Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Zámky Fontainebleau a Vaux-le-Vicomte
14. prosinec 2011 | 20.54 |
Sobota 27.8.2011 byla jediným dnem, kdy jsme se rozhodly připojit ke skupině, protože byly na programu zámky Fontainebleau a Vaux-le-Vicomte, které jsou poměrně daleko od Paříže a tak bylo jednodušší využít beztak už zaplacené služby našeho autobusu. Odjezd byl po snídani v osm ráno a první zastávkou byl 55 km vzdálený zámek Fontainebleau, který je i s parkem od roku 1989 zařazen na Seznamu světového dědictví UNESCO. Původně středověká lovecká "chata" používaná francouzskými králi od 12. století byla v 16. století přestavěna Františkem I. na reprezentativní královský zámek ve florentsko-římském stylu, jehož podoba zůstala více méně zachována dodnes.
Na konci rozlehlého vstupního nádvoří (zvaného Nádvoří bílého koně) ohraničeného u vstupu železným plotem je nádherné schodiště ve tvaru dvojité podkovy postavené údajně za kardinála Richelieu, které je jednou z hlavních dominant zámku. A protože ani tady nebylo počasí nic moc a hned po příjezdu začalo poprchat, 
rozhodli jsme se zahájit návštěvu prohlídkou interiéru (vstup byl 10 euro, ale já jsem nakonec šla coby "dítě do 26 let" zdarma :o), která nám trvala něco přes hodinu a k vidění byl pěkný historický nábytek, spousta tapisérií, obrovská knihovna nebo renesanční plesový sál z 12. století s překrásným kazetovým stropem z ořechového dřeva, součástí je i expozice věnovaná císaři Napoleonovi I., navíc bylo možné si všechno bez blesku vyfotit.
rozhodli jsme se zahájit návštěvu prohlídkou interiéru (vstup byl 10 euro, ale já jsem nakonec šla coby "dítě do 26 let" zdarma :o), která nám trvala něco přes hodinu a k vidění byl pěkný historický nábytek, spousta tapisérií, obrovská knihovna nebo renesanční plesový sál z 12. století s překrásným kazetovým stropem z ořechového dřeva, součástí je i expozice věnovaná císaři Napoleonovi I., navíc bylo možné si všechno bez blesku vyfotit.Zámek obklopují velkorysé zahrady, ale kvůli krátkému dvouhodinovému rozchodu jsme z nich viděli pouhý zlomek, což byla škoda. 
Stihli jsme jen v čtyřhektarovém kapřím rybníku nakrmit jeho hladové obyvatele – několik druhů kachen, labutě a samozřejmě kapry včetně barevných koi (dostali náš hnusný předkrm z listového těsta z předešlého dne) a prohlédnout si kousek jižní zahrady. Prý je hezké i samotné městečko, ale o tom jsme si mohli nechat leda tak zdát, protože nebylo dost času ani na zámek se zahradami :o(
Stihli jsme jen v čtyřhektarovém kapřím rybníku nakrmit jeho hladové obyvatele – několik druhů kachen, labutě a samozřejmě kapry včetně barevných koi (dostali náš hnusný předkrm z listového těsta z předešlého dne) a prohlédnout si kousek jižní zahrady. Prý je hezké i samotné městečko, ale o tom jsme si mohli nechat leda tak zdát, protože nebylo dost času ani na zámek se zahradami :o(Každopádně další zastávkou v pořadí byl barokní zámek Vaux-le-Vicomte, který nechal v letech 1658-1661 postavit ministr financí Ludvíka XIV.
, Nicolas Fouquet. Ten koupil původní zámeček ve svých šestadvaceti letech, 
a když se v roce 1657 stal ministrem financí, najal si architekta Louise Le Vau, zahradního architekta Andrého le Nôtre a malíře Charlese Le Brun, aby jeho sídlo přebudovali v nejpřepychovější palác své doby. Aby Fouquet získal potřebný prostor pro stavbu nového zámku a především pro jeho zahrady, koupil a nechal zbourat tři vesnice, jejichž přestěhované obyvatele pak zaměstnal k údržbě svého sídla (na zámku prý pracovalo 18 tisíc zaměstnanců). Oslnivý přepych zámku Vaux-le-Vicomte se ale nakonec stal jeho majiteli osudným – po velkolepé oslavě 17. srpna 1661, které se účastnil i král, byl Fouquet zatčen, jeho majetek zkonfiskován a on na doživotí uvězněn, protože byl nařčen ze zpronevěry státních peněz, což králi, který mu zámek nepochybně záviděl, více než vyhovovalo. Ludvík XIV. si pak od stejné trojice architektů nechal postavit ještě velkolepější zámek ve Versailles.
