Na cesty je prý nejlepší detektivka, a tak jsem si na šestihodinovou jízdu vlakem do Budapešti vzala první díl série Milénium od Stiega Larssona (za cestu tam jsem přečetla asi 150 stránek, něco málo jsem přelouskala na hotelu před spaním a během zpáteční cesty jsem tuhle 530 stránkovou bichli dočetla do konce).
Celá kniha se točí kolem novináře Mikaela Bloomkvista, který se čtenářům představuje ve chvíli, kdy prohraje soudní spor s obchodníkem Wenneströmem a je odsouzen k nemalé pokutě a třem měsícům vězení za pomluvu. Mikael ale není jen obyčejný reportér, je také třetinový vlastník časopisu Milénium, podle kterého se jmenuje celá Larssonova série, a proto se rozhodne z redakce časopisu odejít a alespoň částečně tak zachránit jeho pošramocenou pověst. 
No a právě ve chvíli, kdy Mikael neví, co si se svým životem počít dál, ho zkontaktuje penzionovaný průmyslník Henrik Vanger a nabízí mu práci jakéhosi soukromého detektiva, který by vyřešil 40 let starý případ zmizení jeho neteře Harriet. Nabízí Mikaelovi, že bude po celý rok dostávat plat bez ohledu na výsledek vyšetřování a zároveň napíše kroniku rodu Vangerů, což bude oficiální důvod jeho přítomnosti na ostrově Hedeby a bude to sloužit coby zástěrka pro jeho pátrání, protože Henrik podezřívá členy své vlastní rodiny a přestože se nikdy nenašlo Harrietino tělo, je přesvědčený o tom, že v roce 1966 byla jeho šestnáctiletá neteř zavražděna. Mikaelovi se nejdřív Henrikova nabídka moc nelíbí, připadá mu to jako ztráta času, ale starý průmyslník ví, jak vyjednávat, a Mikaela nakonec přesvědčí, mimo jiné také díky slibu, že pomůže zachránit časopis Milénium, který se po Wenneströmově aféře ocitl v krizi.
A tak se Mikael odstěhuje ze Stockholmu do malého městečka jménem Hedestad, které je odříznuté od světa a k tomu z dobré poloviny osídlené členy Vangerovy rozvětvené rodiny, a tam se pozvolna prokousává záznamy z policejního vyšetřování, fotografiemi a dalšími materiály, které Henrik za 40 let své posedlosti nashromáždil. Dlouho to vypadá, že záhada Harrietina zmizení zůstane nevyřešená, pak se ale Mikaelovi podaří dohledat sérii nových fotografií a poté, co přibere na pomoc svéráznou Lisbeth Salanderovou, která pracuje jako detektiv pro bezpečnostní agenturu Milton Security a se kterou ho dala dohromady čiročirá náhoda, se mu povede rozluštit i význam neidentifikovatelných jmen a čísel, které měla Harriet ve svém diáři.
Závěr tady samozřejmě prozrazovat nebudu, ale můžu vás ujistit, že navzdory lehce fádnímu stylu, děj docela odsýpá a kniha je tak dobře napsaná, že i když si v průběhu čtení vytváříte určité hypotézy o tom, kdo za zmizením Harriet vlastně stojí nebo co se dělo v její rodině, začalo mi svítat až téměř před koncem. Nejkritičtější částí byl začátek (prvních cca sto stránek), kdy se všechno rozvláčným tempem teprve rozbíhalo a Stieg Larsson si obrazně řečeno teprve chystal kulisy. Zajímavé to pro mě začalo být až ve chvíli, kdy se na scéně objevila sympaticky drsňácká rebelka s piercingem a zarytou nedůvěrou v policii a jakékoli státní orgány, Lisbeth Salanderová, teprve pak jsem začala být zvědavá, jak se to dál vyvrbí.
"Podivná byla sama skutečnost, že Lisbeth Salanderová pro Dragana Armanského pracovala. Nepatřila k sortě žen, s nimiž Armanskij běžně přicházel do kontaktu, a tím méně jim nabízel práci.
Své zaměstnání získala naprosto mimochodem, když ji napůl penzionovaný advokát Holger Palmgren, který spravoval soukromé záležitosti starého pána J. F. Miltona, otipoval jako chytrou holku s poněkud problematickým postojem...
