V sobotu 11. září jsme měli volný den na pobřeží Costa del Sol, a protože fakultativní výlet do nedaleké Malagy byl pro nedostatek zájemců zrušen, rozhodla jsem se tam vyrazit na vlastní pěst (samozřejmě až poté, co jsem se vyptala na všechny nezbytné informace naší paní delegátky :o).
Z Benalmadeny mě autobus č. 101 za 1,40 eura zavezl rovnou do Malagy (s několika mezizastávkami) na autobusové nádraží Estación de Muelle Heredia pár kroků od přístavu. 
Malaga je šesté největší město Španělska, byla založena už v 7. století před naším letopočtem Féničany a je rodištěm Antonia Banderase. V Malaze je také jedno z největších španělských letišť, které slouží jako vstupní brána pro turisty mířící na Costa del Sol, mě ale zajímalo především její historické centrum, resp. Alcazaba a hrad Gibralfaro (čte se Chibralfaro). Jako skvělý orientační bod mi posloužila Katedrála postavená v letech 1528-1782, které místní říkají La Manquita neboli "Jednoruká", protože kvůli nedostatku financí nebyla dostavěna druhá věž, a od které vedly směrovky přímo na Alcazabu.
Alcazaba neboli arabský obranný hrad byla v Malaze postavena v 11. století na místě původní římské pevnosti (pozůstatkem je římský amfiteátr na úpatí Alcazaby) a je spojena dvojitým opevněným prostorem zvaným La Coracha (který však není turistům přístupný stejně jako velká část Alcazaby) s hradem 
Gibralfaro na vrcholu kopce ve výšce 130 m nad mořem. Hrad Gibralfaro byl postaven začátkem 14. století na příkaz Jusúfa I. na místě původního fénického majáku (odtud pochází jeho arabský název "džabal faro" neboli "skála s majákem"). Při nákupu lístku v automatu si můžete vybrat, jestli chcete navštívit jen Alcazabu nebo Alcazabu včetně hradu Gibralfaro (za 3,45 eur).
Malagská Alcazaba se skládá z několika opevněných bran, které ohýbají přístupovou cestu do 180 stupňových úhlů, 
z překrásných malých nádvoří se zahradami a kašnami a z Nasrovského paláce (Palacio Nazarí) postaveného z větší části ve 14. století, který tvoří "přepychové" jádro celé Alcazaby. Jak jsem se tak procházela po hradbách a patiích, vychutnávala jsem si poklidnou atmosféru a nádherné výhledy do okolí na přístav a město s blankytně modrou oblohou nad nimi a kdyby mi to zbytky mé snahy o zachování důstojnosti dovolily, skákala bych dva metry vysoko (takhle jsem se jen přihlouple zubila od ucha k uchu :o), protože jsem si neskutečně užívala tu svobodu (nikdo mi neříkal, kam mám jít a jak dlouho tam můžu být) a pocit, že zvládnu výpravu do neznámého města v cizí zemi i bez dlouhého plánování.
Po prohlídce Alcazaby jsem se vydala nahoru do kopce (a že to byl pořádný kopec!) k hradu Gibralfaro. Během "výstupu" jsem si musela udělat několik přestávek, při kterých jsem se snažila vydýchat a tvářit se, že se 
kochám panoramaty města pod námi (což jsem u toho samozřejmě zvládla taky :o). Samotný hrad Gibralfaro není o moc víc než vojenská pevnost s miniexpozicí o jeho historii, která se vejde do jedné místnosti, a malým parkem s restaurací uprostřed. Tím neříkám, že jsem si "okružní" procházku po opevnění náležitě neužila – popravdě řečeno takový výhled na Malagu jako z věží Gibralfara se vám nikde jinde nenaskytne.
Zpáteční cesta z kopce dolů byla sice trošku adrenalinová záležitost, protože kameny ošoupané nohama turistů do hladka klouzaly jako namydlené a já jsem opravdu netoužila zakončit svůj výlet zběsilou jízdou po zadku, ale pak už to byla celkem pohoda. 
I když mi chvíli trvalo, než jsem zjistila, že autobus do Benalmadeny odjíždí ze stejného místa, na které přijel (zastávku v protisměru jsem hledala marně, takže jsem se nakonec zeptala na informačním centru, které bylo jen pár kroků od nádraží).
Odpolední koupání v Benalmadeně mi pak opět překazilo rozbouřené moře (a dokonce se na chvíli schovalo i sluníčko), takže jsem hodila pár temp v bazénu a po večeři jsem naposledy (a tentokrát pořádně :o) zabalila kufr. V neděli ráno jsme totiž po půl sedmé odjížděli na letiště. Rozlučková snídaně byla proto jen provizorní (z pečiva byl k dispozici jen toastový chléb :o(, i když jsme z Malagy nakonec odletěli skoro s hodinovým zpožděním. To nám ale během letu vynahradilo krásné počasí, díky kterému jsem se mohla celou dobu kochat krajinou pod námi – chytře jsem si totiž řekla o sedadlo u okénka, z kterého jsem nakonec dala i poslední sbohem překrásné Andalusii.
