kola zdarma a platnost mu končila koncem července (druhý byl na vstup do tzv. neobjevených památek NPÚ, ale bohužel platil jen do 24. dubna a já ho nestihla využít, protože to prostě bylo na nějaký výlet moc brzo a počasí nestálo za nic, jinak jsem měla předvybraný zámek v Uherčicích :o). Pro svůj cyklovýlet jsem nejdřív zvažovala Třeboň, že bych si udělala okružní jízdu kolem rybníka Svět, ale protože to je spíš naučná stezka a ne vyloženě cyklostezka, nakonec jsem Třeboň zamítla ve prospěch Lipna nad Vltavou, kde je kromě jiného k vidění i Stezka korunami stromů, na které jsem ještě nikdy nebyla, přestože je to poměrně velká a profláknutá atrakce, a říkala jsem si, že bych to chtěla někdy napravit :o).

I když jsem měla v úterý volno a mohla jsem teoreticky vyspávat, stejně jsem se vzbudila brzy (už někdy po šesté ráno) – asi samou nedočkavostí, jak jsem se těšila na výlet :o), takže jsem do Lipna odjížděla vlakem v 8:08 hod. Cesta trvala hodinu a půl, protože Lipno nad Vltavou je od Českých Budějovic vzdálené nějakých šedesát kilometrů, přičemž jsem musela jednou přesedat z expresního zahraničního vlaku mířícího do Lince na místní malinkatou lokálku v zastávce jménem Rybník :o). Na čtení do vlaku jsem si s sebou vzala e-knihu Krasojezdkyně od Jojo Moyesové, papírovou knihu se mi tahat nechtělo, na celodenní nošení mi bohatě stačil ostatní proviant a pití, nehledě na to, že mi to přišlo strašně cool a sofistikované, zkrátka jakože dobrá vychytávka, abych neměla těžký batoh :o).

Jinak kolo jsem si v železniční stanici raději den dopředu zamluvila přes webový formulář, aby mi nemohlo nic zkřížit plány, ale i tak proces samotného půjčení nějakou tu chvíli zabral – pokladní v důchodovém věku musel připravit nájemní smlouvu (myslela jsem si, že díky rezervaci ji bude mít už připravenou předem), chtěl po mě dva doklady totožnosti, což jsem neměla (jen občanku a průkazku na autobus, ale naštěstí mu to stačilo) atd., takže jsme se chvilku hrabali (a ztráceli) v papírech a nutných náležitostech, načež jsem složila tisícovku (kterou jsem měla půjčenou od mamky :o), coby zálohu, překontrolovala jsem si kolo, jestli má nafouknutá kola, brzdí a tak (aneb průprava od rekol :o), pořídila jsem nějakou tu fotodokumentaci a vyrazila jsem směr samotné Lipno, neb vlaková zastávka je od městečka s přístavem vzdálená nějaké zhruba 3 kilometry po cyklostezce vedoucí podél břehu největší vodní nádrže u nás. Trasa to byla líbivá a celkem pohodová – jediný největší kopec byl od vlakové stanice na hráz a ten jsem vyšla pěšky :o), pak už jsem fičela cyklostezkou, kde se mírné kopečky střídaly s rovinkou, takže se jelo moc dobře, nemluvě o tom, že jsem se pro sebe naprosto příznačně a zcela klasicky kochala a tudíž jsem každou chvilku zastavovala, abych pořídila fotku :o)

Jediné, co mě při jízdě na kole deptalo (když už jsem se teda rozhodla kus popojet :o), bylo množství neukázněných lidí – věčně věků jsem totiž míjela nějaké rodiny s dětmi, které se roztahovaly po celé šířce cyklostezky, jako by tam byly samy a vždycky jim hrozně dlouho trvalo, než se srovnaly na svoji půlku, abych mohla projet, v jednom případě se dokonce uhnout vůbec neobtěžovali, takže jsem musela zabrzdit a nějak se mezi nimi prosmýknout :o(. Dole ve městě se mi pak do cesty motala i sotva chodící batolata, takže v tomhle ohledu byla cesta kolmo trochu nervák, neb mě osobně to přijde poměrně nebezpečné a pořád nějak nechápu, že rodiče jdoucí s dětmi po cyklostezce nedávají pozor, co se kolem nich děje a kde mají své ratolesti, člověk aby pak byl ostražitý i za ně :o(.

