V pátek 13. května se nám trochu lepila smůla na paty, protože už krátce po výjezdu z hotelu jsme uvízli v hutné dopravní zácpě na dálnici z Bruselu do Brugg. Řidiči se sice na nejbližším sjezdu rozhodli zkusit štěstí na menších silnicích (díky tomu jsme si pěkně zblízka prohlédli belgický venkov a pár polních cest), i tak jsme ale do hlavního města Západních Flander dorazili s dvouhodinovým zpožděním. A protože byly Bruggy hlavním důvodem, proč 
jsem vyrazila poznávat Benelux, rozhodla jsem se chodit bez průvodce, abych si je mohla náležitě vychutnat (náš pan průvodce byl totiž "čtenář" – citoval nám pouze strohé informace, které četl z knižních průvodců, a jeho orientace "v terénu" ve mně budila nepříjemný dojem, že je v Beneluxu maximálně podruhé v životě).
Bruggy bývají kvůli množství vodních kanálů řeky Reie, které je spojují s dalšími městy jako např. s Gentem a také se Severním mořem, často označovány jako "Benátky severu". Město bylo založeno už kolem roku 850 vlámským šlechticem Baldwinem, ale největšího rozkvětu Bruggy dosáhly ve 13. a 14. století, kdy se staly významným 
obchodním a finančním centrem. Ve 13. století bylo hlavním artiklem proslulé vlámské sukno, vyráběné z anglické a skotské vlny. V roce 1277 připluli do Brugg kupci z Janova, díky čemuž byly poprvé navázány obchodní kontakty se Středomořím a začal obchod s kořením. Roku 1314 připluli obchodníci z Benátek postupně následováni obchodníky z Portugalska, Kastilie, Florencie atd. V roce 1369 byly Flandry sňatkem dcery posledního flanderského hraběte s vévodou Filipem Smělým připojeny k Burgundsku a od roku 1384 se dokonce staly sídlem burgundských vévodů. Koncem 14. století pak začala produkce látek ustupovat do pozadí a stěžejním oborem se stal obchod s luxusním zbožím a bankovní služby. Když na konci 15. století Bruggy kvůli zanesení kanálů ztratily přistup k moři a tudíž i možnost provozovat námořní obchod, 
došlo k ekonomickému úpadku, díky kterému si město zachovalo svoji "středověkou" podobu a roku 2000 bylo zapsáno do Seznamu světového dědictví UNESCO.
Moje procházka Bruggami začala u labutěmi hojně osídleného Jezera lásky (nizozemsky Minnewater). Podle legendy nařídil městu chovat labutě Maxmilián I. Rakouský jako trest za vzpouru, během níž měšťané popravili jednoho z městských správců jménem Pieter Lanchals (jeho příjmení znamená "dlouhý krk" a jeho rodina měla labuť ve znaku). Od Jezera lásky jsem pokračovala přes rozjímavě tichý Dvůr bekyní (bekyně byly zbožné ženy konající dobré skutky, které ale na rozdíl od jeptišek neskládaly řeholní slib) k cihlovému Kostelu Panny Marie se 122 metrů vysokou věží (po katedrále v Antverpách jde o druhou nejvyšší kostelní věž v Belgii) a uvnitř s 
Michelangelovou něžnou sochou Marie s dítětem neboli tzv. Bruggskou madonou, která je jedním z mála Michelangelových děl nacházejících se mimo Itálii.
Potom moje kroky vedly na náměstí Markt, v jehož středu stojí pomník vůdců odboje proti francouzské nadvládě v roce 1302, Petera de Conincka a Jana Breydela (po bitvě u Kortrijku téhož roku se navíc mohli řemeslníci začít sdružovat do cechů a ty měly možnost podílet se na politickém rozhodování v městské radě). Náměstí však bezesporu dominuje budova tržiště Halle, kde se obchodovalo se suknem, a jeho 83 metrů vysoká věž Belfort. Samozřejmě jsem si neodpustila výstup po 366 schodech až na její vrchol a neodradilo mě ani poměrně úzké a strmé kamenné schodiště, které se stáčelo střídavě oběma směry a postupně se stále více zužovalo, až kámen nahradilo dřevo a výstup připomínal 
spíš šplhání na půdu. Na samém vrcholu vás však odmění nádherný výhled, kdy máte celé město jako na dlani, a nad hlavou se vám houpe neuvěřitelných 57 zvonů, které se s výjimkou noci rozeznívají každou čtvrthodinu. Za oněch 8 euro zkrátka tohle středověké dobrodružství rozhodně stálo :o)
Z Belfortu jsem zamířila na další důležité náměstí jménem Burg, na jehož místě kdysi stála pevnost, která měla město chránit před útoky Normanů. Hlavními atrakcemi náměstí Burg jsou gotická radnice (v originále Stadhuis) ze 14. století, která je nejstarší budovou ve městě, a Bazilika svaté krve, v níž je uchovávána ampule údajně obsahující kapku Ježíšovy krve. Na tu jsem ale zvědavá nebyla, a tak 
jsem si jen prohlédla interiér baziliky a šupajdila jsem si najít člun, který by mě provezl po kanálech.
