George Orwell: 1984

7. březen 2011 | 16.24 |
blog › 
George Orwell: 1984
Orwellovo 1984 bylo první knihou, kterou jsem začala číst v elektronické podobě a to jednoduše proto, že jsem ji v té papírové nemohla sehnat (o tom, proč jsem se po x letech snažila dohnat svůj rest z "povinné četby", se tu šířit nebudu, zasvěceným stačí připomenout, že jsem fanynkou Muse, která nejspíš příliš dlouho poslouchala jejich poslední album Resistance, ostatním to může být jedno :o). Před Vánocemi se pak naštěstí v prodejně Levné knihy objevila tištěná za 99 Kč, a tak jsem ji místo v počítači mohla dočíst v klasické a mnou stále nejoblíbenější papírové formě.
Hlavní hrdina Winston Smith je úplně obyčejný člověk žijící v Londýně roku 1984, hlavním městě Oceánie, která je jednou ze tří navzájem neustále válčících supervelmocí, mezi něž je v Orwellově vizi budoucnosti rozdělen svět. Winston pracuje na Ministerstvu pravdy, kde každý den mění minulost tak, aby odpovídala skutečnosti – přepisuje novinové články v Timesech, falšuje výrobní plány, zkrátka přispívá k tomu, aby neexistoval jediný důkaz o tom, že se Strana a Velký bratr může mýlit. Jeho život je beznadějně jednotvárný a možná právě proto (nebo kvůli krizi středního věku, kdo ví :o) přemýšlí o světě, ve kterém žije, zamýšlí se nad tím, jaká je skutečná minulost, ta nezměněná, a jestli vůbec existuje, když o ní není žádný doklad (trochu mi to připomínalo filozofické úvahy na téma padajícího stromu). Jeho přemítání vyústí v revoluční čin – Winston si začne psát deník. Já vím, říkáte si, že psaní deníku není žádný hrdinský čin, ale ve světě, kde je samostatné myšlení hrdelním zločinem, protože je považováno za velezradu, a kde si všichni úzkostlivě střeží i ty nejnepatrnější emoce, protože je každý pohyb monitorován, každé slovo odposloucháváno a každý byť i neexistující prohřešek tvrdě trestán, je to něco neslýchaně troufalého.

"Winston vyskočil do pozoru před obrazovkou, na níž se objevil obraz mladé ženy, vyzáblé, ale svalnaté, oblečené v cvičebním úboru a cvičkách.
"Paže pokrčit a napnout!" vyrážela. "V rytmu, podle mne. Ráz, dva, tři, čtyři! Ráz, dva, tři, čtyři! Do toho, soudruzi, trochu života do toho! Ráz, dva, tři, čtyři! Ráz, dva, tři, čtyři!!"...
Když tak mechanicky švihal pažemi dozadu a dopředu s výrazem vzteklého potěšení na tváři, úporně se snažil vrátit se v duchu do šerého období útlého dětství... Všechno bylo tehdy jiné. Dokonce i jména států a jejich obrysy na mapě byly jiné. Například Územní oblast jedna se tehdy tak nejmenovala: jmenovala se Anglie nebo Británie, ačkoli Londýn, tím si byl zcela jist, byl vždycky Londýn.
Winston si však rozhodně nevzpomínal na žádné období, kdy jeho země nebyla ve válce, ale v čase jeho dětství zřejmě bylo dost dlouhé údobí míru, protože si pamatoval, jak je všechny překvapil nálet...
Nejspíš od té doby trvala válka doslova bez přestávky, ale přísně vzato nebyla to stále táž válka... V této chvíli například, v roce 1984 (jestliže je rok 1984), vede Oceánie válku s Eurasií, ve spojenectví s Eastasií. V žádném veřejném nebo soukromém projevu se nikdy nepřipustilo, že tyto tři velmoci byly někdy seskupeny jinak. Ostatně jak Winston dobře věděl, ještě před čtyřmi roky vedla Oceánie válku s Eastasií a byla spojencem Eurasie. Ale to byl jen pokoutní poznatek, který si náhodou uchoval, protože jeho paměť nebyla dostatečně pod kontrolou. Oficiálně ke změně partnerů nikdy nedošlo. Oceánie byla odjakživa ve válce s Eurasií. Momentální nepřítel představoval absolutní zlo, a z toho vyplývalo, že žádná minulá nebo budoucí dohoda s ním není a nebyla možná...
 "Smith!" vykřikl hlas té saně z obrazovky. "6079 Smith W.! Ano, vy! Skloňte se níž, prosím! Umíte to přece. Ale nesnažíte se. Níž, prosím. To už je lepší, soudruhu." (str. 33-37)