Samotné městečko Lipno nad Vltavou s přístavem neboli marinou je celkem malebné, i když na mě působilo trochu vyumělkovaně, jak jsou všechny domy postavené podle jedné šablony, je to takové zvláštní a neosobní, ale přístav byl samozřejmě krásný – já a voda a lodě, to je jasná spokojenost :o). Ve výsledku jsem sice napoprvé přejela odbočku nahoru ke stanici lanovky a pokračovala jsem ještě kousíček za město, ke kempu a rychlému občerstvení Ry:bar, ale pak už jsem neomylně zamířila správně (napoprvé mi totiž městečko přišlo nějaké příliš malé, jakože to přece nemůže být konec a určitě to ještě někam vede – nevedlo, jen do polí a luk :o). Když jsem se dost pokochala výhledy na přehradu, přístav a vůbec krajinu a všechno si řádně nafotila (no, i když řádně, zpětně jsem pak zjistila, že jsem si omylem na foťáku namáčkla jakési přisvícení, takže spousta fotek je zbytečně přeexponovaná a tudíž nepoužitelná :o(, chvíli jsem hledala vhodné místo, kde zamknu kolo, aby mi ho během mé nepřítomnosti nikdo neukradl – nejdřív jsem ho dala do kolostavu u zdejší Jednoty, ale protože tam bylo osamocené a protože se nedalo k ničemu konkrétnímu a neodnesitelnému přivázat, takže jsem měla de facto zamčené jen zadní kolo k rámu, ještě jsem se pro něj po pár krocích vrátila a spokojená svým nápadem jsem ho zamkla ke stožáru od vlajky hned vedle dalšího kolostavu naproti restauraci Lanovka, načež jsem už s klidným svědomím vyrazila k pokladně, kde jsem si za celkem předražených 335 Kč koupila vstupenku na Stezku korunami stromů ve výhodném balíčku i se dvěma cestami lanovkou (nahoru i dolů :o).

Lanovka je na Lipně čtyřmístná, takže jsem se při cestě nahoru nenápadně přifařila ke staršímu manželskému páru, což bylo fajn, protože z těchhle lanovek mám pokaždé takový zvláštní pocit, jak jste ve výšce, nohy vám visí de facto v luftu, navíc si nikdy nejsem jistá, co mám dělat – jakože kdy vysednout a jak se spouští takové to madlo, které vás drží v sedačce, abyste nevypadli... bylo zkrátka fajn jet s někým, kdo už to zná a trochu to okoukat :o). Nemluvě o tom, že mě aspoň trochu rozptylovali povídáním, když se s námi lanovka několikrát zastavila – vždycky mi totiž chvíli trvá, než si na to zvyknu a překonám počáteční paniku, jestli se to s námi náhodou neutrhne a nespadneme dolů, pokaždé z toho mám takové to nepříjemné mrazení :o(. Naštěstí byl onen starší pár celkem sympatický, trochu se divili, že jsem vyrazila na výlet takhle sama (klasika :o), přičemž jsem se od nich dozvěděla, že už na Lipně byli několikrát a moc se jim tam líbí a tak mi vychválili Vítkův hrádek, že jsem se tam rozhodla v příštích letech zaručeně podívat :o).

