Čtvrtek 7.7.2011 byl jakousi mozaikou krátkých zastávek a hned úvodem bez mučení přiznávám, že mi dělalo problémy orientovat se, kde se právě nacházíme. Zážitky mi splývaly v neuspořádanou změť jezer, měst, přeháněk a zbytečně dlouhých nebo naopak nesmyslně krátkých rozchodů (většinou jsme zastavili, vyběhli z autobusu, 
něco nafotili, zmokli, občas jsme si i odskočili na WC a jelo se dál), navíc nás po náročném dni čekal nocleh v autobuse, čímž se čtvrtek stal nejmizernějším dnem celého zájezdu.
Hned po snídani jsme vyrazili k největšímu skotskému jezeru Loch Lomond o rozloze 71 km2 a podle naší paní delegátky jsme si měli nachystat plavky, což mě ani nehnulo (nestála jsem o nachlazení, navíc mě ještě čekal týden v Itálii, takže jsem musela zůstat fit). 
U jezera jsme se ale moc nezdrželi, počasí bylo pod psa, takže jsme ho jen v rychlosti omrkli (na koupání "kupodivu" nedošlo), vyzkoušeli místní veřejné WC a frčelo se dál. Potom jsme se zastavili v údolí Glencoe v lyžařském středisku, kde jsme si de facto opět odskočili jen na záchod, protože lilo jako z konve a slibovaná lanovka nebyla v provozu :o( Odtud jsme zamířili k městu Fort William, které leží v pohoří Highlands, a to na úpatí nejvyšší hory Velké Británie zvané Ben Nevis. Hora z městečka vidět není, to se musí popojet kus dál na vyhlídkový kopec, nicméně je jedním z hlavních 
zdrojů obživy místních obyvatel, všude jsou mapy turistických tras a výstup na "Bena", i když je prý poměrně náročný, je zdejší oblíbenou atrakcí. Já jsem si ve Fort William prošla hlavní ulici, nakoukla jsem do několika obchodů a do informačního centra, odkud jsem si odnesla knížku s místními zvířátky, kam si můžete zapisovat, která z nich jste na svých cestách Skotskem viděli :o)
Pak nás čekala zastávka u další plavební komory, od které jsme popojeli na zmiňovaný vyhlídkový kopec, kde jsme se tlačili spolu se zájezdem Japonců a snažili se uhádnout, která že z těch hor je Ben Nevis. Ale panoramata to byla nádherná! Během přejezdů jsme i z autobusu viděli divokou skotskou krajinu podle mých představ – hory, kopce, zelené pastviny, jen ten kvetoucí vřes mi tam chyběl...
Další zastávkou bylo město Fort Angus na břehu jezera Loch Ness, kde jsme dostali hodinu a půl rozchod. Kromě jezera toho ale moc k vidění nebylo, dokonce ani žádná projížďka loďmo po jezeře se absolvovat nedala, 
asi aby nás někde nepřekvapila lochneská příšera familiérně přezdívaná Nessie :o) Prošla jsem se tedy kousek po břehu jezera a při svém bezcílném bloumání po okolí jsem narazila na směrovku k farmě s Highlandy (skotské plemeno krav), takže jsem si to bez váhání vyšlápla úzkou pěšinou začínající vedle benzínové pumpy a na jejím konci jsem našla nehlídané ohrady s žebravými kozami (jakmile mě zmerčily, spustily srdceryvné mečení a snažily se ze mě vyrazit něco k snědku, příp. aspoň podrbání přes plot), apaticky se pasoucími ovcemi, které mě přehlížely jak širé lány (výjimkou byla jedna černá "hlídací" ovce pohybující se mimo ohrady, která si mě přišla zkontrolovat pěkně zblízka :o), a rezavými chlupatými kravkami, na jejichž ohradě hlásala cedulka, že tady bydlí "Katie a Donald s rodinou" :o)
Z Fort Angus jsme pokračovali podél 34 km dlouhého jezera Loch Ness k hradu Urquahart stojícímu na jeho břehu, bohužel vzhledem k nesmyslně krátkému dvacetiminutovému rozchodu jsme si ho stihli "prohlédnout" jen z parkoviště přes plot. 
Hrad Urquahart byl postaven pravděpodobně ve 13. století a jeho historie je spjatá s válkami za skotskou nezávislost a také s dobyvačnými touhami skotského rodu MacDonaldů (pokud byste se chtěli jít k rozvalinám podívat, vstupné je 7 liber).
Potom nás čekalo město Inverness, ležící na řece Ness v blízkosti jezera Loch Ness, které je správním centrem celé oblasti skotské Vysočiny. Město leží na tzv. Kaledonském kanálu, který spojuje Severní moře s Atlantským oceánem ve Fort William a jehož součástí je i známé Lochneské jezero. My jsme si z Inverness prohlédli vlastně jen pár ulic historického centra, krásnou radnici z roku 1882 a z dálky také hrad z 12. století tyčící se nad řekou (na vycházku k hradu nebo na prohlídku jeho interiéru opět nebyl čas :o( V místním Poundlandu jsem domů nakoupila nějaké čokolády (Toblerone, After Eight apod.) a pak jsem zabíjela čas poflakováním podél řeky. Vyzkoušela jsem hezky houpavý lanový most se 
zapomenutou vánoční výzdobou a zjistila jsem, že místní specializací je pohřebnictví (v každém druhém domě je buď pohřební služba, nebo výrobce náhrobních kamenů, a to i když daná budova na první pohled vypadá jako kostel).
Posledním bodem našeho programu bylo centrum věnované lochneské příšeře (The Loch Ness Centre) v městečku s krkolomným názvem Drumnadrochit (to jsem si musela vyhledat na internetu). Kromě "naučného" centra, je pro turisty připraven extra velký obchod se suvenýry (na můj vkus kýčovitými) a malé jezírko s plastovou Lochneskou v sousedství. A potom už nás čekal jen noční přejezd do Yorku (po cestě jsme ještě míjeli stmívající se Edinburgh) a tím pádem ne příliš pohodlný spánek v autobuse :o(
