Vzhledem k tomu, že druhý díl Larssonovy trilogie Milénium skončil v tu nejhloupější možnou chvíli, kdy Lisbeth Salanderová poté, co si přišla vyřídit účty se svým otcem a grázlem v jedné osobě, Alexandrem Zalaščenkem, skončí s prostřelenou hlavou, neodolala jsem a hned vzápětí jsem se pustila do třetího pokračování, Dívka, která kopla do vosího hnízda se mnou proto putovala na italskou palmovou riviéru.
Co se týče stylu a děje, třetí díl Milénia plynule navazuje na druhý a oba na mě působily de facto jako jedna kniha, která byla rozdělená jen kvůli nestoudnému počtu stran (dohromady by to dělalo nějakých 1280 stránek). Není se proto co divit, že mi jejich děj trochu splýval a občas jsem měla problém rozlišit, co z událostí se stalo ve druhé a co ve třetí knize. Třetí pokračování je každopádně takové víc strategické, hodně dlouho se našlapuje kolem horké kaše, plánuje se, kují se pikle a čtenář vlastně do poslední chvíle neví, jaké (což je dobře, protože je to napínavé a dobře se to čte). Relativně prostý příběh z druhého dílu o novinářích, kteří při své práci šlápli nevhodným grázlům na kuří oko, totiž v Dívce, která kopla do vosího hnízda vyústí v naprosto neuvěřitelný špionážní příběh doslova obludných rozměrů, který velice úzce souvisí s Lisbethiným soukromím.
"Takže vy jste objevil skrýš Lisbeth Salanderové?" zeptala se Sonja Mondigová.
Mikael přikývl.
"Kde bydlí?"
"Tu adresu si musíte vypátrat sami. Lisbeth si dala velkou práci s tím, aby své bydliště utajila, a já nemám v úmyslu ho nikomu prozradit."
Mondigová a Holmberg se maličko zamračili.
"Mikaeli... tady se ale jedná o vyšetřování vraždy," pronesla Sonja Mondigová.
"Copak vám opravdu ještě nedošlo, že Lisbeth Salanderová je nevinná a že jí policie naprosto neslýchaným způsobem zničila pověst? Skupina lesbických satanistek, kde jste tohle sebrali? Pokud bude mít chuť vám sdělit, kde bydlí, jsem přesvědčen, že to udělá."
"Je tu ale ještě jedna věc, kterou nechápu," trval na svém Holmberg. "Jak se k tomu všemu přichomýtl Bjurman? Říkáte, že se spojil se Zalaščenkem a chtěl po něm, aby zabil Salanderovou... ale proč by to dělal?"
Mikael dlouhou chvíli váhal...
"Měl k tomu zatraceně dobrý motiv. Lisbeth na něj něco věděla. Představovala hrozbu pro celou jeho budoucnost i kariéru."
"A co vlastně udělal?"
"Podle mého bude nejlepší, když vám to vysvětlí sama Lisbeth."
Mikael pohlédl Holmbergovi do očí.
"Zkusím hádat," pronesla Sonja Mondigová. "Bjurman se na své svěřence něčeho dopustil."
Mikael přikývl.
"Řekla bych, že se jednalo o nějaký sexuální zločin."
Mikael pokrčil rameny a zdržel se jakýchkoli komentářů.
"Copak vy nevíte, co měl Bjurman vytetováno na břiše?"
"Na břiše?"
"Přes celé břicho měl amatérsky provedené tetování: Jsem sadistická svině, dobytek a násilník. Lámali jsme si hlavu nad tím, co to má znamenat."
Mikael se najednou rozchechtal na celé kolo." (str. 35-36)
Docela dlouho jsem měla strach, že Lisbeth nemá proti všem těm spinklencům šanci uspět, že se neubrání a ta nechutná špionská mašinérie ji jednoduše zase převálcuje. Až když se případem Lisbeth Salanderové začalo zabývat několik skupin nezávislých aktérů (Lisbethin bývalý zaměstnavatel Dragan Armanskij, Mikael Bloomkvist s celou redakcí časopisu Milénium, Lisbethini hackerští přátelé z Pirátské republiky a v neposlední řadě i lidé z útvaru pro ochranu ústavy...), začala jsem mít jiskřičku naděje, že Larsson přece jen nenechá Lisbeth podlehnout partičce nafoukaných panáků z tajné služby hrajících si na bohy, což bylo jen dobře, protože jinak bych na něj byla pěkně naštvaná a dost by mi to zkazilo celkový dojem z knihy.
A přestože Lisbeth stráví drtivou většinu třetího dílu zamčená v nemocničním pokoji, kam jí Mikael časem složitými manévry propašuje i nezbytný kapesní počítač s připojením na internet, o zábavu rozhodně není nouze – už jen ty její hovory se sympaťákem doktorem Jonassonem nebo to, jak kolem sebe "krouží" se Zalaščenkem, který leží pár pokojů od ní. Je na tom hezky vidět, že Lisbeth v určitých ohledech nezapře geny svého otce, oba totiž sotva lezou a přece se snaží být za každou cenu ve výhodě a kdyby jim to okolnosti dovolily, jeden druhého by bez okolků "dorazili".
"Téměř patnáct let prožil s protézou, takže byl na berle zvyklý. Nacvičoval neslyšnou chůzi o berlích a přecházel po pokoji sem a tam. Pokaždé, když se pravou nohou dotkl země, projela mu končetinou silná bolest.
