Na východním pobřeží Skotska celkem pochopitelně každý věděl, kde se nachází Nicholas vander Poele. Výjimkou byl jeho známý, burgundský vyslanec, který se toho samého říjnového odpoledne roku 1468 vytrvale přibližoval k přístavu na řece Leith, přístavu mocného královského města Edinburgu. A stejně jako majitel Kilmirrenského hradu, i Anselm Adorne přijel dříve, než byl očekáván.
Plavba z Flander proběhla hladce, což zarmoutilo děti – mladé lidi –, kteří si dělali naděje, že potkají piráty. Podzimní slunce spočívající nad otevřeným mořem fjordu u ústí řeky Forth bylo přijatelně teplé na krajinu tak barbarsky severní a pohled odtud na jih, známý z kreseb a plánů, připadal povědomý dokonce i Adorneovi, který tu nikdy předtím nebyl.
Město Edinburg stálo na horském hřebenu, jehož vrchol tvořila hora Castle Rock a na svahu pod ní se rozprostíraly domy obyvatel města. Za Castle Rockem byla řada zelených bezlesých kopců a další, mnohem strmější kopce se tyčily mezi městem a pobřežím.
V těsné blízkosti bylo ústí řeky Leith, na každé straně opevněné dřevem, a uvnitř přístavní hráze, zhotovené z hrubých kůlů a balvanů, se nacházelo několik pobřežních plavidel a množství rybářských člunů. Na pravé i levé straně řeky stála kouřící snůška doškových srubů, zelinářských zahrádek, dřevěných a kamenných skladišť, a také řada větších domků ctižádostivější vrstvy obyvatel, obklopená cihlářskými pecemi, pekárnami a dřevěnými chlévy.
Mezi nimi stála prostá kostelní věž a směs nových kamenných a dřevěných budov uvnitř kruhové zdi. Šlo o královské sídlo, jak bylo Anselmu Adorneovi řečeno. Velký uzavřený prostor, ve kterém mohou být skladována králova děla a kde může pobývat královský dvůr, když cestuje. K tomu sloužil tento edinburgský přístav. A byl to největší přístav v celém království.
Největší přístav v celém království. Anselm Adorne si vzpomněl na bruggský přístav Sluys s jeho dobře vybavenými přístavními hrázemi, nespočtem vysokých stěžňů a nádherných budov, kde mohli pobývat i princové. Vzpomněl si také na oslavy příjezdu benátských galér: ty vlajky, hudba, ohňostroje. Potom ale všechny vzpomínky odhodlaně zahnal. Sluys byl spolu s Benátkami, Janovem a Alexandrií jeden z nejbohatších přístavů na světě. Bylo by dost obtížné zabránit dětem – mladým lidem –, aby je nesrovnávali. Skotský obchod měl pro Bruggy a celé Burgundsko svůj význam. Panovníci Skotska a Burgundska byli spřízněni. Člověk se jich nesmí dotknout.
Zároveň by však neměl dovolit, aby byl ignorován. Bylo známo, že přijíždí. Přesto, navzdory velké vlajce Burgundska, která vlála nad jeho hlavou, zářící vysoce kvalitním hedvábím, zlatem a stříbrem, jim nevyplul naproti žádný člun, aby je provázel ústím řeky. Navigátor, který se nalodil v Newcastlu, byl sice dostatečně obeznámen s pobřežím, ale mohl naprosto zklamat při zdolávání přístavu s jeho proslulými písčitými mělčinami a odsoudit je tak k dalšímu dni či více na cestách.
