Na svůj letošní první poznávací zájezd jsem vyrážela ve středu 11. května v devět hodin večer z Prahy a odjezd to byl docela dramatický, protože jsem zhruba v pět odpoledne teprve dorazila domů ze služební cesty (celé úterý a středu jsme s kolegyněmi objížděli všechna okresní města jihočeského kraje a kromě jiného jsem se při tom dozvěděla, že kavku od východní imigrantky vrány šedivky poznám podle modrých očí :o). Štěstí mi ale přálo, autobus jsem stihla a po nočním přejezdu nás ve čtvrtek dopoledne čekal Lucemburk, hlavní město Lucemburského velkovévodství.
Svou poklidnou důstojností a čistými ulicemi mi trochu připomínal 
Monako (možná i proto, že po ránu bylo poněkud liduprázdné), mohutné hradby, kasematy (neboli chodby v pevnostních valech) a jiné pozůstatky dřívějšího opevnění ve mně zas vyvolávaly vzpomínky na Andalusii. Ve středověku připomínalo město Lucemburk nedobytnou pevnost a většina jeho opevnění byla odstraněna až na začátku 19. století. Procházka středověkým historickým centrem byla moc příjemná, o promenádě po hradbách s vyhlídkou do nejstarší čtvrti Grund ani nemluvě.
V Lucemburku dost často narazíte na nejrůznější podoby lva, kterého má město ve znaku, a jeden pěkný starý dům nedaleko velkovévodského paláce nese na fasádě i heslo Lucemburčanů: Chceme zůstat tím, čím jsme. Naši prohlídku Lucemburku jsme zakončili v Katedrále Notre Dame (po česku Katedrála Panny Marie), ve které se nachází hrobka Jana Lucemburského obklopená nádhernou vůní čerstvých růží a lilií namísto kadidla a 
jiných kostelních čmuchů, což mě neuvěřitelně mile překvapilo. Byla to taková hezká tečka za naší kratičkou návštěvou Lucemburska.
Z Lucemburku totiž náš autobus zamířil rovnou do hlavního města Belgie, Bruselu, kde jsme začali zastávkou u Atomia, modelu 165 miliardkrát zvětšené molekuly železa sestávající z devíti navzájem propojených koulí o průměru 
18 metrů. Atomium bylo postaveno pro výstavu Expo 1958 a tyčí se do výšky 102 metrů. Tady na nás taky konečně vysvitlo sluníčko.
Od Atomia jsme pak popojeli do historického centra Bruselu, kde jsme absolvovali opět jakousi okružní prohlídku. Nejpůsobivější bez diskuzí bylo náměstí Grote Markt, zapsané od roku 1998 na Seznam středověkého dědictví UNESCO. Náměstí dominuje nádherná gotická radnice z 15. století s 96 metrů vysokou věží korunovanou sochou svatého Michala, patrona města, obklopená asi třiceti cechovními 
domy, jejichž průčelí jsou žírnou pastvou pro oči. Nevynechali jsme ani bronzovou sošku čůrajícího chlapečka (po nizozemsky Manneken Pis), která měří pouhých 61 centimetrů a ve skutečnosti rozhodně vypadá menší než na fotografiích. Při brouzdání Bruselem jsem si nemohla nevšimnout jisté podobnosti s Paříží a trochu mě zaskočily plakáty upozorňující na výstavu Tutanchamon, kterou jsem viděla v Brně už před třemi lety – že by byli Belgičané tak pozadu? 
Náš prohlídkový okruh jsme uzavřeli místní Katedrálou s nádhernými vitrážovými okny, v jejímž interiéru mě příjemně překvapila výstava moc pěkných obrazů (a to prosím neměly ani náboženskou tématiku) od mně neznámého malíře Jana Gorise.
Plánovaný odjezd do hotelu řetězce Etap nedaleko bruselského letiště nám ale zhatil náš cca 80letý spolucestující (mimochodem 99,9% osazenstva našeho autobusu tvořili důchodci :o(, který se v největším belgickém městě ztratil. To samo o sobě by nebylo nic tak strašného, pokud bychom ovšem neměli 
zcela bezradného průvodce, který musel volat do CK, aby mu řekli, CO MÁ DĚLAT (to víte, ztráta turisty je pro průvodce naprosto nečekaná a vskutku ojedinělá situace, která nastává průměrně jen jednou za 360 let podobně jako úplné zatmění slunce). No, nebudu to zdlouhavě rozpitvávat, ale výsledkem bylo naprosto zbytečné dvouhodinové dřepění na zadku v autobuse, na jehož konci nám ztraceného krajana přivezlo k autobusu policejní auto s majákem. Při tom se podle mého názoru dal ten čas využít mnohem efektivněji než hloupým čekáním, třeba bych bývala mohla zajít koupit ty belgické pralinky, co jsem zahlédla za výlohou obchodu blízko čůrajícího chlapečka a během těch dvou "velkorysých" půlhodinových rozchodů jsem je koupit nestihla.
Do hotelu jsme se samozřejmě nakonec dostali a po stručném seznámení s mojí upovídanou hotelovou spolubydlící (jak jinak než v důchodu) jsem se ospršila a zapadla do peřin, aniž bych se dostala ke čtení nebo cestovatelským zápiskům z uplynulého dne.