Armanskij svého rozhodnutí litoval ve stejném okamžiku, kdy Lisbeth Salanderovou spatřil.
Nejen že vypadala na potížistku – pro Armanského byla synonymem tohoto výrazu. Propadla na druhém stupni základní školy, nikdy ani nepáchla na půdu gymnázia a postrádala veškeré formy vyššího vzdělání.
První měsíce Lisbeth Salanderová pracovala na plný úvazek, no, skoro na plný úvazek, každopádně se na pracovišti tu a tam objevila. Vařila kávu, vyzvedávala poštu a starala se o kopírku. Problém byl v tom, že v nejmenším nerespektovala běžnou pracovní dobu ani zavedené zvyklosti.
Naproti tomu měla velký talent dráždit lidi v podniku...
Po měsíci neustálých potíží si ji Armanskij zavolal k sobě do kanceláře s úmyslem dát jí padáka. Lisbeth pasivně naslouchala výčtu svých prohřešků, bez námitek a bez hnutí brvou. Až ve chvíli, kdy Armanskij svou řeč zakončil tím, že Salanderové chybí správný přístup, a musí jí proto oznámit, aby se poohlédla po místě v nějakém jiném podniku, který bude moci lépe využít její schopnosti, ho Lisbeth uprostřed věty přerušila. Poprvé se vyjádřila jinak než jedním slovem.
"Hele, pokud chcete nějakého hlídače, tak si skákněte na pracák. Já umím setsakramentsky dobře proklepnout cokoli nebo kohokoli si zamanu, a pokud mě neumíte využít k ničemu jinému než k třídění pošty, pak jste idiot."
Armanskij měl stále v paměti, jak seděl naprosto neschopen slova a zaskočen vztekem, zatímco Lisbeth nenuceně pokračovala.
"Máte tu chlápka, co už tři týdny pracuje na naprosto bezcenné zprávě o frajírkovi, kterého chtějí zaměstnat v nějakém internetovém podniku. Včera večer jsem mu ty sračky kopírovala, a vidím, že je máte před sebou na stole."
Armanskij zmíněnou zprávu vyhledal pohledem a kvůli neobvyklosti situace zvýšil hlas.
"Nemáte co číst tajné zprávy."
"Pravděpodobně ne, ale bezpečnostní postupy v tomhle podniku mají určitě mezery. Podle vašich pravidel by si to měl okopčit sám, ale včera tu zprávu hodil mně a šel někam do hospody. Ostatně, jeho další zprávy jsem našla před pár týdny v jídelně."
"Cože jste?" vyrazil ze sebe Armanskij.
"Uklidněte se. Dala jsem mu je do sejfu."
"On vám dal kombinaci své tajné schránky na dokumenty?" zasupěl Armanskij.
"Ne, ne tak docela. Ale napsal si ji na lísteček na podložku na pracovním stole, spolu s heslem do počítače. Ale hlavní je, že ten váš rádoby soukromý detektiv udělal naprosto bezcenné osobní prověření. Zapomněl dodat, že ten kluk je až po uši zadlužený z hazardu, šňupe koks jako vysavač, a navíc má holku, která poté, co z ní nevyrazil ani floka, vyhledala pomoc v krizovém centru."
Lisbeth Salanderová zmlkla. Armanskij několik minut mlčky seděl a listoval v příslušné zprávě. Po formální stránce byla zcela v pořádku, sepsaná srozumitelně a plná odkazů na prameny a výpovědi přátel a známých dotyčného. Nakonec Armanskij zvedl oči a pronesl dvě slova: "Dokažte to."...
O tři dny později před něj Lisbeth Salanderová beze slova položila zprávu, která s obšírnými odkazy na prameny proměnila onoho na pohled příjemného mladého sympaťáka v nespolehlivého zmetka. Armanskij zprávu přečetl několikrát po sobě a část pondělka strávil tím, že si její tvrzení bez velké angažovanosti dvakrát ověřil. Už předem však věděl, že Lisbethiny informace budou správné.