A to se také stalo – přivedl je do přílivové usazeniny. Kotva byla spuštěna bez sebemenšího řízení či dozoru do ústí řeky, které postrádalo jakoukoli činnost podobně jako při výskytu moru. Na krátkou chvíli ho napadlo, jestli právě tohle není vysvětlením situace, ačkoli Dr. Andreas, jeho lékař, si to nemyslel. Příjezd velké lodi byla událost, která si kdekoli v civilizovaném světě vynutila přístavní hráz nabitou lidmi, lodě celních úředníků i flotilu obchoduchtivých člunů. A tohle nebyla jen velká loď, ale poselstvo z Burgundska. Na molu by se při prvním zvuku jeho trumpet měli objevit královští úředníci a měli by se nalodit spolu s jeho přítelem a hostitelem Lambem.
Místo toho, když byly plachty svinuty a loď se houpala na kotvě, neviděl nic kromě několika starých mužů, kteří ho sledovali přes své rybářské vlasce, a pár zvědavých tváří, pokukujících z loděk. Poslal svého správce, který mluvil skotsky, aby některého z nich oslovil. Klidný muž jako Anselm Adorne, na sobě nedal znát žádné znepokojení, ale přál si, a ne poprvé, aby se všichni jeho spolucestující chovali tak dospěle jako on sám, jako jeho úředníci, jako Andreas a Metteneye.
Čtyřiadvacet let už samozřejmě není žádné mládí, s výjimkou velvyslance, který byl o dvacet let starší. Anselm Sersanders, jeho synovec (který byl přesně v tom věku) řekl: "Nemůže to být mor, jinak by nás varovali. A jen tak by tam neseděli." Sersanders byl inteligentní, spolehlivý, pět stop a šest palců vysoký.
Katelijne, jeho neteř, prohlásila: "Myslím, že je čas oběda." Byla příliš malá způsobem, jakým bývají malí střečci, s oříškově hnědýma očima a typickou tříslově hnědou barvou vlasů Sersandersových, smíchanou (její strýc byl dostatečně ješitný, aby si toho byl vědom) s půvabným vzhledem janovských dóžat z rodu Adorneů. Katelijne bylo čtrnáct let a měla zde zůstat, protože její rodiče byli zmožení z toho, jak se s ní snažili udržet krok. Anselm Adorne věděl, jak se cítili.
A Maarten, poslední dítě v jeho společnosti, třebaže dvacetiletý a jeho vlastní druhorozený syn, byl více dítětem než ti dva ostatní. Byl statný, dobře vypadající, s důvtipem Margriet, Anselmovy drahé manželky, což by mu zajistilo snadné a slušné živobytí v některém z kněžských úřadů, ale nic víc. Anselm Adorne byl dobrým otcem všem ze svých mnoha dětí, ale nevěnoval svoji nejvřelejší lásku právě tomuto z nich a Maarten si toho byl nepochybně vědom.
"Podle tebe je pořád čas oběda," odpověděl jeho synovec své sestře.
"Ačkoli to by vše vysvětlovalo," vmísil se do hovoru Adorne, který se vrátil do současnosti. "Myslím, že naši hostitelé šli jíst, protože předpokládali, že se zdržíme na cestě do příštího přílivu. Bydlíme u Lamba, že je to tak?" chtěla vědět Katelijne.
Samozřejmě, že to tak bylo. Lamb měl největší dům ve městě. Byl obchodník a obvykle poskytoval nocleh cestujícím stejným způsobem, jako dům Jehana Metteneyeho v Bruggách sloužil coby hostinec pro přijíždějící obchodníky; a stejně jako Adorneho výstavní sídlo sloužilo ostatním, vznešenějším návštěvníkům Brugg. Podobně by se i oni ubytovali u Lamba, který by zítra dohlédl na jejich bezpečnou cestu do Edinburgu. Prozatím tady však uvízli.
Nebo možná ne. "Přicházejí pro nás," řekl Maarten, Adorneův syn. "Podívejte, už běží."
Tři nebo čtyři muži chudého vzezření pospíchali dolů po břehu řeky a volali. O chvíli později se od břehu odrazil člun a po pozoruhodně krátkém čase burgundský vyslanec, jeho úředníci i mládež stoupali po předním schodišti do velkého, kamenného domu, jehož majitel byl právě nepřítomen a kde se jejich uvítání místo něho ujala jeho statečně důstojná manželka s vlasy zahalenými vlámským plátnem.
