Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Bogomil Rajnov: Černé labutě
22. červen 2011 | 16.58 |
Na tuhle stařičkou útlou knížku jsem u nás v knihovně narazila kdysi na střední škole (byl to takový "snadný úlovek" do čtenářského deníku), a když jsem před nedávnem viděla film Černá labuť s Natalií Portman (film mi mimochodem připadal jako sled podivných a ještě podivnějších událostí bez větší hodnoty s pořádnou snůškou psychicky narušených postav a vůbec se mi nelíbil :o(, zašla jsem si ji půjčit znovu.
Hlavní hrdinkou je baletka Violeta, která je sólistkou v malém rumunském městě a na krátký okamžik nechává čtenáře nahlédnout do vlastního nitra a do svého každodenního života. Ukazuje, že umění je ve své podstatě především velká a nikdy nekončící dřina a věčné odříkání (v případě baletek samozřejmě i odříkání jídla), které je výjimečně odměněno prchavým úspěchem. Mezi řádky se tak dozvídáte, že Violeta snila o baletu od dětství a celý život se především kvůli svému otci úporně snaží dosáhnout něčeho víc než jen průměru, ale omezuje a zrazuje ji vlastní tělo. Vrcholem její dosavadní kariéry je tak záskok za zraněnou primabalerínu Olgu. O titulní dvojroli Labutího jezera se ale dělí se svojí spolubydlící a kamarádkou Mimi, která jí přenechá složitější roli Černé labutě Odýlie, protože ví, jak poctivě se Violeta připravuje, a má k ní tak trochu mateřský vztah, přestože není o moc starší než ona.
"– Navrhuju, abyste se o roli Olgy podělily. Bude to tak pro vás jednodušší. Ty, Mimi, budeš tančit Odýlii a Violeta Odettu.
Violeta se na Mimi tázavě podívala. V jejích světlých očích se tajila prosba. Ale možná že to dělal jen jejich výraz – měkký a bezmocný.
– Proč chcete roli Odetty-Odýlie rozdělit? – zeptala se Mimi.
– A proč bychom to neměli dělat? Koneckonců jsou to dvě odlišné role.
– To ano, ale pokaždé je tančí jen jedna baletka.
– No, jestli se cítíš na obě role..., – ozval se v mistrově hlase povolný tón.
– Ne, to mě ani nenapadlo, – rychle vysvětlovala Mimi. – Jenom si myslím, že byste ji mohli dát Violetě.
– To snad ne! – zavrtěl hlavou baletní mistr.
– Kdepak, na nějaké experimentování nemáme čas. Váš úkol bude beztak dost těžký.
Pohledy Mimi a Violety se opět setkaly. A Mimi se znovu zdálo, že ve Violetiných očích vidí prosbu.
– Tak dejte Odettu mě! – navrhla...
Baletní mistr se podíval na ředitele, ale ten jen pokrčil rameny.
– Tak dobře, přehodíme ty role, nic proti tomu nemám, – řekl baletní mistr.
Vyznělo to jako: Stejně jste jedna za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet – ale Violeta se rozzářila. Mimi nic neřekla. Jen vyšly z ředitelny, prohodila:
– Stejně si prosadili svoje. To znamená, že my dvě dohromady jsme jedna primabalerína." (str. 50-52)
Violeta je takový divný pavouk, moc toho nenamluví, je neustále pohroužená do sebe a žije jakoby ve vlastním světě odříznutá od okolí, působila na mě až apaticky tím, jak všechno bere jako součást každodenních nepříjemností, jako takové nutné zlo (dokonce i svého nápadníka nebo spolubydlící Mimi). Přišlo mi, že se neumí vůbec z ničeho radovat, ani z role Odýlie vlastně nemá radost, spíš se bojí, jestli vystoupení zvládne a pracuje na sobě ještě tvrději než předtím. Také proto působí tahle kniha lehce depresivně, je z ní cítit beznaděj a rezignace, ale je to působivá sonda do světa baletek, která vypráví celý příběh jakoby nezúčastněně a všechny pocity se z ní linou jaksi podprahově. Jediné, co mi trochu vadilo a kvůli čemu se Černé labutě trochu hůř čtou, je nezvyklý způsob psaní přímé řeči jen za pomlčkou a bez uvozovek (zvláštní je také číslování stránek slovy).
"– Vy už jdete? Čekám tu, abych vás doprovodil.
Pustila se večerní ulicí, aniž na sobě dala znát, že si všimla jeho přítomnosti.
– Nemyslete si, že se chci vnucovat. Prostě máme stejnou cestu, – změnil trochu tón a srovnal s ní krok.
– Ujišťuju vás, že opravdu jdem stejným směrem, – opakoval po minutce mlčení. – Jenom co přejdem váš dům, dojdem po nějakých sto metrech k mému... mohl bych vám nabídnout kávu a sklenku koňaku?
Pořád mlčela. On se taky odmlčel, jako by vyčerpal svou slovní zásobu, ale když se chystala vejít do svého domu, zatarasil jí jednou rukou dveře:
– To se ani nerozloučíme?
Ani tentokrát nic neřekla. Jenom lhostejně, ale s dostatečně velkou silou ho odstrčila.
Cellista však neztrácel naději a objevoval se i během dalších dnů. Čekával na Violetu před vchodem pro herce, a když byla sama v jídelně, sedával si k ní. Vytrvale ji balil a ona vytrvale odmítala vzít jeho přítomnost na vědomí.
Mohla ho hrubě odbýt, ponížit před lidmi, ale neviděla důvod, proč by to měla udělat. Byl jen jednou z dalších mrzutostí všedního dne, ale tak drobnou, že ho ani nezařadila do svých odříkání." (str. 29)