Na začátku druhé části se navíc sblíží s Julií, dívkou pracující v Oddělení literatury, kterou zpočátku považuje za tajnou agentku Ideopolicie. Jejich první setkání je vzhledem k okolnostem nezvykle romantické, a přestože jsem měla pocit, že jejich vzájemné city nejsou tak intenzivní, jak jsme zvyklí, v Orwellově světě, kde se lidé od malička učí svoje city potlačovat, resp. nejlépe žádné nemít, žijí ve dne v noci ve strachu (dokonce i z vlastních dětí) a mají téměř pudově zakódováno starat se především sami o sebe, už ani intenzivnější být nemohou. Oba vědí, že za své společné schůzky budou dříve či později potrestáni, a to nejen proto, že se stali tajnými milenci, kteří spolu sdílí myšlenky, sny nebo dokonce pašované jídlo, ale hlavně kvůli tomu, že oba nenávidí Velkého bratra.

"Asi v polovině dopoledne vyšel Winston ze své kóje na záchod.
Z druhého konce dlouhé jasně osvětlené chodby přicházela osamělá postava. Byla to dívka s tmavými vlasy... Když se k ní přiblížil, všiml si, že má pravou ruku v pásce... Pravděpodobně se poranila, jak otáčela jedním z velkých bubnů, na nichž byly "načrtnuté" zápletky románů. To byl v Oddělení literatury běžný úraz.
Byli od sebe asi čtyři metry, když dívka zakopla a upadla jak široká tak dlouhá. Hlasitě vykřikla bolestí. Zřejmě padla na poraněnou ruku. Winston se zastavil. Dívka se vztyčila na kolenou. V tváři byla nezdravě bledá, a její rty se proto zdály ještě rudější než předtím. Upírala na něho oči s prosebným výrazem, který vyjadřoval spíš strach než bolest.
Ve Winstonově nitru se mísily zvláštní pocity. Před ním je nepřítel, který se ho snaží zabít; také lidská bytost, která trpí bolestí a má možná zlomenou ruku. Instinktivně vykročil kupředu, aby jí pomohl. Ve chvíli, kdy padala na ovázanou ruku, jako by tu bolest cítil na vlastní kůži.
"Stalo se vám něco?" zeptal se.
"To nic není. Moje ruka – za chvilku bude v pořádku."
Mluvila, jako by jí srdce vynechávalo. Opravdu strašně zbledla.
"Nezlomila jste si nic?"
"Ne, už je to dobré. Chvilku to bolelo, to je všechno."
Napřáhla k němu zdravou ruku a on jí pomohl vstát. Trochu se jí opět vrátila barva a už vypadala líp.
"To nic," opakovala. "Jen jsem se trochu uhodila do zápěstí. Děkuji vám, soudruhu."
A odešla původním směrem tak svižně, jako by se opravdu nic nestalo. Celá příhoda netrvala ani minutu... ale i tak bylo velmi obtížné skrýt chvilkové překvapení, protože v těch dvou třech vteřinách, kdy jí pomáhal, mu vsunula cosi do dlaně... Cosi malého, plochého. Když vcházel do dveří záchodu, vložil to do kapsy a ohmatal špičkami prstů. Byl to útržek papíru složený do čtverečku.
Teprve na pisoáru se mu podařilo papírek trochu rozvinout...
Stálo na něm velkým, nepravidelným písmem: Miluji tě." (str. 97-99)

Při jejich zatčení (mimochodem člověkem, kterého jsem podezírala nejméně) jsem měla pocit, že to, jak doslova opakují každou Winstonovu větu, má nějaký skrytý význam, že se ukáže, že je to všechno jen výmysl, paranoidní sen, nebo že aniž by o tom věděl, je Winston vedoucím členem strany, ne-li přímo Velkým bratrem, ale k žádnému tak radikálnímu zvratu nedošlo (mám zkrátka příliš bujnou fantazii :o). V každém případě nejzáživnější byla třetí část s Winstonovým mučením – konečně se něco dělo a celou dobu jsem napjatě čekala, jak to vlastně všechno dopadne a jestli Winston dostane odpovědi na své otázky. Díky téhle části jsem taky vzala Winstona na milost coby skutečného hrdinu, protože se mi líbilo, jak tvrdohlavě trval na tom, že dvě a dvě jsou čtyři, přestože se až doteď choval tak trochu jako slaboch.