Mistr Lamb, řekla, je dole na pláži s dětmi. Se zbytkem rodiny. Neočekávali jeho lordstvo tak brzy. Ale prosila je, aby jejich lordstva ráčila vstoupit, prostřeno bude hned, jakmile se zatopí v pecích a poslíček se vrátí z dolní kuchyně.
Každý, kdo žil v Bruggách, znal dobře skotský jazyk. Anselm Adorne, potomek generací bruggských starostů a dóžecích úředníků, věděl rovněž vše o domácích pohromách. V takových situacích bylo vždy nejlepší být shovívavý, a tak ji ujistil, že se necítí být uraženi.
"Žádný spěch. Najedli jsme se na lodi a potřebujeme se spíš protáhnout než odpočívat. Kde je ta pláž? Možná je váš manžel na cestě zpět? Tihle mladí lidé a já bychom mu mohli jít naproti?"
Oči dvou příbuzných jejich hostitele se překvapeně setkaly. Jejich hostitelka sama se zdála být v rozpacích. "Vlastně, tím si nejsem úplně jistá."
"Proč?" zeptal se Anselm Adorne a vyvaroval se jakékoli ostrosti hlasu.
Žena znovu pohlédla na členy své rodiny a vypadala, že přemýšlí nad odpovědí. "Protože..." začala. "Protože je tam král, taková je pravda. Jezdí na koni a podobné věci. On a jeho sourozenci rádi závodí v písku a obyvatele Leithu neudržíte doma, když se mohou o něco vsadit, takže všichni lidé z přístavu jsou tam, namísto toho, aby se starali o své domy a o to, co se sluší k hostům. I John sám byl povolán a nemohl říci ne, jinak by tu býval byl, když jste přijeli. Sice jsem vám to neměla říkat."
"Král a jeho bratři jsou zde? Na pobřeží?"
Začervenala se. "Slyšela jsem, že v Burgundsku se více dbá na formality. S naším králem to tak ale není."
"Ne," usmíval se na ni Anselm Adorne. "Poznal jsem jeho bratra ve Flandrech. Ale řekněte mi: myslíte si, že se na něj můžeme jít podívat, aniž bychom se dopustili nějakého přestupku?"
Skousla si ret: "Je tam pěkná tlačenice, mistře Adorne, John by mi nikdy neodpustil, kdyby se vám cokoliv stalo. A krom toho, král a jeho muži by nebrali žádné ohledy. Když se prostí lidé zaberou do sportu, nejsou ochotní přimhouřit nad ničím oko."
"Nemusí vědět, že jsme tam byli." namítl Adorne. "Snažíte se mi snad namluvit, že dav Leithských obyvatel a sloužících by mohl ublížit skupině vlámských návštěvníků? Ale samozřejmě, pokud si myslíte, že ano..."
"Jdeš?" zavolala na něj ode dveří Katelijne. "Podívej, bratranec mistra Lamba se chystá vzít Anselma a Maartena a mě a myslím, že ty bys mohl jít taky. Říká, že je tam hodně žen a dětí a že se tam připravují jídla na ohni. Já jdu."
A tak šli. Kromě Andrease, který raději zůstal u Lamba, a ostatních úředníků z rodiny, které tam Adorne nechal, aby se postarali o zavazadla, šli s dětmi – mladými lidmi – Metteneye a Adorne. Vybrali si cestu východním směrem přes chatrče, drůbež a proutěné koše na ryby, k drsným pastvinám, snižujícím se směrem k moři, kde syčely husy a dobytek se brouzdal skrz hlodášové keře; a kde půl tuctu měšťanů středního věku v decentních dubletech z anglického tvilu švihalo po trávě silnými holemi, jako by plašili zajíce. Nějaký míč vylétl do vzduchu a spadl k Metteneyeho nohám. Sehnul se, aby ho zvedl, ale byl odrazen hlasitým pokřikováním.
