Zlomený meč si před pár dny stěžoval na nízkou čtenost jeho článků o anime, což mě přivedlo k úvaze o tom, proč vlastně píšu blog, když ho de facto skoro nikdo nečte? Sice nedávno v tichosti oslavil čtyřtisícího návštěvníka, ale ve srovnání třeba s Koblihy bohulibým projektem zaměřeným na knihy to není nic (a to jsem si myslela, že dneska už nikdo nečte) – za 19 dní své existence už má cte.pise.cz přes 4700 návštěv!
Takže proč se obtěžuju? Proč takhle zabíjím čas? Došlo mi, že blog je pro mě něco jako památník, kam si poznamenávám všechny intenzivní (ergo důležité) zážitky a pocity. Díky blogu si tak budu pamatovat, že jsem v roce 2009 dostala k Vánocům plyšového Sida a jakou mi (navzdory mému "pokročilému" věku) udělal radost. Že už skoro druhým rokem poslouchám britské trio Muse a ještě se mi neoposlouchali, spíš naopak, protože v jejich písničkách každý den objevím něco nového, co mi vyrazí dech, a že jsem v roce 2010 strávila nekonečné hodiny na youtube koukáním na jejich živá vystoupení, rozhovory, přeřeky, klukoviny a Mattovy výbuchy smíchu :o) Že pracovat na 130% není dobrý nápad nebo jaká to byla pohoda mít v čtyřhvězdičkovém hotelu v Seville bazén jen sama pro sebe.
To, že můj blog nečte závratný počet lidí, vlastně nevadí. SVÉ čtenáře (kterým tímto děkuji za přízeň :o) mám a to mi ke štěstí stačí.
