Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Nicholas Evans: Vlci
29. duben 2011 | 15.11 |
Nicholas Evans je autorem skvělého Zaříkávače koní a jeho druhý román Vlci ležel v mé knihovně pěkných pár let nedotčený, což jsem se před nedávnem rozhodla napravit. Děj knihy se odehrává v Montaně a začíná ve chvíli, kdy na ranči manželů Hicksových v malém městečku jménem Hope zadáví vlk jejich zlatého retrívra Prince. Naneštěstí je Kathy Hicksová dcerou nejvlivnějšího místního rančera Bucka Caldera, který zavolá novináře a tvrdí, že ve skutečnosti šlo o útok na jeho několikaměsíčního vnuka, kterému Princ svým hrdinstvím zachránil život. Situaci přijede prověřit a především uklidnit biolog Dan Prior, který pracuje pro federální úřad na ochranu divoce žijících zvířat. Když se potvrdí, že šlo skutečně o útok vlka, a Dan Prior zjistí, že to není žádný z těch, kteří byli vypuštěni v Yellowstoneském parku, protože nemá obojek s vysílačkou, zavolá si na pomoc mladou bioložku Helen Rossovou, aby vlčího "pachatele" našla a opatřila obojkem, takže bude moct být sledován a v případě dalších potíží převezen jinam.
Helen právě prochází menší osobní krizí, protože se nevyhnutelně blíží její třicáté narozeniny, její otec jí právě oznámil, že se hodlá oženit s přítelkyní, která je mladší než ona, a co je nejhorší, její přítel Joel se po roce jejich společného bydlení z ničeho nic rozhodl odjet v rámci humanitární pomoci do Afriky. Danovu nabídku tak bere jako únikovou cestu z momentálních životních trablů a nemá nejmenší tušení, co všechno ji v Hope čeká. Hodně dlouho to vypadá, že široko daleko žádní vlci nejsou, protože všechny Heleniny pasti zejí prázdnotou. Jenže Helen je dobrá bioložka, a tak si brzy uvědomí, že její práci někdo sabotuje.
"Vyzkoušel to na psech na ranči a usoudil, že na odpuzení vlků by to nemuselo být dost silné, a tak znovu zajel do města, nakoupil haldy repelentu, čpavku, různých druhů pepře a všechno to smíchal do mazlavé tekutiny i s krystalky; napůl čekal, že mu to vybuchne pod rukama.
Když si k tomu přičichl, málem omdlel. Na psy to zabíralo skvěle. Mohl vzít pořádný kus masa, kolem něj nalít do kruhu odpuzovač – a ti chudáci se neodvážili do kruhu pro žrádlo vejít. Prostě jen polehávali opodál, kňučeli a slintali. Dokonce svůj výrobek pojmenoval: Vlkopud.
Někde se dočetl, že vlci nenávidějí ještě také pach dalších dvou věcí: nafty a lidské moči.
S naftou nebyly žádné těžkosti. Vedle stodoly měli cisternu, ze které si vždycky natočil do kanystříku a pak to společně s Vlkopudem lil kolem pastí. S močí to byl trošku malér. Na dvacet pastí by jí byla potřeba spousta. Krátce zvažoval, jestli by nešel vymyslet způsob, jak si nadělat zásobu na toaletách v Poslední štaci, ale nic ho nenapadlo. Nakonec mu nezbylo než se vždycky předtím hodně napít a rozdělovat jen po troškách z distribučního systému, na který má patent jen sám bůh. Za celý život nikdy tolik nepil a nečural." (str. 203)
Chytání dotyčného sabotéra bylo jednou z nejhezčích částí knihy a zhruba od tohohle okamžiku se dá říct, že mě kniha začala opravdu bavit. Na můj vkus totiž měli Vlci hodně pomalý rozjezd. Poprvé jsem zbystřila pozornost u vyprávění o "vlčí historii" městečka Hope (byla to oblíbená "lovecká destinace" a místní lovci vlků byli dokonce tak úspěšní, že hlavní silnice byla "vydlážděná" vlčími kostmi), ale jinak jsem se musela ke čtení prvních cca sto padesáti stránek přemlouvat (rozhodně se nedá říct, že bych celý den hořela nedočkavostí, až přijdu domů a budu si moct sednout a číst), což je škoda, protože kdyby Nicholas Evans zestručnil ty své zdlouhavé počáteční tanečky, mohla to být stejně skvělá kniha jako Zaříkávač koní (nejspíš si ho pro jistotu budu muset přečíst znovu, ale co si pamatuju, byla to super kniha, úžasně nabitá emocemi, kde každá věta seděla jak poklice na hrnec :o).