"Hrají nějakou hru. Narušili jsme ji." odtušil Adorne.
"Tu hru znám. Už jsem ji hrála. Každý z nich drží hůl, se kterou odpalují míč," řekla jeho neteř. "Ale kde je terč?"
"To jsme asi my," zažertoval její bratr. "Nebuď hloupá: žádný terč tady není, trefují se míčem do děr. No tak. Tohle hrát neumíš. Myslel jsem, že ses chtěla podívat na závody." Vzal ji za ruku a vyrazil dolů na písčité pahorky pláže, Maarten šel za nimi, zatímco Adorne a Metteneye je následovali svým vlastním tempem, a rozhlíželi se kolem sebe.
Zástupy lidí na okraji pláže nebyli jako bruggští měšťané. Muži, jejichž ramen se dotkli, ustupovali cizincům z cesty dosti ochotně. Byli oblečeni v prostém plátně nebo barchetu s koženými zástěrami navrchu, jako kdyby právě odešli ze svých lodí, opustili své lopaty nebo dílny. Naopak vnitřní kruh diváků měl meče, kožené vesty, jemné vlněné dublety a lehké pláště královských úředníků, stráží a mužů ode dvora vlastnících pozemky. Dokonce ani Katelijne se mezi ně netlačila, ale stála s ostatními a pokoušela se spatřit to, co oni a celý dav sledovali. Po chvíli klesla na kolena a dívala se mezi jejich nohama, nadzvedávajíce si vlasy z písku. Její bratr ji napomenul: "Katelijne!" ale ona na to byla zvyklá.
Na dosah ruky viděla suchou pláž a dál odtud byla pláž ztvrdlá a lesklá, hustě posetá otisky koňských kopyt takže připomínala zorané pole. Ještě dál přecházela v šedé moře a daleko za ním bylo vidět bledé pobřeží a modré kopce pevniny na druhé straně zátoky. Z pravé strany přicházel tichý dunivý zvuk. Přenesla váhu na ruce a vykukovala dopředu, přičemž odsunula z cesty něčí pouzdro s mečem.
Pláž byla mnohem delší, než si myslela. Žlutošedě se třpytící, rozprostírala se do dálky, kde oblak stříbrného prachu dával tušit blížící se velkou skupinu jezdců, závodících mezi sebou v příboji i mimo něj. Dunivý zvuk přicházel od jejich kopyt. Další burácení přicházelo zezadu, ze vzrušených hrdel čekajících obyvatel Leithu, uzavírajících sázky. Jezdci se k nim rychle přibližovali.
Už z poměrně velké vzdálenosti bylo poznat, že se nejedná o prosté občany. Předně, ty barvy, které bylo možné zahlédnout skrz vodní mlhu: karmínová, blankytně modrá a žlutohnědá, zlatá a černá. A pak ty materiály, ze kterých byly zhotoveny klobouky, kabátce, oděvy a dublety: sametové, saténové a taftové, blikající šperky mezi velkými cákanci a drobnějšími sprškami slané vody. Nikdo jim nebránil, když si takhle ničili šaty, což Katelijne nejdříve překvapilo, a potom potěšilo. Myslela si, že Skotsko je chudá země. Potom si ale všimla, že to jsou děti.
Za okamžik však musela svůj závěr přehodnotit: ve skupině jezdců byli dospělí muži a mezi nimi i ženy; krásné ženy a pohlední, pestře oblečení muži. Ale ti dva ve vedení byli stěží dospělí: chlapci s načervenalými vlasy i pokožkou, sedící na stejných koních, které viděla jen jednou nebo dvakrát v Gentu; na koních s dlouhými ostře řezanými kostrami, tmavou tlamou a očima Araba. Postroje obou jezdců byly ze stříbra. Oba soupeři hleděli upřeně před sebe, bledě olemované oči strnulé úsilím, a bičem neustále pobízeli své koně. Mladší z nich, chlapec ne o moc starší než ona, vyhrával.