Armanskij byl zmatený a rozzlobený sám na sebe kvůli tomu, že ji tak očividně špatně odhadl. Považoval Lisbeth Salanderovou za tupou, možná dokonce zaostalou. Nečekal, že by holka, která proflákala základní školu a ani ji nebyla schopna dokončit, dokázala napsat zprávu správnou nejen po jazykové stránce, ale navíc obsahující pozorování a informace, u nichž nechápal, jak je mohla získat." (str. 42-45)
Rozhodně jsem si dlouho myslela, že Mikaelova soudní potyčka s nekalým obchodníkem Wenneströmem byla jen začátkem hlavní zápletky, kdy mu to Mikael v odvetném "úderu" vrátí i s úroky, a že pátrání po nezvěstné neteři Henrika Vangera je jen vedlejším příběhem, takže jsem pořád napjatě čekala, kdy už to začne a Mikael se s Wenneströmem konečně pustí do boje, než mi došlo, že věc se má přesně naopak, že Wenneström je jen vedlejší přicmrndávač, který Mikaelovi poskytl časoprostor na Vangerův případ (Wenneströmova aféra se nakonec taky dočká rozhřešení, ale rozhodně zabírá míň prostoru než případ Harriet Vangerové).
Hlavní postavy ve mně navíc vyvolávaly nezvykle rozporuplné pocity. Tak třeba Mikael Bloomkvist má skvělý smysl pro morálku a je až k zulíbání správný skautík, ale na druhou stranu je mrzký sukničkář, který naprosto nezávazně vleze do postele snad s každou ženskou v okruhu pěti kilometrů bez rozdílu věku (něco o něm vypovídá i fakt, že po léta udržuje milostný poměr s Erikou Bergerovou, dalším spoluvlastníkem časopisu Milénium, a to dokonce se svolením jejího manžela). U Lisbeth Salanderové mě zase vytáčel její nezúčastněný přístup k vlastnímu životu, přišlo mi až neuvěřitelné, co všechno si nechala líbit, a při tom byla docela drsňačka a v případě potřeby s přehledem zneškodnila kdejakého hnusáka, pedofila či gangstera.
Pro pořádek jsem se podívala i na film, ale upřímně řečeno, byla to ztráta času. Existenci časopisu Milénium, který je v knize docela důležitý (vždyť je po něm celá série pojmenovaná!), tvůrci nevzali téměř na vědomí, Lisbeth pojali jako silně psychicky vyšinutou osobu (v knize má rozhodně všech pět pohromadě, jejím jediným problémem je pouze lehká sociální disfunkce, která je vzhledem k prostředí, ve kterém vyrůstala a ve kterém žije, zcela pochopitelná :o), navíc neustále vypadá jako vyděšená malá holka s příliš vymakanými bicepsy (podle knižního popisu měla spíš připomínat panenku), a filmového Mikaela utáhl Henrik Vanger na dojemně naivní příběh hodné chůvy Harriet, která Mikaela hlídala coby malé robátko (z knihy jsem měla pocit, že hlavním důvodem, proč Mikael Henrikovu nabídku přijal, byla novinářská nenechavost, že ho záhadné zmizení mladé dívky zaujalo natolik, že i on sám chtěl zjistit, co se s Harriet vlastně stalo).
"Když se Mikael o půl osmé probral, seděla Lisbeth u jeho iBooku a četla si sumarizaci případu Harriet. Mikael vešel do kuchyně s prostěradlem kolem pasu a vytíral si ospalky z očí.
"Na sporáku je kafe," oznámila mu Lisbeth.
Mikael jí zašilhal přes rameno.
"Ten dokument je chráněný heslem," prohlásil.
Lisbeth otočila hlavu a vzhlédla k němu.
"Za půl minuty si stáhnu z netu program, který šifrovací ochranu Wordu zlikviduje," odvětila.
"My dva si spolu budeme muset promluvit," řekl Mikael a odešel do sprchy.
Když se vrátil, byl jeho počítač vypnutý a ležel na svém místě v pracovně. Lisbeth zapnula svůj vlastní PowerBook. Mikael však byl přesvědčen o tom, že už si stačila obsah jeho počítače přetáhnout k sobě.
Pokud šlo o získávání informací, byla Lisbeth Salanderová narkoman s nanejvýš liberálním postojem k etice a morálce." (str. 355)