Na obhajobu ale musím uvést, že i v rámci toho počátečního "balastu" se dají najít světlé okamžiky – třeba neuvěřitelně výstižné líčení vztahu Helen a Joela od počáteční zamilovanosti až po nenápadný rozpad jejich vztahu, přičemž nejvíc mě dostala myšlenka, že se někomu dáte úplně celí a on nakonec zjistí, že vás nechce. Vůbec se Helen nedivím, že z toho byla na dně a připadala si lehce bezcenná.
Nejsympatičtější postavou pak byl osmnáctiletý Luke, syn mačovského rančera Bucka Caldera, který jakýmsi nedopatřením nepodědil otcovy geny, je hodně vnímavý a vůbec nezapadá do rančerské komunity. Navíc od dětství koktá (normálně mluví jen se zvířaty, s matkou a se svým synovcem, který je ještě miminko), takže se raději drží stranou a tráví hodně času na vyjížďkách v přírodě. Lukův pocit méněcennosti ještě přiživuje fakt, že se jeho o osm let starší bratr Henry, který byl přesným obrazem svého otce a důstojným následníkem Calderovic dynastie, v patnácti letech zabije při autonehodě společně s Lukovým dědečkem, když ho jeli vyzvednout ze sezení u logopeda.
"V té chvíli si všimla Luka Caldera, který si povídal s kamarády. Stoupla si tak, aby ji neviděli, pozorovala je a všechno vyslechla. To, že koktá, pro ni bylo překvapení. A když ho ten zákeřný parchant napodoboval, měla sto chudí sebrat se a jednu mu vlepit. Luke to určitě musel zaslechnout. Prodíral se davem, a protože mířil tím směrem, kde bylo parkoviště, najednou se přistihla, že ho následuje.
Dodneška ho viděla jen dvakrát, jednou ve městě a jednou nahoře u lesa, kam přijel na koni. V obou případech měla pocit, že je plachý a vyhýbá se hovoru s ní. Věděla, že tráví hodně času na otcových horských pastvinách a dohlíží na stáda. Ale když se tam potulovala, nikdy ho nezahlédla...
"Luku?"
Když ji spatřil, otočil se, pak se zastavil a na chviličku se zatvářil vyplašeně. Potom se nervózně usmál a dotkl se na pozdrav klobouku.
"Dobrý den."
Když k němu došla, poprvé si uvědomila, jak je vysoký – jistě skoro o patnáct centimetrů větší než ona. Plešoun očividně hned dospěl k názoru, že našel dlouho pohřešovaného přítele, Luke si přidřepl a začal ho drbat.
"Ještě jsme vlastně neměli příležitost si promluvit," začala. "Jmenuju se Helen. Můžeme si tykat?" Podala mu ruku, ale nechával se zrovna od Plešouna olizovat a nevšiml si toho.
"Jo, já v-vím." Všiml si její ruky právě v okamžiku, kdy už ji chtěla stáhnout. "P-p-promiňte, vlastně promiň, já jsem si ne-nevšiml..." Narovnal se a pak si potřásli rukama.
"A tenhle tvůj nový přítel na celý život se jmenuje Plešoun."
"P-Plešoun. Je m-moc... fajn."
Helen najednou jazyk zdřevěněl stejně jako jemu, a tak nějakou dobu jen oba stáli a připitoměle se na sebe usmívali. Mávla neobratně rukou, snad tím pohybem chtěla obejmout tržiště, hory i sluníčko a vyjádřit všechno, co k tomu cítí.
"Není to báječné? Moje první rodeo."
"T-ty ses účastnila?"
"Ne! Chtěla jsem říct, že jsem ještě nikdy na žádném nebyla. Proboha, to ne. Já a koně, to je poukázka na průšvih."
"P-poukázka na průšvih. To je dobrý."
"A ty rodeo nejezdíš?"
"Já? Kdepak. Ne."
"A nezdržíš se ani kvůli muzice?"
"Co? Ne. M-mám něco na p-práci. Vám se to líbí?"
Helen se ošklíbla a podrbala se na hlavě. "No..."
Luke se zasmál, veliké zelené oči byly najednou něžnější a Helen mohla na chviličku zahlédnout, co asi bude ten kluk zač. Ochranný štít plachosti se ale okamžitě zase zapojil.
"Slyšela jsem, že tvůj otec je přemluvil, aby tu zůstali."
Přikývl. "P-přemlouvání mu n-náramně jde."
Zadíval se přes celé tržiště, veškeré náznaky veselí zmizely a ji napadlo, že mít za otce Bucka Caldera by asi nebylo lehké pro žádného kluka." (str. 197-198)
I přes ten rozpačitý začátek se mi Vlci nakonec líbili, protože druhá polovina knihy všechny předchozí nedostatky bohatě vynahradila. Nechyběl v ní humor (např. když se do pasti chytilo medvídě a Helen s Lukem ho zachraňovali před rozzuřeným grizzlym), ani pár jímavých okamžiků a pořádné napětí v závěru.
