2. květen 2011 | 14.15 |
Chcete si článek přečíst?
Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Jak vypnout blokování reklamy?
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Velký pátek, krásně slunečno, kráčím si to po ulici do výdejního místa internetového knihkupectví knihy.abz.cz, abych si vyzvedla jednu povedenou příručku pro kytaristy (z těch, co jsem měla půjčené z knihovny se mi líbila asi nejvíc, takže jsem měla radost, když jsem ji ještě objevila v prodeji, no uznejte, už jenom ten název: Rockovým kytaristou za 6 týdnů!!! :o) Jak si tak jdu, minula mě maminka s holčičkou, tak tři až čtyřletou. Malá slečna si to štrádovala po svých, balancovala na obrubníku, jednou rukou se držela maminy a v té druhé měla červený balónek. Ušla jsem asi tak dvacet možná třicet metrů a najednou slyším, jak se spustil strašný nářek, normálně bych tomu nevěnovala pozornost, děti přece brečí v jednom kuse, ale zhruba o pár vteřin později kolem mě prolétl onen červený balónek a mě došlo, proč ten povyk. Chvíli jsem váhala, jestli se nezachovat jako ostatní dospělí a netvářit se, že se mě to netýká, ale když jsem za sebou uslyšela maminu, jak dává příkazy ve smyslu: počkej tady, a rozbíhá se s větrem o závod, neodolala jsem, využila momentu bezvětří a balónek jsem polapila. Ve chvíli, kdy jsem se otáčela, že se kousek vrátím a balónek jim přinesu, ke mně ona mamina už dobíhala, na tváři překvapený úsměv a mezi popadáním dechu moc mile děkovala. Úsměv jsem jí samozřejmě oplatila a s hřejivým pocitem, že jsem přispěla k tomu, aby byl svět o chlup příjemnějším místem k životu, jsem si šla po svých :o)

Zpět na hlavní stranu blogu