Tenhle rok jsme zamířili na dovolenou trochu jižněji, a to až do samotné ostruhy italské boty. Poloostrov Gargano je svérázným kusem země, převážně hornatým, kam cestovní ruch dorazil až v 80. letech minulého století. Jinak je to poměrně chudá zemědělská oblast, což je znát všude, kam se podíváte. Na jednu stranu to znamená, že jakmile sjedete z dálnice na "okresky", z okna se vám naskytne až neskutečný pohled na skupiny stříbrných
korun olivovníků na medových poduškách z uschlé trávy občas střídané zelenými vinicemi. A na straně druhé, že nemůžete od hotelu či apartmánu vyžadovat pětihvězdičkový luxus. Vše vypadá ještě ve výstavbě nebo naopak už před zbouráním, na každém rohu narazíte na oprýskané budovy, polorozpadlé střechy, opuštěné usedlosti... Lidé jsou tu však milí a vstřícní, jako ostatně v celé Itálii. Anglicky jsem se s nimi sice nedomluvila, ale jsou vděční za každé italské slovíčko, které umíte, a někteří umí i pár slovíček česky, takže při oboustranném úsilí nebyla domluva žádný problém.
Po celý týden naší dovolené jsme byli ubytovaní v letovisku San Menaio (i když si nejsem jistá, jestli se pro tu malou "vesničku", pnoucí se podél pobřeží, tak honosný název dá vůbec použít), které se stejně jako všechna města v okolí nacházelo pod klenbou vysokých kopců, takže cestu do letoviska samotného tvořily nekonečné serpentýny s hodně nepřehlednými zatáčkami, do kterých místní řidiči zuřivě troubí, aby o sobě dali vědět. Severní část poloostrova Gargano, kde se toto letovisko nachází, má ještě jednu sympatickou anomálii k dobru: věřte nebo ne, ale slunce tady zapadá i vychází nad mořem. A přesto, že v městečku San Menaio obrazně řečeno chcípl pes, jeho blízké okolí nabízí mnoho zajímavého, o čemž jsme se měli možnost přesvědčit během tří výletů, které jsme za krátkou dobu našeho pobytu stihli, ale o tom až zase příště.