Včera byl den blbec. V práci se na mě valila jedna lavina za druhou a domů se mi dvakrát nechtělo, protože ve mně ještě doznívaly trhliny z víkendu a byla jsem rozmrzelá, ergo protivná, a všechno mělo nádech černa, beznadějna, zkrátka pesimismus hadr. Pak jsem si ale na cestu domů nasadila sluchátka a náhodný výběr mi začal pouštět samý pecky – Supermassive Black Hole, Knights of Cydonia, In Your World, Exo-Politics, Map of Problematique, Plug in Baby – prostě čirý energetický koncentrát. Během chvilky jsem měla co dělat, abych se v městské hromadné dopravě neusmívala jako naprostý idiot, abych silou vůle udržela nohy na uzdě a nepodupávala si do rytmu příliš hlasitě, nezačala zpívat, tančit, předstírat hru na imaginární kytaru apod.
Občas je to jako takové malé mučení, když mi do uší proudí ta nejlepší hudba, co znám, krev mi vře v žilách a při tom se snažím zachovat dekorum, vážnou tvář, důstojnost a vůbec. Myslím, že mě ale vždycky prozradí přinejmenším oči, ve kterých mi zaručeně poskakují veselé ohníčky. Včera se mi při té příležitosti bůhvíproč vybavilo slovíčko, které se docela často objevuje u videí na youtube: "eargasm". V každém případě pro mě bývá těch patnáct, dvacet minut v autobuse, kdy jsem sama se sebou a sama sebou, nejlepší částí dne.
