Můj hektický červenec začal hned v pátek 1.7.2011, kdy jsem vyrážela na desetidenní poznávání romantiky Anglie a Skotska s CK Mayer a Crocus. Odjezd byl v deset dopoledne z Prahy od hotelu Diplomat, takže jsem čtyři minuty po šesté nasedla do svého "tradičního" vlakového spoje do Prahy, po cestě jsem se nasnídala a začala jsem číst druhý díl série Milénium od Stiega Larssona, ve kterém jsem pak vesele pokračovala (párkrát jsem si udělala pauzu na cestovatelského průvodce Londýnem, kterého jsem si vypůjčila z knihovny) i při celodenní jízdě 
autobusem přes Rozvadov, Německo a kus Belgie, směrem na francouzské Calais a vytrvale jsem se snažila ignorovat neustále hovořící delegátku (docela zarputile nám předčítala všechny možné i nemožné články o Anglii z haldy časopisů Země světa, Lidé a země a jim podobných).
Usnout se mi podařilo až někdy v deset večer, kdy konečně vypnuli Šifru mistra Leonarda. Jenže už kolem půlnoci jsme byli v Calais a celí rozespalí jsme se naloďovali na trajekt (nezbytná pasová kontrola a tak). Cestu do anglického Doveru jsem ale navzdory všem předsevzetím a plánům prospala – tma byla jako v ranci, takže stejně nebylo co fotit, navíc jsem se mátožila jako zombík a chtělo se mi jenom spát, spát a zase spát, tudíž jsem si našla útulnou rohovou sedačku naproti směnárně, kam jsem se schoulila a s baťohem 
pod hlavou jsem celých pětasedmdesát minut plavby strávila v bezvědomí. Potom jsem se stejně mátožně přemístila zpátky do autobusu a pokračovala v deliriu až do sobotního rána (po příjezdu do londýnského Greenwich nás delegátka nechala ještě chvíli dospávat v zaparkovaném autobusu).
V šest ráno jsme pak vyráželi na celodenní běhání britským hlavním městem (po skromné snídani a naprosto nevyhovující ranní hygieně – stáli jsme totiž u parku a záchody byly v nedohlednu) a jako první jsme prosvištěli liduprázdným Greenwichem – nejdřív ranní "jogging" přes park, pár snímků u nultého poledníku zdejší observatoře (kousek odtud je moc pěkný výhled na Londýn) a pak honem, honem najít cestu mezi oplocenými částmi, 
které se připravují na letní olympijské hry v roce 2012, dolů k Temži, kde měl údajně stát klipr Cutty Sark, ale protože se v době naší návštěvy rekonstruoval, neviděli jsme z něho nic. Z Greenwiche nás pak autobus popovezl k Toweru, kde jsme dostali "velkorysých" 15 minut na to, abychom vyběhli z garáže (tedy ti, kdo chtěli), bleskurychle si nafotili pevnost, která v minulosti sloužila jako vězení anglické šlechty a dokonce i samotných králů a královen, a přilehlý Tower Bridge, který je nejznámějším londýnským mostem a jedním ze symbolů města, a pak pospíchali zase pěkně zpátky do autobusu. Podobná procedura nás čekala i u 
Katedrály sv. Pavla (kvůli tomu fofru jsem se ani nestihla podívat dovnitř), která je po Bazilice sv. Petra v Římě druhou největší katedrálou na světě (ale v reálu na to vůbec nevypadá, nebo jsem si toho nestihla všimnout :o), načež nás autobus vysadil v ulici kousek od Westminsterského opatství a odjel na povinnou devítihodinnou pauzu, zatímco my jsme se vydali na prohlídkový okruh s delegátkou.
