V pondělí 4.7.2011 byl naší první zastávkou středověký památkově chráněný hrad Warwick, postavený v roce 1068 Vilémem Dobyvatelem. V roce 1871 hrad vyhořel, ale byl zrekonstruován a od roku 1978 ho vlastní soukromá společnost The Tussaud‘s Group, která z něj udělala turistickou atrakci. Na Warwicku se také odehrál významný historický zvrat, a sice že nám naše paní delegátka koupila lístky se 
skupinovou slevou (za ₤16,80 na osobu :o) – jen jsem si odskočila na toaletu, a když jsem se vrátila, voilà už jsem měla koupený lístek, jen mapky areálu zrovna došly, takže jsme se museli obejít bez nich.
Warwick je krásně středověký a nabízí spoustu atrakcí hlavně pro děti (zachraňování princezny z věže, střílení z luku apod.), na své jsem si tam ale přišla i já (navíc jsem se kvůli jeho nefalšovanému středověkému vzezření se všemi těmi hradbami, obrannými věžemi a padacími mosty neubránila vzpomínce na Rhodos). 
Hrad má několik docela pěkných "prohlídkových" tras, a když pominu lehce kýčovité voskové figuríny a mluvící obrazy, které byly na můj vkus už trochu moc, byla jedinou nevýhodou špatná logistika – každý okruh vás vyhodil na opačném konci, než jste do něj vlezli a ke všemu o kus dál nazpátek před vchodem do toho předchozího, až jsem si připadala jako autíčko na setrvačník. Hezké ale bylo i nádvoří z většiny pokryté zeleným anglickým trávníkem, po kterém se v davu turistů sem tam procházeli lidé v dobových kostýmech (osobně jsem viděla několik princezen a majordoma), celou scenérii jste si navíc mohli prohlédnout pěkně z výšky hradeb, což byl úžasný pohled, stejně jako dechberoucí 
výhled do okolí, na městečko a tak, který mi rozhodně stál i za těch nějakých 500 schodů na vrchol :o) Na Warwicku jsem navíc plně pochopila, proč byly ženy ve středověku pokládány za křehká stvoření – stačilo zkusit si potěžkat drátěnou košili nebo přilbu :o)
K hradu patří i malá vodní elektrárna z konce 19. století, překrásná růžová zahrada, kde jsem si docela dlouho nerušeně poseděla (a to i přesto, že vysoká koncentrace zeleně a květin trochu trápila můj alergický šňupáček), a park, ve kterém se s okázalou samozřejmostí procházeli krotcí pávi a zvědavě si mě prohlíželi. Asi nemusím říkat, že se mi na Warwicku líbilo. Byl totiž opět dostatečně interaktivní na to, aby uspokojil moji touhu po samostatném šmejdění, a navíc ho přiměřeně často zalévaly sluneční paprsky, takže jsem tam strávila velmi 
příjemné dopoledne. Dobrodružná hra před odjezdem s názvem "najdi si svůj autobus na přilehlém parkovišti podél cesty" taky dopadla dobře, a tak jsme vyrazili k našemu druhému pondělnímu cíli – Stratfordu nad Avonou (nebo nad Avonem? V tomhle nemám dodneška jasno :o)
Stratford nad Avonou je známý hlavně proto, že je rodištěm Williama Shakespeara. Turistům nabízí možnost navštívit rodný dům slavného dramatika, dům, 
kde Shakespeare bydlel po svém návratu do Stratfordu z Londýna, dům jeho lékaře, dům jeho manželky Anne Hathaway, kde bydlela za svobodna atd. atd. Kamkoli ve Stratfordu šlápnete, jako byste šlapali Shakespearovi na kuří oko, tak silný kult osobnosti v tomhle malém městečku vládne. Asi tušíte, že to na mě bylo silné kafe, zvlášť když žádný z těch domů není původní a jde jen o kopie, v rodném domě jsou navíc k vidění jen asi tři pokoje s vystavenými předměty denní potřeby z 16. století, zkrátka takový tahák na peníze od turistů. A vzhledem k tomu, že Shakespeara nečtu k snídani, k obědu a k večeři, rozhodla jsem se ušetřit oněch 12 liber za vstup a v rámci společného okruhu jsem se za 1 libru koukla 
jen na Shakespearův hrob ve zdejším Kostele Nejsvětější Trojice (uznávám, že je to možná trochu morbidní, ale přišlo mi to zajímavější než falešný rodný dům). V kostele jsme mimo jiné dostali letáčky psané sympaticky krkolomnou češtinou.
