Vzhledem k tomu, že se naše průvodkyně neobtěžovala nákupem skupinového lístku (prý proto, že sleva je jen 2-3 libry), přišel mě lístek na 21,50, ale popravdě řečeno v ceně toho bylo víc než dost, takže jsem nakonec byla spokojená. Začala jsem prohlídkou prvního britského pancéřovaného parníku H.M.S. Warrior z roku 1860 (zkratka H.M.S. znamená Her Majesty's Shipneboli loď jejího veličenstva), který se navzdory tomu, že byl největší, nejrychlejší, nejlépe vyzbrojenou a nejsilněji obrněnou lodí své doby, nikdy nezúčastnil žádné bitvy. Tenhle 127 metrů dlouhý bitevník využíval jak pohon parních kotlů, tak plachet, a v portsmouthských
historických docích si ho můžete prohlédnout téměř celý, od kapitánských kajut, přes několik palub hustě osázených děly, kde pobývala řadová viktoriánská posádka, až po podpalubí, kde se skrývá strojovna a další technické zázemí. Navzdory tomu, že nejsem žádný námořnický fanatik, se mi v portsmouthských docích díky interaktivně celé prohlídky líbilo (můžete si svobodně prošmejdit téměř vše, co se vám zamane, vlastním tempem a v pořadí, v jakém si usmyslíte, což je balzám pro moji duši), navíc nám přálo počasí a se sluníčkem je jak známo všechno veselejší (slunečné počasí mě překvapilo už v Londýně, a protože jsem si frajerka nechala opalovací krém sbalený pěkně v kufru, stihla jsem si během prvního dne obstojně spálit dekolt a obličej, přičemž nejvíc to odnesl nos :o(V Portsmouthu sice kotví i lodě současného Královského námořnictva, mě ale přišel mnohem zajímavější pohled
na ocelovou věž ve tvaru plachty z roku 2005, Spinnaker Tower, která je vysoká 170 metrů, nádherně zelenomodrou mořskou hladinu, otrlé racky nebo sem tam plachtící loďky. Po vylodění jsem se prošla historickými doky až na jejich konec k lodi H.M.S. Victory, vlajkové lodi admirála Nelsona (v Británii je považován za národního hrdinu), která je
nejstarší dochovanou válečnou lodí na světě – na vodu byla spuštěna v roce 1765, účastnila se americké války za nezávislost (i když pouze "blokádou" francouzských spojenců) i Napoleonských válek, včetně bitvy u Trafalgaru v roce 1805 (v té na její palubě Horatio Nelson zemřel). I na Victory si můžete dle libosti prohlédnout všechny temné a stísněné paluby (připadá mi neuvěřitelné, že měla posádku cca 400 mužů), přičemž musíte dávat pozor na hlavu (já coby příslušnice něžného pohlaví s přiměřenou výškou jsem se ale naštěstí nemusela sklánět tak často jako ostatní :o) No a na konec svého pobytu v Portsmouthu jsem si nechala muzeum tudorovské lodi
Mary Rose, jejíž trup byl v roce 1982 vyzvednut z mořského dna a od té doby se restauruje (k vidění pro návštěvníky má být až v roce 2012). Mary Rose byla vlajkovou lodí Jindřicha VIII. (a údajně jeho oblíbenkyní), byla postavená v letech 1509 až 1511, přičemž se po 33 letech služby v roce 1545 nešťastnou náhodou potopila, když nabrala vodu během útoku francouzské flotily v bitvě u Solenta blízko Portsmouth. Muzeum je povedené, v úvodu na vás čeká film o Mary Rose a o projektu její konzervace, na který navazuje výstava předmětů nalezených na palubě, např. oblečení, zbraní, chirurgických nástrojů apod., a součástí je i ukázka historických hudebních nástrojů, které předcházely např. dnešním houslím nebo dudám, a to od sympatického postaršího chlapíka v dobovém kostýmu, který se aktivně zabývá jejich výrobou,
takže se dozvíte i tak zajímavé detaily, jako kolik hodin zabere vydlabání těla jakýchsi primitivních houslí :o) Tímhle výkladem, proloženým hudebními vystoupeními, jsem zakončila svoji návštěvu Portsmouth a zamířila jsem zpátky k autobusu. U nádraží jsem se ještě zasnila, jak by bylo krásné mít malý domek na pláži a moct až do konce života čuchat tu úžasnou vůni moře...
Salisbury jako jedna z mála nemá zvony (100 m vysoká zvonice byla zbourána při přestavbě v 18. století), v interiéru však můžete najít nejstarší funkční hodiny na světě z roku 1386 a také nejzachovalejší ze čtyř exemplářů Velké listiny práv a svobod (Magna charta libertatum) z roku 1215, kterou jsme bohužel neviděli, protože v době naší návštěvy byla kapitula zavřená :o(
většina obchodů měla zavřeno (v jednom obchodě mi dokonce zavřeli přímo před nosem, zatímco jsem ve výloze obdivovala roztomilé sloní zarážky do dveří a uvažovala, že je dojdu koupit), takže jsem jen zabíjela čas do odjezdu.
vstup 7,5 liber a prohlédnout si "šutry" pěkně zblízka, uhádali jsme to alespoň na minut čtyřicet. Stonehenge je ve skutečnosti menší, než jsem si ho podle dokumentů a panoramatických fotek nejrůznějších wallpaperů představovala. Taky mi přišlo líto, že se člověk nemůže dojít podívat přímo ke kamenům, ale musí je pouze obcházet po vybetonovaném okruhu. I tak je to ale působivé místo, ze kterého dýchá historie (stačí, když si člověk uvědomí, že stojí u něčeho, co vzniklo mezi lety 3000 až 1500 před Kristem), dovedu si představit, jak magickou atmosféru musí mít při letním a zimním slunovratu, kdy slunce vychází na ose přímo mezi kameny. Koneckonců trochu sluníčka bych si na fotkách nechala líbit i já, ale s blížícím se podvečerem se nám počasí nepatrně pokazilo a nad sluníčkem vyhrály mraky.
Londýna. Trochu mi sice zkazilo náladu, když nám delegátka poté, co jsme se usadili, sdělila, že se dá Stonehenge vyfotit z "letecké" perspektivy z nedalekého kopce označeného cedulkou, ale už jsem si začínala zvykat. Každopádně z jejího nedělního časopisového předčítání, ve kterém i nadále tvrdošíjně pokračovala, jsem si zapamatovala jen článek o krizi v Británii, který prorokoval, že pokud se svojí ekonomikou něco neudělá, skončí jako banánová republika bez banánů a jediné, co bude moct vyvážet, budou rockoví muzikanti :o)


| RE: Portsmouth, Salisbury, Stonehenge | turista | 09. 09. 2011 - 22:12 |
| rebarbora | 10. 09. 2011 - 08:33 | |
| RE: Portsmouth, Salisbury, Stonehenge | cestovatelka | 10. 09. 2011 - 13:52 |
| rebarbora | 11. 09. 2011 - 07:37 |