Ve středu 15. června jsme v šest ráno vyrazili vlakem nejdříve do Prahy (po cestě nás bohužel čekala výluka, takže jsme se museli vláčet s kufry z vlaku do autobusu a pak zase zpátky z autobusu do vlaku) a odtud vlakem EuroCity s nesrovnatelně lepší kulturou cestování v podobě modernějších a čistých vagónů s klimatizací přes Kolín, Pardubice, Ústí nad Orlicí, Brno, Břeclav, Bratislavu, Nové Zámky, Vác 
(víc stanic už si nepamatuju) do maďarské metropole, a to na budapešťské nádraží Keleti, kam jsme dorazili krátce po půl páté odpoledne.
Z nádraží Keleti (neboli Východního nádraží) jsme se však potřebovali dostat k tříhvězdičkovému hotelu Thomas, a tak jsme se rozhodli využít služeb taxíku. Na základě načtených informací z internetu jsme se nenechali utáhnout na vařené nudli a "dobrou duši", která nám nabízela svezení v taxi za pět až šest tisíc HUF, jsme nekompromisně odmítli a zavolali si odvoz od jedné z velkých taxikářských společnosti (náhodně jsme si vybrali City Taxi – tel. 00361/211-1111), jejíž služby nás nakonec stály 1600 HUF (i s 10% spropitným pro řidičku). A protože na zalehnutí do kanafasu bylo ještě brzy, vyrazili jsme na menší procházku k řece a zmapovali si tak 
terén pro nákup potravin a pro plánované výjezdy (hlavně jsme hledali nějaký tabák pro případ, že bychom chtěli cestovat místní MHD).
Ve čtvrtek ráno jsme pak po snídani vyrazili na ostro a z nedaleké stanice metra jsme zamířili k historickému centru Budapešti (mimochodem budapešťské metro je dobře značené, ale vzhledem ke krkolomnosti jazyka se mi jako pojistka skvěle osvědčil seznam stanic opsaný ze stránek budapešťského dopravního podniku bkv). Cesta metrem (lístek stojí 320 HUF) tedy nebyla nijak komplikovanou záležitostí, ale trefit v ulicích k vytýčenému cíli se nám v centru nepovedlo (připomínám, že v okolí hotelu nám orientace nedělala nejmenší problém :o), naopak jsme nakonec nepochopitelně došli zpět k zastávce metra Ferenc körút u hotelu, odkud jsme vyráželi (a to jsme byli kromě mapy vybaveni i GPS navigací) – dvakrát jsme se tak podívali k Muzeu užitého umění se smaragdově zelenou střechou. Odhodlaně jsme tedy znovu nasedli na metro a popovezli jsme se k "dopravnímu uzlu" (nazývám tak stanici metra Deák Ferenc tér, 
kde se kříží všechny tři linky), kde nás u východu odchytil anděl strážný v podobě hostesky sightseeing autobusu (Hop On Hop Off), který se o nás za 5000 HUF na osobu přepychově postaral – bez starostí jsme sjezdili celé centrum města, k dispozici jsme měli sluchátka s výkladem ve slovenštině a dle libosti jsme si mohli u hezkých pamětihodností vysednout, porozhlédnout se a znovu nasednout do dalšího autobusu, navíc byla v ceně i projížďka lodí po Dunaji a slevové kupóny na vstup do lázní.
Jak už jsem se zmínila, Budapešť je hlavním městem Maďarska a vznikla v roce 1873 sloučením dvou do té doby samostatných měst: Budína (vč. Starého Budína) a Pešti. Městem protéká řeka Dunaj, která ho opticky rozděluje na dvě části – rovinnou Pešť na levém břehu a kopcovitou Budu na pravém. Oba břehy spojuje devět mostů, z nichž nejstarším a nejznámějším je 380 metrů dlouhý Řetězový most (Lánc híd) 
z první poloviny 19. století (během 2. světové války byl zničen a poté znovu postaven). Překvapilo mě, že v Budapešti má sídlo více než třicet univerzit, největším bohatstvím města jsou ale nepochybně termální prameny, kterých tu vyvěrá přes 100 a činí z Budapešti největší lázeňské město světa.
Trasa našeho vyhlídkového autobusu začínala u Alžbětina náměstí (Erzsébet tér), které je největší zelenou plochou v centru Pešti a v jehož středu se nachází fontána Danubius z konce 19. století. Odtud jsme pokračovali k budově Opery, jejíž fasádu zdobí sochy slavných hudebních skladatelů (Mozarta, Beethovena, Verdiho, ale třeba i Ference Liszta a prvního ředitele Opery Ference Erkela, kteří jsou vytesáni vsedě). Naproti Opeře pak stojí Lisztova hudební akademie. 