Zalaščenko zatnul zuby. Pomyslel na to, že Lisbeth Salanderová leží na pokoji v jeho bezprostřední blízkosti. Trvalo mu celý den, než zjistil, že se nachází ve druhých dveřích napravo od něj.
Kolem druhé hodiny ranní – deset minut po poslední návštěvě noční sestry – všude panoval klid a mír. Zalaščenko namáhavě vstal a natáhl se po berlích. Dovlekl se ke dveřím a nastražil uši, nic však neslyšel. Pootevřel dveře a vyšel na chodbu. Ze sesterny bylo slabě slyšet hudbu. Došel až k východu na konci chodby, otevřel dveře a propátral schodiště. Byly tam výtahy. Poté se vrátil po chodbě zpět. Když míjel dveře pokoje Lisbeth Salanderové, zastavil se, opřel se o berle a půl minuty odpočíval." (str. 118)
"Lisbeth Salanderová se s trhnutím vzbudila, když zaslechla, jak někdo otevírá dveře. Okamžitě jí bylo jasné, že to není žádná z nočních sester. Otevřela oči na úzkou škvírku a ve dveřích spatřila siluetu s berlemi. Zalaščenko stál bez hnutí a pozoroval ji ve světle pronikajícím do pokoje z osvětlené chodby.
Lisbeth pohlédla na digitální hodiny a zjistila, že je deset minut po třetí hodině ranní.
Sklouzla očima o pár milimetrů dále a na okraji nočního stolku spatřila sklenici s vodou. Upírala zrak na sklenku s vodou a vypočítávala vzdálenost. Dosáhla by na ni, aniž by musela pohnout tělem.
Během zlomku vteřiny by stačila natáhnout ruku a prudkým pohybem urazit okraj sklenice o tvrdý rám postele. Za půl vteřiny by zaťala ostrou hranu Zalaščenkovi do ohryzku, pokud by se nad ni sklonil." (str. 151)
Líbilo se mi i jak Larsson trefně "vyhmátnul" hackery, ať už jejich posedlost získáváním informací bez ohledu na to, koho nebo čeho se týkají, nebo jejich obvykle trochu problematičtější sociální interakci :o) Konec Lisbethina soudního procesu je sice jakoby odfláknutý v porovnání s dlouhatánskými přípravami – odbyde se prakticky během jedné kapitoly – a leckdo by si tak mohl připadat ošizený, mě to ale stačilo. Snad jediné, co mě na Dívce, která kopla do vosího hnízda nebavilo, byla vedlejší "epizoda" s Erikou Bergerovou (její odchod z redakce Milénia a problémy s jejím obtěžovatelem), a nadbytečné mi přišly i texty o ženských válečnicích na začátku každé části. Jinak je to úžasné, špiony prošpikované dobrodružství, které vám mezi řádky připomíná, že nelze věřit všemu, co nám média každý den servírují, že v tajných službách jsou vždycky nějací sviňáci a že bychom se proto neměli posmívat lehce schizofrenním lidem vidícím za vším spiknutí, protože můžou mít náhodou pravdu :o)
"Vzdálenost mezi Stockholmem a Londýnem činí při cestě autem zhruba tisíc devět set kilometrů, což teoreticky znamená asi dvacet hodin jízdy...
Podle Trinityho názoru bylo cestování autem po Evropě učiněné peklo, neboť celý kontinent zarputile vyžadoval, aby člověk jezdil po nesprávné straně silnice. Trinity vyrazil se svou dodávkou v sobotu ráno. Trajektem se přepravil z Doveru do Calais a poté zamířil přes Liège do Belgie. V Cáchách přejel německou hranicí, odkud pokračoval po dálnici na sever směrem na Hamburk a pak dále do Dánska.
Jeho společník Bob the Dog klimbal na zadním sedadle. V řízení se střídali. Párkrát se na chvíli zastavili v nějaké restauraci u silnice, ale jinak hladce urazili asi devadesát kilometrů za hodinu. Dodávka byla osmnáct let stará a vyšší rychlost by nezvládla.
Nepochybně existuje jednodušší způsob přepravy, Trinitymu by se však bohužel sotva podařilo dostat na palubu pravidelné linky na trase Stockholm – Londýn asi třicet kilo elektronického vybavení. Ačkoli přejeli hranice šesti států, za celou cestu je nezastavil jediný celník ani pasová kontrola. Trinity byl vřelým přívržencem EU, jejíž pravidla mu zjednodušovala návštěvy na kontinentě...
Trinity s Bobem dorazili do Stockholmu v neděli o půl osmé večer. Když míjeli prodejnu Ikea u Královské zatáčky v Skärholmenu, zapnul Trinity svůj mobilní telefon a zpaměti vyťukal číslo.
"Plague," řekl Trinity.
"Kde jste?"
"Řekl jsi mi, abych zavolal, až pojedeme kolem Ikey."
Plague mu popsal cestu k hostelu na Längholmenu, kde pro své kolegy z Anglie zajistil ubytování. Jelikož Plague svůj příbytek téměř nikdy neopouštěl, dohodli se, že se sejdou dalšího dne v deset hodin ráno u něj doma.
Po chvilkovém přemýšlení se Plague rozhodl, že se před příchodem hostů maximálně vzchopí a umyje nádobí, uklidí a vyvětrá." (str. 359-360)