Byli ovšem jediní. Za nimi byli vlámští koně s jezdci okolo dvaceti a třiceti, avšak všimla si i chlapce, kterého odhadovala na deset až jedenáct a malého děvčete s červenými vlasy na poníkovi. Zvedla se zpět na nohy a stoupla si vedle svého bratra. Závod ještě úplně neskončil.
Hlas jejich strýce řekl: "Poznáváš toho chlapce ve vedení? Alexandra? Do svých deseti let žil ve Veery."
Katelijne věděla vše o dvoře ve Veery v Holandsku. Lord de Veere byl Henry van Borselen. Jeho syn se oženil se skotskou princeznou a Alexandr, princeznin synovec, byl poslán k její rodině ve Flandrech na výchovu.
Podle toho byl chlapec vpředu, pokud to byl on, Alexandr Stuart ze Skotska, vévoda z Albany, skotský admirál, hrabě z March, pán na Annadale a Man. A ten starší chlapec ženoucí se za ním, aby ho porazil, musí být – byl, podle jeho vzhledu, šatů a rozmrzelosti – starší bratr vévody Alexandra. Jinými slovy Jakub, třetí toho jména, panovník Skotska. "Žádný div, že mu dovolí takhle si zmáčet šaty." konstatovala Katelijne.
Závod vyhrál Alexandr. Král odjel stranou a ohýbal bič, zatímco starší závodníci, červený a modrý, zelený a černý, se kolem něho shlukli. Po chvíli se král od skupiny odpojil a doprovázen modrým a černým závodníkem kráčel se svým koněm k místu, kde ho ostatní očekávali. Utvořili skupinu a odjeli pryč. Muži v modrém a černém se vrátili zpět. Ti, kdo byli ponecháni na břehu, kroužili kolem a jejich koně pohazovali hlavami. Muž v černém zůstal na jednom místě, ale odpovídal úsměvem šlechticům a urozeným dámám, kteří kolem něho zatáčeli. Bylo slyšet Alexandra, jak proklíná svého rozrušeného koně.
Nyní, když byla polovina dvořanů pryč, Katelijne viděla a slyšela mnohem lépe. Princ hovořil a muž v zeleném vytáhl píšťalu a hrál květnatou melodii jakožto doprovod. Muž v černém řekl: "Opravdu chcete pokračovat?" Jeho hlas utonul mezi ostatními, kteří mu oponovali. "Koně jsou unavení." dodal s jistou trpělivostí Ta nejmenší, děvče s červenými vlasy, začala vřískat požadavky.
"Anselme?" začala Katelijne. Za ní se k jejímu strýci a Metteneyemu připojil muž v měšťanských šatech. Byl to téměř určitě mistr John Lamb, jejich hostitel. Adorne právě představoval Maartena. "Anselme?" zopakovala.
"Ano?" řekl její bratr. Otáčel se zpět k pláži a sledoval břeh. Hra byla znovu zahájena. Tentokrát byli účastníci sestaveni do dvou skupin se čtyřmi členy na každé straně a lidé zvolna ustupovali, aby jim udělali prostor. Zbytek jezdců sesedl z koní a připojil se k divákům.
Znovu začalo uzavírání sázek. Týmy byly zoufale rozdílné – dětská družstva s červenovlasou dívkou a jedenáctiletým chlapcem v jednom a s Alexandrem z Albany v druhém. Mezery byly vyplněny těmi, kdo už hráli větší roli v předchozím utkání – muži v červeném a zeleném, černém a modrém. Osmým hráčem byla pohledná žena v sametu.
Katelijne se zeptala: "Ty víš, proč jsem tady, že?"