Asi by se slušelo zmínit tady i pár zajímavostí o Londýně – třeba že jeho historie sahá až do roku 43, kdy byl římskou osadou nesoucí název Londinium, že je největším městem EU (není se co divit, když má téměř 8 milionů obyvatel a paneláky jako by tady snad ani neznali) a že 11% jeho rozlohy zabírají parky, nebo že právě tady bylo v roce 1863 otevřeno první metro na světě 
(teď už má pro mě neuvěřitelných 12 linek), že ho každý rok navštíví 27 milionů turistů a že je zde zakázáno držení kapesních nožů a sprejů (podle slov naší delegátky to především bývá problém při vstupu do muzeí, kde takové incidenty končí nepříjemnostmi na policejní stanici).
Při naší prohlídce historického centra Londýna jsme nejdřív prošli kolem Westminsterského opatství k budově Parlamentu a do parku The Victoria Tower Gardens, který je hned za rohem a ve kterém stojí údajně slavné Rodinovo sousoší Měšťané z Calais (Burghers of Calais). Mně se víc líbil výhled na řeku a obrovské Londýnské oko (London Eye) v pozadí, i když park jako takový byl taky moc příjemný. Potom jsme si (samozřejmě jenom zvenčí) prohlédli Parlament či Nový Westminsterský palác (New Palace of Westminster), 
jak zní oficiální název celého komplexu – je to krásná neogotická budova původně postavená v 11. století a přestavěná do své nynější podoby v letech 1840 až 1860, a v severním rohu ji zdobí proslulá 96 metrů vysoká věž s hodinami, Big Ben.
Od Parlamentu jsme vyrazili po bulváru Whitehall na Trafalgarské náměstí, kterému dominuje socha admirála Nelsona umístěná ve výšce 52 metrů, což má údajně být výška stěžně jeho lodi, na jižní straně náměstí je pak 
Oblouk Admirality, vstupní brána na třídu Mall, která vede přímo před Buckinghamský palác. Bohužel ani z Trafalgarského náměstí jsme toho moc neviděli, protože zrovna v sobotu 2.7.2011 bylo uzavřeno (a to včetně veřejných záchodků!) kvůli jakési Gay Parade. Naštěstí stojí v jeho horní části Národní galerie, do které se stejně jako do řady jiných státních muzeí v Británii se vzdělávací funkcí neplatí vstup, takže si tam člověk mohl v krajním případě místo prohlížení obrazů dojít na záchod :o)
Z Trafalgar Square jsme pak zamířili na Picadilly Circus se známou velkou obrazovkou s reklamami a právě tady jsem si řekla dost, Soho a Čínskou čtvrť, příp. vykřičené ulice, vidět nemusím a dál jsem si šla svou cestou s tím, že se v jedenáct hodin se skupinou sejdeme před Památníkem královny Viktorie u Buckinghamského paláce na střídání stráží. V klidu jsem si tak prošla třídu Mall a chvíli poseděla v St. James Parku, 
kde jsem se dobře bavila při pozorování celkem neplachých veverek a před jedenáctou jsem vyrazila k Buckinghamskému paláci, který je od roku 1837 hlavním královským sídlem britských panovníků. Nějak mi ale nedošlo, že na střídání stráží přijdou celé davy a najít mezi nimi skupinku českých turistů, ze které bezpečně poznám jen delegátku a možná dva tři další lidi, může být problém. Navíc Viktoriin památník je poměrně veliký, takže potenciálních míst na sraz je u něj habaděj... zkrátka skupinu jsem nenašla, ale nijak mi to nezabránilo přetlačovat se v návalu lidí o co nejlepší místo a sledovat střídání stráží, kvůli kterému jsem sem přišla. Výsledek ale nebyl nic moc, silně mi to připomínalo jakousi přehlídku dechové hudby jen s tím rozdílem, že muzikanti byli navlečení do červených uniforem se 45centimetrovými čepicemi z medvědí kožešiny :o)
Brzy jsem se proto vydala zpátky, přičemž jsem na ulici Whitehall chvilku politovala koňské stráže v obležení turistů a u Westminsterského mostu jsem si vyfotila sochu keltské královny Boudiccy, která kolem roku 61 se svým vojskem 