"O'Brien zvedl levou ruku hřbetem k Winstonovi, palec měl skrytý a čtyři prsty roztažené.
"Kolik prstů držím nahoře, Winstone?"
"Čtyři."
"A když Strana řekne, že to nejsou čtyři, ale pět, kolik jich bude potom?"
"Čtyři."
Slovo zaniklo v záchvatu bolesti. Ručička na číselníku vystřelila na padesát pět. Winstonovi vyrazil po celém těle pot. Do plic vnikal vzduch a vyrážel z něho v hlubokých vzdeších, kterým nemohl zabránit, ani když zatnul zuby. O'Brien ho pozoroval, čtyři prsty stále ještě roztažené. Odtáhl páku. Bolest povolila jen nepatrně.
"Kolik prstů, Winstone?"
"Čtyři."
Ručička vyskočila na šedesát.
"Kolik prstů, Winstone?"
"Čtyři! Čtyři! Co jiného můžu říct? Čtyři!"
Ručička určitě zase stoupla, ale nedíval se na ni. Výhled mu zakrývala tvrdá, přísná tvář a čtyři prsty. Ty prsty mu vyvstaly před očima jako sloupy, obrovské a jakoby vibrující, ale nepochybně byly čtyři.
"Kolik prstů, Winstone?"
"Čtyři! Přestaň s tím, přestaň! Jak můžeš pokračovat? Čtyři! Čtyři!"
"Kolik prstů, Winstone?"
"Pět! Pět! Pět!"
"Ne, Winstone, to nemá smysl. Lžeš. Stále si ještě myslíš, že jsou čtyři. Kolik prstů, prosím?"
"Čtyři! Pět! Čtyři! Co chceš! Jen to zastav, zastav tu bolest!"
Najednou zase seděl a O'Brien měl paži kolem jeho ramen. Asi na pár vteřin ztratil vědomí...
"Učení ti jde pomalu, Winstone," řekl O'Brien mírně." (str. 221-222)

Přiznám se, že jsem se až do poslední chvíle držela přesvědčení, že lidská duše je neuchopitelná, nezcizitelná a v konečném důsledku nezlomná, že vám přece nikdo nemůže nařídit, jací máte být, nikdo vám nemůže násilím vnutit, co si máte myslet a čemu máte věřit, změnit vaše pocity, vzpomínky. Něco takového mi připadalo neuvěřitelně absurdní a všechno se ve mně proti tomu bouřilo (měla jsem sto chutí praštit O'Briena po hlavě, aby se mu konečně rozsvítilo, jenže při hádce s fanatikem by nejspíš ani tak pádné argumenty neobstály). Doufala jsem, že Orwell ponechá čtenářům alespoň mizivou jiskřičku naděje, ale on se rozhodl dovést svoji "lekci totalitní světovlády" k dokonalosti a nenechat skeptiky na pochybách, že lidská bytost jde sakumprdum včetně duše rozdrtit stejně lehce jako máslová sušenka. Nejděsivější na tom všem je (a nutno dodat, že mi to zrychlilo srdeční tep vydatněji než by to dokázal sebelepší 3D horor - ne že bych se na horory koukala), že když se nad tím zamyslím, nezdá se to až tak nemožné, a jestli si říkáte, kdo by o něco takového stál, připomínám, že mocichtivých i jiných úchyláků běhá po světě víc než dost. Takže doufám, že se něco takového nikdy nikomu v reálném světě nepodaří.
Kniha jako taková si vás nejspíš nezíská bůhvíjak čtivým stylem (předpokládám, že to byl jeden z Orwellových prostředků, jak čtenáři předat určitou unylou jednotvárnost a depresivitu prostředí), a i když mi chvílemi připomínala nezáživná skripta ekonomie a jí podobných předmětů, má toho podle mě hodně co říct, jen nesmíte čekat, že vám všechno naservíruje prvoplánově rovnou pod nos.

1984

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: George Orwell: 1984 mixx 07. 03. 2011 - 17:14
RE(2x): George Orwell: 1984 rebarbora 08. 03. 2011 - 17:57
RE: George Orwell: 1984 zlomenymec 07. 03. 2011 - 17:41
RE(2x): George Orwell: 1984 rebarbora 08. 03. 2011 - 17:58