Zhruba půlhodinová okružní projížďka po bruggských kanálech přijde na 6,90 euro a sympatický "kapitán" nám k tomu přidal výklad podle aktuálního složení posádky v angličtině a francouzštině (člověk musí místní obyvatele obdivovat – plynně hovoří nizozemsky, francouzsky, anglicky a někteří i německy, klobouk dolů!). Pokud jde o samotný zážitek, řeknu jen tolik: při procházce v ulicích sice lehce přičichnete k malebnosti tohohle jedinečného města, ale teprve v lodi na vás dýchne 
ta správná atmosféra – vždyť veškeré dějiny Brugg jsou neodmyslitelně spjaty s vodou. Odrazy domů ve vodní hladině vytváří nenapodobitelnou, téměř pohádkovou podívanou a já měla pocit, že musím každou chvíli zahlédnout Nicholase nebo jinou postavu z románů Dorothy Dunnettové.
Bývala bych mohla křižovat bruggské kanály a kochat se ještě dnes, ale půlhodina utekla jako nic a i když jsme spěchali, stejně jsme s mojí hotelovou spolubydlící dorazili k autobusu asi o dvacet minut později – ne, že by mě to nějak mrzelo, koneckonců když mohl autobus čekat dvě hodiny v Bruselu, proč si to vzhledem k tomu, že nám průvodce kvůli zmiňované dopravní zácpě z původních pěti hodin jednu hodinu zkrouhl, aspoň částečně nevynahradit v Bruggách? Navíc kvůli frontě na WC na nás čekali jen asi 5 minut čistého času.
Z Brugg jsme vyrazili do 38 km vzdáleného Gentu, hlavního města Východních Flander, které muselo v minulosti odolávat i nájezdům Vikingů. Gentské centrum je od roku 1996 pěší zónou (neomezený přístup tam mají ale i cyklisti) a je největším městským centrem 
bez automobilového provozu v Belgii. Naší první pamětihodností byla Katedrála svatého Bavona, ve které se nachází oltář bratří van Eyckových Klanění beránku (resp. jeho kopie, protože originál byl během druhé světové války ukraden). Mě osobně se ale od Jana van Eycka víc líbí Svatba manželů Arnolfiniových se vší tou dodnes nerozluštěnou symbolikou.
Potom jsme pokračovali kolem zvonice Belfort (ta gentská má "pouhých" 44 zvonů) ke Kostelu sv. Mikuláše (jeho věž společně se zvonicí a věží 
Katedrály sv. Bavona je jednou ze tří slavných gentských věží, které je možné vidět pěkně pohromadě z mostu sv. Michala). Prošli jsme se po malebném nábřeží Graslei, které je lemováno výstavními cechovními domy s překrásnými štíty, k hraběcímu hradu zvanému Gravensteen, stojícímu na místě bývalé dřevěné pevnosti, kterou nechal v roce 1180 Filip Alsaský ze strachu z rostoucí moci měšťanů přestavět do dnešní kamenné podoby. Prohlédli jsme si i pět metrů dlouhé a 16 tun těžké dělo Zuřivá Markéta (Dulle Griet), které bylo odlito v první polovině 15. století.
Gent je přece jen o poznání rušnější než Bruggy, už jen tím, že vám v historickém centru křižují cestu tramvaje. Navíc téměř u všech památek panuje čilý stavební ruch rekonstrukcí, takže je na každém rohu jeřáb nebo lešení a kazí vám záběr. Alespoň jsem tady těsně před tím, než zavřeli, stihla v jednom krámku koupit bonboniéru plnou výborných belgických pralinek a tabulku hořké čokolády s kandovanou pomerančovou kůrou pro bráchu za odvoz do Prahy.
