Na Edinburgh, který byl na programu ve středu 6.7.2011, jsem se společně s Londýnem těšila z celého zájezdu úplně nejvíc, a musím říct, že skotské hlavní město mě nezklamalo. Nejdřív nás ale čekala hodinová cesta do destilerie Glengoyne, údajně jedné z nejstarších a jedné z mála, která ještě zůstala ve skotském vlastnictví. Dovnitř jsem se ale podívat nešla – zaprvé lilo jako z konve, 
zadruhé postup výroby whisky mě nezajímá a hlavně nemám ráda tyhle dealerské exkurze. Místo toho jsem si radši hověla v teple autobusu a četla si, po chvíli se ke mně ale přidala ještě jedna paní z autobusu, takže jsme zbytek "rozchodu" propovídali nejdřív o počasí a potom hlavně o zážitcích a zkušenostech z cestování. Pak jsme konečně vyrazili do Edinburghu, přičemž po cestě jsme "potkávali" nespočet roztroušených stád pasoucích se ovcí, a to klasicky bílých i těch typicky anglických s černou hlavou á la ovečka Shaun.
V Edinburghu, který je od roku 1995 na Seznamu světového dědictví UNESCO a o kterém se říká, že má největší koncentraci historicky chráněných budov na světě, jsme jako první viděli (i když jen letmo z autobusu) nejjižnější ulici dvě stě let starého 
Nového města a jednu z hlavních nákupních tříd, Princes Street, a pak nás autobus vysadil kousek od edinburského hradu. Vstup bohužel hyzdila výstavba tribun, takže jsme si nemohli vychutnat jeho majestátnost v plné síle (navíc jsem úplně přehlédla sochy Roberta Bruce a Williama Wallace u vchodu :o(. Delegátka nám vyjednala jakousi skupinovou slevu na lístky za 13,50 místo obvyklých 15 liber a pak nám dala volnost, abychom si mohli užít Edinburgh každý po svém. Šťastná jako blecha jsem tedy vyrazila vzhůru po strmé cestě ohraničené z obou stran vysokánskými hradbami na prohlídku opevněného komplexu, rozkládajícího se ve výšce 134 metrů nad mořem na vrcholu čedičové skály Castle Rock. Za vstupní bránou číhá šestičlenná dělová baterie (Argyle battery) mířící na město a o kousek výš dělo 
zvané One o‘Clock Gun, ze kterého se střílí každý den v jednu hodinu odpoledne. Mimochodem z hradeb je nádherný výhled, celé město máte jako na dlani a v dálce na horizontu je vidět dokonce ústí řeky Forth (Firth of Forth).
Když vystoupáte klikatící se serpentinou kolem nejstarší části hradu a zároveň nejstarší budovy v Edinburghu, Kaple sv. Markéty (St. Margaret's Chapel), postavené kolem roku 1130 králem Davidem I. pro jeho matku Markétu 
jakožto soukromá kaple královské rodiny, a kolem šestitunového děla zvaného Mons Meg, které Jakubovi II. daroval v roce 1457 burgundský vévoda Filip III., dostanete se na nádvoří Crown Square, kde se nachází Královský palác se skotskými korunovačními klenoty. K těm vás dovede vkusně udělaná expozice s malbami na stěnách, které popisují historii nejstarších korunovačních klenotů na Britských ostrovech (např. se dozvíte, že klenoty po 111 letech, kdy byly považovány za ztracené, objevil v roce 1818 literát sir Walter Scott), než jsme se ale dostali na konec, pěkně jsem se zapotila, protože v dlouhé chodbě, kterou štrúdl návštěvníků rozvláčně postupoval, bylo neskutečné horko. 
Před samotným sálem s korunovačními klenoty mě příjemně překvapily plastiky klenotů s popisky v Braillově písmu, moc se mi líbilo, že a hlavně jak myslí na nevidomé :o) V přísně střežené místnosti pak za skleněnou vitrínou čeká koruna s perlami vyrobená v roce 1540 v Edinburghu pro krále Jakuba V., meč pocházející z Itálie, který králi Jakubovi IV. daroval v roce 1507 papež Julius II., žezlo darované také Jakubovi IV. papežem Alexandrem VI. kolem roku 1494 a kámen (The Stone of Destiny), na kterém byli dle tradice korunováni skotští králové a který byl po dlouhých sporech vrácen z londýnského Westminsterského opatství 
do Edinburghu teprve v roce 1996 (ze Skotska ho v roce 1296 odvezl Eduard I.), na tomto kameni byli korunováni všichni vládci Velké Británie a zpět do Westminsteru se bude stěhovat jen v případě další korunovace.
V Královském paláci je také malinkatá místnost, kde se v roce 1566 narodil poslední skotský král a zároveň král anglický, Jakub VI., a která mi připomněla jeden dokument o Marii Stuartovně na Spektru. Krásný je i slavnostní Velký sál 
(The Great Hall) Jakuba IV. dokončený roku 1511, který měl sloužit jako hlavní místo ceremonií a může se pochlubit působivým dřevěným stropem a dnes i vystavenou sbírkou zbraní. Na Korunním náměstí jsem ještě nakoukla do Skotského národního památníku válečných hrdinů (The Scottish National War Memorial), před kterým hlídkují uniformované stráže kromě jiného ve zvláštních bílých "holínkách" (a k překvapení většiny z nás byli členy skotské hradní stráže dokonce i černoši :o). Potom jsem se ještě pokochala výhledem z hradeb, nakoukla do obchodu se suvenýry a pomalým tempem jsem se pustila od hradu dolů po hlavní ulici Starého města, Královské míly (Royale Mile).