Lanovka jede hodně pomalu, takže máte čas se v klidu kochat krajinou, případně i ubožáky pod vámi, kteří do kopce supí pěšky, a všechno si to vyfotit :o). Počasí mi totiž vyšlo nádherné, sluníčko pálilo přesně podle předpovědi, ale vzhledem k tomu, že je Lipno poněkud výš (o Stezce ani nemluvě :o), pofukoval příjemný větřík (zvlášť pak tam v korunách stromů), takže mi nebylo žádné extra vedro, což se ale pak ukázalo být vcelku záludné, neb jsem se ráno naivně nenatřela opalovacím krémem a za celý ten den na sluníčku jsem si trochu spálila dekolt a ramena, ale hlavně jsem si na obličeji vyžehla svítící bílé brýle na jinak červených tvářičkách, a to prosím včetně nožiček – zabte mě někdo! Každopádně nahoře u výstupní stanice lanovky jsme se po sesednutí s postarším párem rozloučili, vzájemně jsme si popřáli, ať se nám výlet vydaří, a vydali se každý svou cestou – já zamířila s proudícím davem směrem ke Stezce :o)

Stezka korunami stromů je překvapivě fyzicky nenáročná, stoupá vzhůru zvolna a vlastně tak jako nenápadně, přičemž tam nejsou žádné schody, ale jen šikmá lávka, která se v zákrutách vine stále výš :o). Lipenská Stezka byla údajně první svého druhu u nás, otevřena byla v roce 2012 a co se rozměrů týče, 24 metrů vysoká Stezka je zakončena 40 metrovou rozhlednou, celková délka až na vrchol je nějakých 675 metrů a podle informačních cedulek nahoře na věži trvala výstavba Stezky pouhopouhých 60 dní, stojí na 112 sloupech a člověk po ní udělá v průměru 1442 kroků (poslední perličkou pak byla informace o tom, že sirka roste v lese 6 hodin :o).

Jinak z oněch 11 adrenalinových zastavení jsem raději nezkoušela ani jedno, přestože všechny děti se do nich vrhali bez zaváhání a s nadšením, mně nedělala úplně nejlíp už samotná chůze po 2,5 metru široké lávce, která působila hodně otevřeným, vzdušným dojmem a vzhledem k tomu, že nemám úplně ráda výšky, resp. potřebuju mít pocit bezpečí, nedělalo by mi úplně nejlíp chodit těsně u zábradlí, takže jsem se raději držela dál od okrajů :o). Každopádně kdyby vás to zajímalo, adrenalinová zastavení spočívala v tom, že pevná dřevěná lávka byla nahrazena různými druhy přechodů nad jinak děravým dnem potaženým jen jakousi bezpečnostní sítí, kdyby vám při přecházení přece jen propadla noha (ale nevím nevím, co moc by byla schopná udržet :o(, přičemž přechody nad děravým dnem tvořily nejroztodivnější uzounké lávky, překlapovací prkénka ve tvaru listů stromů, někde bylo dokonce jen lano či různě jinak vratké přechody ála lanový park, takže rozhodně nic pro mě :o(. Osobně jsem měla slušný adrenalin už z toho, jak Stezka stoupala nahoru a člověk se nacházel v čím dál větší výšce (na což nezapomínaly upozorňovat nápisy na zábradlí hlásající např.: výška stezky 25 m, stáří smrku 65-75 let) a stoupal postupně až opravdu do korun stromů, tedy hodně vysoko :o)

Nicméně musím uznat, že byl ze shora hezký výhled :o). Byla krásně vidět lipenská přehrada i okolní krajina a díky jasnému počasí i vršky okolních kopců, tudíž výška nevýška, trochu jsem se tím vším pokochala, na památku jsem si kdeco nafotila a pak jsem šla zase pomalu zpátky dolů.

