Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Dante Alighieri: Peklo
17. prosinec 2009 | 15.25 |
Přiznám se bez mučení, že k četbě Dantova Pekla mě přivedlo Srdce netvora, kde se o něm nejen mluvilo, ale ke konci knihy byla dokonce přímá parafráze v podobě cesty hlavního hrdiny za doprovodu postav z Marianniných vyprávění. A přesto, že poezie nikdy nebyla vyloženě můj šálek kávy, při četbě Pekla jsem se nenudila. Příjemně mi krátilo chvíli při cestě do práce a často mě přimělo se nad ním alespoň na chvilku zamyslet.
Když jsem tuhle knihu začala číst, měla jsem pocit, že Dante bude rebel, který bude proti uspořádání pekla, že tresty, které Bůh ukládá, nebude považovat za spravedlivé. Vždyť samotný jeho průvodce Vergilius je odsouzen k pobytu v pekle jen proto, že žil v době, kdy ještě neexistovalo křesťanství.
"Mistr mi řekl: "Proč ses nezeptal,
jací duchové bydlí v tomto kruhu?
Měl bys to vědět, nežli půjdeš dál.
Jsou bez hříchu a co jim za zásluhu
lze přičíst, nestačí, chybí jim křest,
ta brána víry lidí tvého druhu,
žít za křesťanství neměli tu čest
a nemohli ctít, jak se sluší, Boha,
jsem jeden z nich a je to i můj trest,
ne za hříchy, ne že se člověk rouhá,
jsme ztraceni a je nám souzeno
žít bez naděje, nám zbývá jen touha.
" (str. 25)
Jak ale básníci sestupují níže do pekla, začala jsem rychle chápat, že tenhle Dantův spis byl jakýmsi toužebným přáním, prostředkem, jak sdělit světu, kdo by podle něho měl za své činy pikat (a nezapomněl uvádět i jejich jména). Peklo napsal ke konci svého života, takže mohl hodnotit a ohlížet se zpět, nastavuje v něm zrcadlo svým vrstevníkům a nevšedním způsobem zaznamenává kus italské historie.
Hodně se mi líbily popisy "krajiny" v pekle s využitím přirovnání k nejrůznějším koutům Itálie, které mi byly o to bližší, že většinu ze zmiňovaných míst znám ať už z doslechu nebo osobně (třeba v San Benedettu jsme byli na dovolené :o)
"Jako ta řeka mohutnící v proud,
jež od pramenů z Monte Visa stéká
zpod apeninských svahů na východ
a nahoře má jméno Aquacheta,
než do nížin si cestu prodrolí,
zaburácí se skal u San Benedetta
a ztratí i to jméno u Forlí,
a místo aby vtekla v tisíc koryt,
jen jediným se hrne k údolí:
tak i zde srázem, snažíc se jej prorýt,
krvavá voda střemhlav padala.
Ohluchli bychom, chvíli tady pobýt." (str. 99)
Dante byl podle mě velikým vlastencem. Nejen že celou Božskou komedii napsal v italštině (tehdy považované za prostý jazyk), ale při popisech italské krajiny líčí všechna místa se stejnou láskou, a to i přesto, že za jeho života byl apeninský poloostrov mocensky rozdělen na drobné městské státy, které spolu navzájem soupeřily a válčily.
Myslím, že v konečném důsledku je dobře, že jsem se do Dantova Pekla pustila až teď a ne na střední škole. I když si matně vybavuju, že se nám paní češtinářka snažila vštípit do hlavy, jak přelomové a revoluční bylo Dantovo dílo ve své době, šla tenkrát tahle informace jedním uchem dovnitř a druhým ven. V té době by mi zkrátka asi nemělo tolik co říct (například jméno Averroes mi tehdy bylo úplné cizí).
"Stačí jen zlomit," Mistr napoví,
"jediný proutek, který raší z kmene,
a překoná to všecky představy."
I vztáhnu ruku, zvědavost mne žene,
větvičku urvu z pokroucených dřev
a tu se ozve z větve ulomené:
"Proč trháš mě?" a řine se z ní krev.
"A k čemu ti je lístek utrhnutý?
Ty nemáš soucit?" Zní v tom žal i hněv.
"Jsme jenom křoví, pokroucené pruty,
ale my také lidmi bývali,
i k duším hadů bys měl být míň krutý."
Jak vlhký klacík když se zapálí
na jednom konci a z druhého tryská
syčící míza, dým se vyvalí,
tak vyronila vzlyknouc i ta tříska
slova a krev, já pustil ji a stál,
stál jako ten, jenž peklo spatřil zblízka.
"Kdyby to šlo, že na můj verš by dal
a uvěřit moh, co je v keřích skryto,"
řekl ten moudrý, "Nic by netrhal,
zraněná duše, neudělal by to,
aby mi věřil, naved jsem ho sám
k činu, kterého je mi hrozně líto."(str. 79-80)
A jen pro upřesnění – do ruky se mi dostal podle mého názoru velmi povedený překlad od Vladimíra Mikeše, ze kterého pochází i všechny uvedené citáty, a ilustrace jsou dílem Zdenka Mézla.