vypálila římské Londinium. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou navštívit Britské muzeum, ale nebyla jsem si jistá, jestli bych ho stihla (přece jen bylo na opačném konci), a tak jsem raději dala přednost 135 metrů vysokému Londýnskému oku, které je od roku 1999 největším vyhlídkovým kolem na světě a u kterého jsem nakonec strávila dobrou hodinu a půl ve frontách (nejdřív čekáte na předražený lístek za téměř 19 liber a pak si ještě musíte vystát frontu na jednu z 32 kapslí), přesto jsem zvládla prokaučovat 4D projekci, která byla v ceně :o( 
Jedno otočení kola trvá 30 minut a nástup i výstup se dějí za pohybu, neobejdou se však bez britsky nezbytných bezpečnostních opatření (vtipnou narážku na jejich posedlost strachem z teroristického útoku si shodou okolností neodpustil ani Stieg Larsson ve své knize), takže vás ještě ve frontě sjíždí ochranka detektorem kovu a před tím, než do ní zavřou další skupinu turistů, prohlíží každou kapsli takovými těmi zrcátky na tyči, jaká měl osobní strážce Costner, když hledal bombu pod autem. Výhled z Londýnského oka ale rozhodně stojí za to a jediné, čeho jsem litovala, bylo lehce pošmourné počasí – odpoledne se totiž schovalo sluníčko a fotky tím pádem vypadají posmutněle.
Od Londýnského oka jsem se pak vydala zpátky k Parlamentu, a protože jsem ze všeho toho chození a stání měla intenzivní pocit, že mi nejspíš upadnou nohy, posadila jsem se do "Viktoriiných zahrad" a tam jsem přečkala zbytek volna v úvahách o prožitém dni. 
Na Londýn jsem se hodně těšila, ale nakonec jsem měla dojem, že to nebylo to pravé ořechové. Když pominu fakt, že mě z nevyspání celý den bolela hlava (asi už začínám být na to handrkování autobusem stará nebo co), tak mi nejvíc vadila rozpačitost našeho časového rozvrhu – delegátka nás vláčela po poměrně velkém okruhu, takže nám zbyly krátké časy na rozchody (buď jste stihli návštěvu jednoho muzea/galerie, 
nebo jiné atrakce, na kombinaci to ale bylo málo), navíc u každého druhého objektu argumentovala tím, že se dovnitř platí vstup a že stejně nemáme na prohlídku čas, a v jednom kuse nás zrazovala tu od návštěvy Muzea Madame Tussauds, protože je to daleko, tu od Londýnského oka, protože se točí pomalu, ale upřímně řečeno nejít na Oko, tak nemám z Londýna žádný pořádný zážitek. I když přiznávám, že na oné rozpačitosti taky nesu část viny, protože tím, že to byl zájezd koupený od CK, jsem flákala přípravu a pak jsem vlastně nevěděla, co všechno bych chtěla vidět a jestli je reálné to stihnout.
Každopádně mě ale zklamala angličtina – těšila jsem se, že si ji trochu naposlouchám, ale v Londýně jsem narazila jen na samé přistěhovalce se silným přízvukem (vím, že londýnský dialekt taky není žádné pošušňání, ale tahle lámaná angličtina ve mně budila spíš pocit, že jsem přijela někam na Jamajku). Pěknou angličtinu jsem slyšela asi jen od partičky kluků na trajektu a pak od skupiny mladých lidí v parku u Parlamentu (mimochodem, i když se odpoledne ochladilo a rozfoukal se vítr, Londýňané v parku dál polehávali v letních šatech na dece nebo si hráli s dětmi jako uprostřed nejparnějšího léta, zatímco já seděla naskořípaná na lavičce v bundě a mikině :o)
Co říct na závěr? Snad jen to, že Londýn je pravé velkoměsto, takže je třeba se psychicky připravit na davy lidí v ulicích a vzhledem k velkému množství "atrakcí" určitě vyrazit na víc dní. Jestli se tam někdy znova podívám, určitě to bude letecky a nejlíp na nějaký koncert ve Wembley :o)