Zámek Vaux-le-Vicomte je v současnosti v soukromém vlastnictví a přestože je o hodně menší než Fontainebleau, dostali jsme rozchod dvě a půl hodiny. Nejdřív jsme si opět prohlédli interiér zámku (vstup byl 14 euro, ale mě dovnitř paní delegátka propašovala alespoň jako studenta za 11 euro), uvnitř toho ale kromě krásných fresek moc nenajdete. 
Zámek vypadá při prohlídce malinkatý (nejspíš je přístupná jen jeho část) a nedostatek nábytku a vybavení se snaží kompenzovat voskovými figurínami, což je podle mě trochu kýčovité (i když mamce se scéna s voskovými mušketýry ve sklepení nebo "obydlená" zámecká kuchyně líbila). Zámecké zahrady jsou ale překrásné a díky tomu, že jsme měli víc času (cca hodinu a půl), jsme si z nich stihli prohlédnout a nafotit mnohem víc. Mimochodem, nešlo si nevšimnout, že stavitelé nebo majitel měli očividně slabost pro sfingy, protože je v různých podobách a velikostech najdete na každém kroku, a ve vodním příkopu obklopujícím zámek na nás opět vystrkovali němé žebrající tlamičky turisticky krotcí a nezvykle velcí (resp. dobře živení) kapříci. Před odchodem jsme si nenechali ujít ani návštěvu moc povedeného muzea kočárů (Musée des Équipages) v bývalé konírně.
Zámek vypadá při prohlídce malinkatý (nejspíš je přístupná jen jeho část) a nedostatek nábytku a vybavení se snaží kompenzovat voskovými figurínami, což je podle mě trochu kýčovité (i když mamce se scéna s voskovými mušketýry ve sklepení nebo "obydlená" zámecká kuchyně líbila). Zámecké zahrady jsou ale překrásné a díky tomu, že jsme měli víc času (cca hodinu a půl), jsme si z nich stihli prohlédnout a nafotit mnohem víc. Mimochodem, nešlo si nevšimnout, že stavitelé nebo majitel měli očividně slabost pro sfingy, protože je v různých podobách a velikostech najdete na každém kroku, a ve vodním příkopu obklopujícím zámek na nás opět vystrkovali němé žebrající tlamičky turisticky krotcí a nezvykle velcí (resp. dobře živení) kapříci. Před odchodem jsme si nenechali ujít ani návštěvu moc povedeného muzea kočárů (Musée des Équipages) v bývalé konírně.Potom už nás čekal návrat do Paříže a zastávka na hřbitově slavných Père Lachaise, kde jsme dostali rozchod neskutečnou hodinu 
a čtvrt. Père Lachaise je největší pařížský hřbitov o rozloze téměř 44 hektarů, nachází se zde zhruba 70 tisíc hrobů a od roku 1993 je národní památkou. Nás ale nijak zvlášť nezaujal a vzhledem k tomu, že se po chvíli strhl pořádný liják, vrátily jsme se do autobusu, který naštěstí nikam neodjel, a tam jsme přečkaly až do odjezdu na hotel.
a čtvrt. Père Lachaise je největší pařížský hřbitov o rozloze téměř 44 hektarů, nachází se zde zhruba 70 tisíc hrobů a od roku 1993 je národní památkou. Nás ale nijak zvlášť nezaujal a vzhledem k tomu, že se po chvíli strhl pořádný liják, vrátily jsme se do autobusu, který naštěstí nikam neodjel, a tam jsme přečkaly až do odjezdu na hotel. Pro všechny případy jsem si s sebou do autobusu chytře vzala Hostitele, který mě zabavil nejen při čekání u Père Lachaise, ale i během přejezdů, kdy mi děsně lezla na nervy delegátka s tím, jak se neuměla vymáčknout a věčně věků se ztrácela ve spleti svých myšlenkových pochodů (kdybych ji musela poslouchat, jistojistě by se mi po čtvrt hodině rozskočila hlava :o(. V sedm hodin nás pak čekala obligátní večeře – tentokrát rajčata s jakousi octovou zálivkou, hovězí plátek s pečenými brambůrkami a jako dezert jakýsi navlhlý věneček, který jsem si bez větších obtíží odpustila.