Protože jsem nijak nechvátala (koneckonců jsem byla na výletě, takže jsem si to udělala na pohodu), trvala mi celá výprava do korun stromů déle, než jsem si původně myslela a nakonec jsem tak akorát stíhala vlak ve čtvrt na tři (tedy za nějaké čtyři hodiny), a to i se zpáteční cestou na kole k vlakové stanici a jeho vrácením. Byť teda to vracení bylo krapet napínavé, neb pan pokladník mi sice napsal telefonní číslo, kam mám případně volat, kdyby nebyl ve stanici, ale pak mi hovor vůbec nebral, nehledě na to, že podle otevírací doby měl ve stanici už dávno být, tudíž jsem se pár minut trochu bála, jestli svůj vlak stihnu, zvlášť s ohledem na to, že další mi jel až za dvě hodiny, a to se mi tam opravdu čekat nechtělo :o(. No ale nakonec pan pokladník s asi čtvrthodinovým zpožděním dorazil a všechno jsme stihli vyřídit včas.

A protože jsem byla dobře naladěná z vydařeného výletu, rozhodla jsem se při zpáteční cestě zrealizovat svůj okamžitý nápad a vystoupit ve Vyšším Brodě, jehož hezkého panoramatu jsem si všimla z okénka při cestě na Lipno. Řekla jsem si, že když už mě zpáteční jízdenka (resp. celodenní síťová jízdenka – vyjde prý levněji) přišla na nějakých 179 Kč (u pokladny mě docela překvapilo, že je to tolik) a mám to za jedny peníze, udělám si ještě takovou malou odbočku a zkusím trochu omrknout, jak to vlastně v tom Vyšším Brodě vypadá :o). Původně jsem se chtěla podívat i dovnitř do kláštera, ale protože tam měli poměrně nepříjemné pokladní, které mi nebyly schopné říct, jestli prohlídka hlavní trasy trvá 50 nebo 60 minut (v informacích na ceduli měli délku 50-60 minut) – ptala jsem se jich, jestli je na prohlídce moc lidí a jestli to náhodou tudíž s menší skupinou nestihneme za těch 50 minut, ale ony mi pořád tvrdily, že neví a že to záleží na průvodci a že prohlídka spíš trvá těch 60 minut, takže jsem se na to vyprdla, neb s padesátiminutovou prohlídkou bych odjezd vlaku stíhala (měla bych ještě 13 minut na to dostat se na nádraží), ale s šedesátiminutovou ne :o(. Takže jsem si nafotila klášter zvenku – nejhezčí byl stejně onen gotický kostel a podle leporela na pokladně, které tam prodávali coby suvenýr, toho uvnitř stejně asi zas až tolik k vidění není (všemu vévodila jen knihovna s bohatě malovaným stropem), takže jsem si řekla, že se bez toho klidně objedu (vstup jinak stojí 100 Kč). Mimochodem u pokladny jsem se potkala i s manželským párem, z nichž paní vůbec nepustili dovnitř, protože měla kraťasy nad kolena, tak případně pozor na to, platí tu stejná pravidla jako ve Vatikánu, tudíž mít schovaná ramena a kolena.

Když mi tudíž do odjezdu vlaku zbývalo hafo času, prošla jsem si celý objekt a nafotila pár snímků, ale upřímně řečeno mě svým přístupem docela otrávili, takže mě to tam nebavilo. Raději jsem se pomalu vrátila na vlakové nádražíčko, kde jsem si hodinku ve stínu čekárny četla Krasojezdkyni v mobilu. Domů jsem dojela až kolem půl sedmé večer, což bylo díky neplánované zastávce ve Vyšším Brodě o dost později (přesněji o dvě hodiny :o), než jsem si původně myslela, ale byl to příjemný výlet a moc hezky strávený den, který jsem si navzdory lehčímu zklamání ve Vyšším Brodě vážně užila. Na Lipně na pláži a v přístavu na mě dýchala nefalšovaná prázdninová atmosféra a já byla ráda, že jsem si po návratu z Itálie vzala ještě i ty další tři dny před státními svátky dovolenou a udělala jsem si vlastně taky takové pseudoprázdniny, kdy jsem si celý první červencový týden suprově užívala skoro jako dítko školou povinné :o)