Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Becca Fitzpatricková: Crescendo
20. duben 2011 | 16.33 |
Vzhledem k tomu, že mě minulý víkend sklátil nějaký odporný bacil, chtěla jsem si zlepšit náladu a začala číst druhý díl Zavrženého, nazvaný Crescendo. V něm má ústřední teenagerka Nora letní prázdniny a kromě kurzu chemie, kam se zapsala, řeší nedostatek rodinných financí, kvůli kterému nemá vlastní auto, nepřátelství s roztleskávačkou Marcií Millarovou a jakési nedorozumění se svým (nyní už) strážným andělem Patchem, jehož původ mi ale doteď není dost jasný.
Celkově mi to přišlo poměrně překombinované a místy až zmatené (i když je docela dobře možné, že zmatená jsem byla jenom já, protože děj mě neupoutal natolik, abych se naplno soustředila a při čtení se mi hlavou honila spousta jiných myšlenek). Zápletka byla na můj horečkou zkoušený mozek příliš těžkopádná a dost často vázla, ne-li přímo dřela. Navíc by mi mohla nějaká dobrá duše vysvětlit, proč se ve všech druhých dílech podobných sérií musí dvojice hlavních hrdinů jakože strašně a upa nejwíc pohádat a následně rozejít. Na konci prvního dílu vypadají, že spolu budou žít šťastně až na věky a pak se najednou kvůli nějakému prostoduchému důvodu pohádají do krve. Přijde mi to takové pubertální.
"Vetřelec překročil práh a já mu omotala punčochy kolem krku a vší silou zatáhla. Chviličku jsme se rvali a pak mě cosi strhlo dopředu a já hleděla do tváře Patchovi.
Povídal se na silonky, které mi zabavil. "Chceš mi to vysvětlit?"
"Co tu děláš?" syčela jsem, dech zrychlený. Dala jsem si dvě a dvě dohromady. "Ta zpráva předtím přišla od tebe? Ta, že mám v noci zůstat doma? Odkdy máš neznámé číslo?"
"Pořídil jsem si nové. Je to bezpečnější."
Nechci to vědět. Jaký člověk se potřebuje tolik skrývat? Koho se Patch bojí, že mu bude odposlouchávat hovory? Archandělů?
"Obtěžoval ses vůbec kdy zaklepat?" řekla jsem, tep mi stále bušil jako kladivo. "Bála jsem se, že jsi někdo jiný."
"Čekalas někoho jiného?"
"Na základě faktů ano!" Psychopata, který mi poslal anonymní esemesku, že se mu mám pokud možno co nejvíc zpřístupnit.
"Je po třetí ráno," řekl Patch. "Ať jsi čekala jakoukoliv vzrušující návštěvu – usnula jsi." (str. 176)
Navíc Nořina "aférka" s úhlavním nepřítelem padlých andělů, nefílim Scottem, silně zavání trapností a možná i trochu plagiátorstvím. Všechny plusové body, které si u mě autorka získala prvním dílem, tím druhým nekompromisně ztratila (Nový měsíc byl aspoň "krásně" depresivní – Stephenie Meyerová má přece jen lepší styl, tenhle je takový dětský). Nejvtipnější tak zůstávala Nořina nejlepší kamarádka Vee se svými bezprostředními hláškami typu "Tý vole." :o)
"Mám od toho auta klíčky," řekla jsem, ta slova překvapila dokonce i mě.
Veeino čelo zbrázdily vrásky. "Patch je nechtěl vrátit?"
"Nikdy mi je nedal. Našla jsem je v Marciině pokoji. V úterý v noci."
"Páni."
Vrazila jsem klíček do zámku, vyšplhala se dovnitř a posadila se na místo řidiče. Pak jsem si přisunula sedadlo blíž, otočila klíčem v zapalování a oběma rukama pevně sevřela volant. Navzdory horky byly mé ruce studené a neklidné.
"Nemáš v plánu na tý věci cestou domů napáchat nějaký škody, že ne?" ptala se Vee a stočila se do klubíčka. "Protože ti tepe žíla na spánku a to jsem viděla naposled těsně před tím, než jsi vrazila Marcii pěstí v Ďáblově kabelce."
Olízla jsem si rty, které připomínaly zároveň smirkový papír a gumu. "Dal Marcii náhradní klíčky – měla bych tu věc zaparkovat v oceánu, tak pět metrů pod hladinou."
"Možná k tomu měl dobrý důvod," podotkla Vee nervózně.
Vyrazila jsme ze sebe vysoký smích. "Neboj, neprovedu nic, dokud si nevystoupíš." Zatočila jsem volantem doleva a vycouvala na ulici.
"Přísaháš, že tohle nezapomeneš zmínit, až se budeš Patchovi snažit vysvětlit, proč jsi mu ukradla auto?"
"Já ho nekradu. Uvízly jsme tu. Tomuhle se říká půjčování."
"Tomuhle se říká, že seš cvok." (str. 292-293)