Na její levé straně kousek pod hradem je Camera Obscura, a protože jsem se vždycky chtěla na nějakou podívat, neodolala jsem a za 9,95 liber jsem se nechala zlákat tou edinburskou. Camera Obscura pracuje na velmi jednoduchém principu zrcadla a různých čoček, 
nelze s ní přibližovat, ale přenáší obraz města pod vámi i s jedoucími auty a lidmi kráčejícími po ulicích (takové menší špehování). Dostali jsme k tomu pěkný výklad od jednoho postaršího pána (nevím, jestli měl nějaký cizí nebo pravý skotský přízvuk, každopádně místo Edinburgh říkal "Edinbura" :o), který nám předvedl i 
pár hezkých optických triků se "zvedáním" aut na malém kousku papíru nebo papírovým mostem, přes který se auta "šplhala" do kopce a pak zase z kopce. Camera Obscura se nachází až v 5. patře, resp. na střeše budovy, odkud je pěkný výhled a jsou k dispozici i dalekohledy, v ceně lístku je ale také prohlídka všech ostatních podlaží, kde na vás čekají nejrůznější rádoby hologramy, blesk v kouli, 3D obrázky, fotky z fotoaparátu udělaného z plechovek od Coca-Coly nebo s různě pokřivenými čočkami (nejvíc se mi líbily ty uprostřed zvětšené, co vypadají jako z kukátka a postavy na nich mají neúměrně velkou hlavu), skvělé zrcadlové bludiště a točící se zrcadlový válec, ze kterého když vylezete, nemůžete jít rovně, ať se snažíte sebevíc.
Další zastávku na Královské míly jsem si udělala v Muzeu tartanu (pro ty Skotskem nedotčené: tartan je vlněná kostkovaná látka, ze které se dělají pánské skotské sukně zvané 
kilty, nevěřila bych tomu, ale i v našem zájezdu se našli tací, kteří o tartanu slyšeli prvně v životě), ale protože jsem šla jen spletí nekonečného množství obchodů v přízemí zakončenou jakýmisi tkalcovskými stavy, vlastně jsem si vůbec nebyla jistá, jestli jsem do toho muzea došla nebo ne. Rozhodně jsem ale za celou dobu nenarazila na nic zajímavého, a tak jsem se radši vrátila zpět a pokračovala ve své vycházce po Královské míly (mimochodem ta se v různých úsecích jmenuje jinak, např. High Street nebo 
Canongate :o). Neodolala jsem a v krámku se suvenýry jsem si koupila knihu o edinburském hradu a pak ještě o Edinburghu samotném, i když každá z nich stála 4,95 liber. Zajímavostí je, že ve Skotsku mají vlastní librové bankovky, které ale platí všude úplně stejně jako "normální" britské libry (dokonce i v našich směnárnách by vám je měli bez problémů vyměnit).
Nevynechala jsem ani návštěvu Katedrály sv. Jiljí (St. Giles‘ Cathedral) z konce 14. století s nezaměnitelnou věží připomínající korunu. Uvnitř se kromě barevných gotických oken a praporců rytířů Bodlákového řádu nachází také krásně zdobená 
Bodláková kaple, která byla pro členy tohoto skotského rytířského řádu postavena na začátku 20. století. Bodlák je skotskou národní květinou (další typickou rostlinou je vřes, ten jsem ale bohužel během naší návštěvy Skotska kvést neviděla), a proto se často objevuje na budovách, erbech, ale i na bankovkách. Všude po městě je také v nejrůznějších podobách k vidění jednorožec, kterého má Skotsko ve znaku.
Svoji edinburskou pouť jsem zakončila u Holyroodského paláce (The Palace of Holyrood House). Dříve býval sídlem skotských králů, dnes je to oficiální sídlo britské královské rodiny ve Skotsku a 
v době jejich nepřítomnosti slouží jako muzeum. Já jsem naneštěstí z Holyroodu neviděla nic, protože v době naší návštěvy byl palác uzavřen údajně kvůli příjezdu prince Charlese :o(
Přestože nám počasí celý den moc nepřálo a každou chvíli se přehnal déšť, skotské hlavní město mě jednoduše uchvátilo, jen neumím přesně říct čím. Navzdory všudypřítomným černošedým kamenům má zvláštně pozitivní a neopakovatelnou atmosféru, bylo mi úplně jedno, že je zamračeno nebo prší, prostě jsem si to užívala. O hodně místech jsem navíc četla a bylo milé vidět je na vlastní oči. Měli jsme rozchod celkem čtyři a půl hodiny, ale mě přišlo, že to hrozně rychle uteklo, a vůbec se mi nechtělo odjíždět, klidně bych v Edinburghu zůstala až do konce našeho zájezdu. O tom jsem si ale mohla nechat jen zdát, a tak byl naší další zastávkou 2,5 km dlouhý most Forth Rail Brigde a po něm zdvihadlo Falkirk Wheel z roku 2002, které překonává výškový rozdíl 24 metrů a je údajně jediným rotačním lodním výtahem tohoto typu na světě. Potom už nás čekal jen návrat do hotelu, kde jsem ke svému překvapení zjistila, že jsem si v Edinburghu prošlapala boty, resp. že se mi na špičce udělal "žralok", a tak jsem se s nimi musela rozloučit :o( Naštěstí jsem s sebou měla ještě jedny náhradní.
