Když ladíte kytaru nebo na ni hrajete, čas od času se stane, že vám nějaká struna praskne, obvykle jedna z těch dvou nejtenčích. Když jsem ale onehdy ladila kytaru já (na svoji obhajobu uvádím, že jsem to své španělské akustické dědictví vytáhla ze skříně asi po dvouleté pauze, kdy jsem se ji snažila naladit naposledy – to já tak občas dělám, zvlášť když si koupím super elektronickou ladičku :o), prasklo mi D, tedy třetí nejtlustší struna.
Jak se mi to podařilo? Jednoduše. Spletla jsem si kolíčky. Tvrdošíjně jsem utahovala a utahovala... dokonce jsem se divila, jak je možné, že se to tlusté E ještě nehnulo ani o milimetr (rozumějte na ladičce :o), a pak RUP! Chvíli jsem zůstala šokovaně zírat, než mi došlo, že prasklá struna, resp. to, co z ní zbylo, se vine přesně ke kolíčku, se kterým jsem doteď zuřivě kroutila. A pak jsem dostala záchvat smíchu, pořádný po dlouhé době.
Ještě teď když si vzpomenu, jak jsem byla zabedněná, neubráním se úsměvu. Ale nikde se nechlubím, jaké jsem nemehlo, takže doufám, že to zůstane jen mezi námi, abych se nemusela propadnout hanbou. On by vám stejně nikdo alespoň trochu fušující do muziky neuvěřil :o)
