Sobota 9.7.2011 byla posledním dnem našeho putování Anglií a Skotskem a v programu nám zbývalo už jen město Canterbury, kde jsme dostali rozchod celé 4 hodiny. Delegátka nás dovedla z parkoviště autobusů do centra a pak nám dala volnost. Já jsem se ze všeho nejvíc vydala podívat na hradby, ale dalo mi trochu zabrat, než jsem našla "vchod" :o) S tvrdohlavostí sobě vlastní jsem chvíli "kroužila" po parkovišti těsně u hradeb a nakonec jsem se zeptala 
pána v kadibuce zabudované přímo v hradbách (myslela jsem si, že je to pokladna, kde se vybírá vstup :o) a ten mi velice ochotně poradil (vybíral asi jen parkovné, protože vstup na hradby byl o nějakých 100 metrů dál a byl zdarma). 
Každopádně procházka po hradbách stála za to, protože vysvitlo sluníčko a canterburské hradby jsou obklopené parky a zelení, zkrátka taková klidová zóna v jinak docela rušném městě (v centru, zvlášť před katedrálou, byly solidní davy lidí). Trochu mě překvapilo, že poměrně velká část je jich "slepená" z pazourku (alespoň si myslím, že to byl pazourek – hlaďounký skoro černý kámen s ostrými hranami).
Potom jsem si prošla hlavní nákupní třídu (tak trochu jsem zabíjela čas) a nakonec jsem si vyrazila prohlédnout zdejší katedrálu, která je údajně jednou z nejstarších a také nejznámějších křesťanských staveb 
v Anglii a je zapsaná na Seznamu světového dědictví UNESCO (vstup mě přišel na 9 liber). V roce 1170 zde byl zavražděn arcibiskup Thomas Becket (jeho hrob byl ale na příkaz krále Jindřicha VIII. zničen a tak dnes na jeho místě najdete pouze hořící svíčku) a kromě jiného uvnitř najdete i hrob 
Černého prince Eduarda Plantageneta. Canterburská katedrála je opravdu krásná a já jsem ji svědomitě prošmejdila celou, včetně bylinkové zahrady a pozůstatků bývalého kláštera (občas mě při tom překvapily automaticky otevírané dveře na fotobuňku, které vypadaly k nerozeznání od ostatních těžkých středověkých dřevěných dveří :o). Rozchod v Canterbury jsem si nakonec docela užila a zdejší katedrála byla moc hezkou tečkou za naším týdenním putováním za romantikou Anglie a Skotska.
Potom už nás totiž čekal jen přejezd do Doveru, odkud nám jel v půl šesté odpoledne trajekt do Francie. Počasí nám přálo, takže jsme si užili plavbu přes La Manche zalitou sluncem a já jsem se neudržela, abych neustále nemačkala spoušť foťáku. Dokonce jsme to měli s menším hudebním a tanečním vystoupením skupiny francouzů, kteří na venkovní palubě hráli na dudy a tančili :o) Do francouzského Calais jsme dorazili ve třičtvrtě na osm (plavba trvala opět 75 minut plus časový posun) a po nočním přejezdu jsme v neděli 10.7.2011 byli už v deset dopoledne zpátky v Praze.
Schválně jestli poznáte, které z bílých útesů jsou v Doveru a které v Calais?
A jak jsem slíbila v nadpisu, neodpustím si menší závěrečné shrnutí dojmů ze Spojeného království :o) Rozhodně mě mile překvapilo, jak je Anglie turisticky přívětivá země, nečekala jsem to, myslela jsem si, že budou stejní velkomocně světoví snobové jako Francouzi. Ale Britové jsou neuvěřitelní pohodáři, slušní za všech okolností, tolerantní (navíc nemají ve zvyku strkat druhým nos do soukromí – možná i proto si nepotrpí na záclony v oknech) a ochotní kdykoli přispěchat na pomoc bezradnému turistovi. 
Disciplinovaně se řadí do front, nepředbíhají, a přestože je pro ně nemyslitelné nedodržovat daná pravidla, na přechodech pro chodce chodí suverénně na červenou (tedy když nejede žádné auto :o) Dost často jsem si připadala jako v jiném světě – takovém trošku pohádkovém, kde se k sobě lidé chovají slušně.
Taky nedělají problémy s veřejnými WC, narazíte na ně na každém kroku a v 99% jsou zdarma, nejspíš i proto, že Britové rádi jezdí na výlety, do přírody a tak. Což mě přivádí k anglickému trávníku – krásně zeleňoučkému, heboučkému a kraťoučkému, který v Anglii sympaticky slouží lidem a nikdo ho úzkostlivě nestřeží před vstupem a šlápotami, spíš naopak – jakmile je někde nějaká větší zelená plocha, můžete si být jistí, že na ní najdete Angličany na dekách nebo i bez nich jak posedávají, polehávají nebo si hrají s dětmi. V Británii mi taky přijde celkově vyšší životní úroveň – v každé čtvrti (= na daný počet lidí) mají park, veřejnou knihovnu, tělocvičnu apod. a o tom si u nás společně se vstupy 
do naučných muzeí zdarma můžeme nechat leda tak zdát. Líbí se mi i jejich přístup k přistěhovalcům, kteří jsou ve větší či menší míře všude – berou je jako samozřejmost, jako že svět je jeden velký domov otevřený všem.
Asi největším projevem rebelství mi přišel fakt, že v Británii nevedou občanky, protože by to považovali za omezování osobní svobody :o) A proslulá auta jezdící vlevo mi nepřipadala jako až takový problém – hodně rychle jsem si zvykla koukat se při přecházení ulice nejdřív doprava a nakonec mi to možná přišlo i přirozenější (po návratu jsem si musela chvíli připomínat, že nejdřív se kouká vlevo :o). A ještě dvě malé perličky na úplný závěr: u londýnského Toweru se mi líbila hospůdka s vtipným názvem Hung, Drawn and Quartered neboli Oběšený, natažený na skřipec a rozčtvrcený a v Edinburghu mě zaujal malý krámek se suvenýry s krásně skotským názvem Wee Gift Shop.