Dokud jsem si ještě pamatovala cestu zpátky do centra (paní delegátka měla neoddiskutovatelný talent vodit nás vždycky tak dlouho, až jsme nevěděli, čí jsme a jak se dostaneme zpátky na místo srazu, příp. k autobusu), trhla jsem se od skupiny a vydala se na prohlídku města po vlastní ose. Ze všeho nejdřív jsem využila služeb veřejného WC v parku u kostela a pak jsem se procházkou kolem řeky a budovy místní divadelní Královské shakespearovské
společnosti (Royal Shakespeare Company) vrátila do nevelkého historického centra Stratfordu, kde jsem si po menším hledání toho správného občerstvení dopřála výbornou bagetu s opečenou slaninou, salátem a rajčaty připravovanou přímo před mýma očima za pouhopouhé 3 libry. U té příležitosti jsem konečně prohodila pár slov s rodilým Angličanem – prodavačem, který byl nadprůměrně komunikativní a kromě otázky, jestli chci tu slaninu opečenou nebo ne, se mě ptal, odkud jsem a jestli jsem na dovolené a tak podobně. Bohužel si o mně asi musel myslet, že jsem praštěná nebo negramotná, protože mi vždycky strašně dlouho trvalo, než jsem si v hlavě srovnala, na co se mě vlastně ptá, a sebrala se ke slušné odpovědi. Připadala jsem si jak po zásahu bleskem nebo mozkové mrtvici a v duchu jsem toho sympatického anglického gentlemana litovala. Nesnáším, když se neumím vymáčknout :o(
Bagetu jsem si snědla pěkně v klidu na lavičce v moderním městském parku a pak jsem si prošla historické uličky, nafotila si, co se mi líbilo (mají tam třeba celoročně otevřený obchod výhradně s vánočními "potřebami" – dekoracemi a tak), 
a nakoupila nějaké suvenýry a dárky (třeba miniaturní londýnské červené autobusy nebo telefonní budku a propisky). Když si odmyslíte shakespearovskou obsesi, je Stratford nad Avonou opravdu malebné městečko s typicky středověkými hrázděnými domky, a když jsem se oddělila od skupiny, tak se mi v něm docela líbilo :o)
Na závěr pondělního putování nás čekal ještě odjezd do hotelu v nedalekém Birminghamu, který se ale neobešel bez komplikací. Bloudili jsme celkem asi hodinu, a 
jestli jsem to dobře pochopila, důvodem bylo to, že hotel Park Inn, u kterého jsme nejdřív zastavili a kam jsme nejspíš měli voucher, měl plno, a tak nás poslali do jiného hotelu od stejného řetězce, který jsme nemohli najít. Každopádně hotel byl nakonec moc pěkný, moderní a můj pokoj byl přepychově velký s obrovskou postelí a čtyřmi polštáři :o) Dokonce mi na recepci po menší pantomimě a angličtině, za kterou mi bylo opět hanba, půjčili i redukci do zásuvky (důležité slovíčko je "socket" (čte se "sokit") čili zásuvka :o), a i když mi do všech zdejších zásuvek taky nešla (nevím, co je to v té Anglii napadá, že musí mít zásuvky, které vypadají jako z vesmíru a svádí k tomu zastrčit do nich 
tak maximálně nějaký hodně divný datový nebo telefonní kabel), podařilo se mi najít jednu v koupelně, kde se dala zapůjčená redukce použít (v předchozím hotelu na kraji Londýna jsem tenhle problém řešit nemusela, protože jsem vidlicovou zástrčku od nabíječky na mobil i na foťák po menším "přemlouvání" do zásuvky dostala :o) Ráno jsme v hotelu dostali dokonce snídani, což údajně v původním harmonogramu nebylo – na tomhle zájezdu jsem se poučila, že musím důkladně číst propozice v katalogu a nespokojit se jen s informací, že je v ceně ubytování v hotelu se snídaní, ale na prstech si přepočítat kolik snídaní a nocí v hotelu zájezd má, abych už nikdy nebyla překvapená, že mě v rámci programu čeká jedna noc v autobuse (viz. náš noční přejezd ve Skotsku :o(