Dalšími zastávkami bylo pompézní Náměstí hrdinů, Zoologická zahrada, Széchenyiho lázně (čtou se Séčenyho), Zámek Šípkové Růženky a Synagoga v maursko-španělském slohu, která je největší synagogou v Evropě a čtvrtou největší na světě.
Dále jsme vyjeli na Géllertův vrch s Citadelou (vojenskou pevností z roku 1851), kde jsme vystoupili, abychom se pokochali krásným výhledem na Budapešť. Odskočili jsme si na záchod (mimochodem Maďaři u mě mají plusové body za to, že není problém najít na každém rohu veřejné a především čisté WC), prohlédli pár stánků s kýčovitými suvenýry (koupila jsem si jen pohlednicové leporelo), a protože víc nám toho Géllertův vrch nabídnout nemohl, nasedli jsme do dalšího oranžového autobusu, kterým jsme se popovezli na sousední Hradní vrch s rozlehlým Královským palácem, který byl po 700 let sídlem maďarských králů a v současné době je na seznamu Světového dědictví UNESCO. 
Dovnitř se nám nechtělo (na návštěvu muzeí a galerií jsme neměli náladu), ale poctivě jsme prošmejdili všechna nádvoří, pokochali se "loveckou" kašnou (našla jsem, že se jmenuje Matyášova fontána podle uherského krále z 15. století Matyáše I. Korvína a je z roku 1903), výhledem na Parlament a dravými ptáky nad branami. U Habsburského schodiště střeží Královský palác bronzová socha mytického ptáka 
Turula na ozdobné bráně z roku 1903, který zde byl umístěn na památku tisíciletého výročí příchodu maďarských kmenů do Panonie roku 896. A nad bránou na Szent György tér neboli Náměstí sv. Jiří, kterou jsme ke Královskému paláci přišli a na kterém se ve středověku pořádaly rytířské turnaje, sedí symbol rodu Korvínů, havran s prstenem v zobáku.
Od Královského paláce jsme pokračovali procházkou k překrásné novorománské Rybářské baště z roku 1895, která stojí na místě původních středověkých hradeb a 
z jejíž terasy je opět krásný výhled na město. V době naší návštěvy se z velké části opravovala, ale i tak se bylo na co koukat. Jedinou nepříjemnou zkušeností pro mě bylo, že se mi právě tady, na jednom z nejkrásnějších míst Budapešti, vybily baterie ve foťáku (ještě štěstí že jsme s sebou měli kameru, která ho mohla zastoupit).
U Rybářské bašty stojí jezdecká socha z roku 1906 znázorňující krále Štěpána, prvního korunovaného uherského krále, a nádherný Matyášův chrám, který je nejvýznamnějším budínským kostelem a v minulosti byl 
mnohokrát svědkem královských korunovací a svateb. V 19. století byl přestavěn do současné neogotické podoby a jeho vzorovaná střecha z glazovaných tašek je jednoduše nepřehlédnutelná.
Z Hradního vrchu jsme se pak nechali naším vyhlídkovým autobusem dovézt na druhý břeh Dunaje k Parlamentu, kde jsme si během čekání na "růžový" autobus stejné sightseeingové společnosti jen s jinou trasou (více lemovala nábřeží) udělali pár fotek a poté jsme pokračovali v krasojízdě k přístavišti a absolvovali jsme hodinovou plavbu podél obou břehů řeky. Z vodní hladiny byla přímo ukázkově vidět budova 
Parlamentu, Géllertův vrch, Řetězový most i další, modernější části města. Mimochodem budapešťský Parlament je sto let stará, neogotická stavba maďarského architekta Imry Steidla, která měří 268 metrů na délku, má téměř 700 místností a na její vnitřní výzdobu bylo použito 40 kg zlata. Je považována za jednu z největších vládních budov v Evropě a inspirací jí byla budova parlamentu londýnského.
Nakonec jsme se nechali od přístaviště ze zastávky u Belvárošského farního kostela (Március 15. tér) odvézt "oranžovou" linkou zpátky k zastávce metra Deák Ferenc tér a při návratu jsme si v supermarketu u hotelu nakoupili nějaké ovoce. Za naše celodenní poznávání Budapešti jsem si bohužel trochu spálila ramena (přece jen bylo nějakých 36 stupňů a k tomu vysoká vlhkost, až si člověk připadal jako v přímořském letovisku), ale zážitky rozhodně stály za to, vypálené tílko přece časem zbledne :o)