Její bratr zabručel. Katelijne věděla, že nechtěl, aby byla poslána do Skotska, ale také bez odporu přijal skutečnost, že doma byla na obtíž. Mezi vlámskými rodinami bylo výsadou jejich společenského postavení nabídnout své dítě do služby cizí princezně. Její strýc Adorne právě nechal dceru v Anglii. Gelis van Borselen i její sestra, obě sloužili ve Skotsku. Přes to přese všechno...
Její bratr se konečně obtěžoval sledovat směr, kterým se dívala. "Ta s červenými vlasy?" ujišťoval se. "Myslíš si, že ten spratek je Albanyho sestra? Ta, které jsi přijela sloužit?"
"Řekl jí Margaret," vysvětlovala Katelijne. "Bylo mi řečeno, že je jí osm, je bystrá a má dobrodružnou povahu. Myslím, že se vracím domů."
Její strýc, který se k nim právě blížil, ji zaslechl. "Ne, to nejedeš. Ty ji sice nepotřebuješ, ale ona potřebuje někoho, jako jsi ty."
"Pokud přežije. Co se to snaží hrát?"
"Tzukanion," odpověděl strýc pomalu.
"Cože?" zeptal se její bratr.
"To je hra, kterou jezdci na koni hrají v Orientu. Používají dlouhé pruty jako tyhle a míč. Každý tým se snaží zatlačit míč za čáru protějšího týmu."
"Jak to víš?" vyzvídala Katelijne. Nežárlila na jeho znalosti; zkrátka ji to zajímalo.
"Od příbuzných. Měla bys to vědět. V Levantě už bylo hodně Adorneů," řekl strýc. "A jejich vyprávění se dostala až do Brugg." Jeho obyčejně vyrovnaná tvář se změnila v neutrální, jako by byl zpátky v Bruggách a rozhodoval spor mezi obchodníky. "Tvé malé paní se nic nestane. Nejméně dva z hráčů už to předtím hráli," dodal suše
Katelijne se už dávno naučila důvěřovat svému strýci Adorneovi, stejně jako její bratr. Když nyní dávala pozor, všimla si, že má pravdu. Všech osm nadšených hráčů tzukanionu řvalo, křičelo a radostně bouchalo holemi do míče. Dva z nich však byli zkušení, seděli nenuceně v sedle, míhali se z jedné strany na druhou a jejich hůl se pokaždé dotkla míče s ostrým a uspokojivým cvaknutím. Atlet v červeném a herec a akrobat v černém.
Rozlišila je ve chvíli, kdy jeden z nich zasáhl míč mocným, stoupavým úderem, který ho se zasvištěním vyslal nad jejich hlavy, přes pláž a dav, do pozemků zarostlých křovím. Nedalo se předpokládat, že ho najdou.
Elegantní způsob, jak ukončit hru. Vzduch se naplnil pískáním, smíchem a zvukem mincí měnících majitele. Rozzuřený vřískot Margaretina dětského hlasu je však přehlušil.
"Měli by ji zastavit," řekla Katelijne.
"Na veřejnosti," odporoval jí strýc, "by to bylo obtížné."
"Tak potom by měli rychle najít jiný míč. Oh Bože, ne. Jen to ne. Anselme, to by nebylo spravedlivé."
"Co?" chtěl vědět její bratr.
Muž v černém, který stál obličejem do vnitrozemí, ukázal prstem. Muž v červeném sledoval jeho prst, otočil svého koně a začal cválat nahoru po pláži směrem k divokému terénu pobřežních písčitých pahorků. Přijel tak blízko k nim, že poprvé mohli zřetelně vidět jeho hnědé vlasy, přísný nos a čelisti i rovná ramena v sametovém dubletu.
Poznali ho. On je uviděl ve stejnou chvíli a s potěšeným úsměvem přijel se svým koněm vedle nich. Člověk by ho podezříval, že jeho potěšení pramení ze samolibosti, ale stejně tak mohlo vycházet z radosti, že zahlédl sousedy z Brugg.
"Tady všichni jste," řekl Julius z Boloni, nejpohlednější správce Banky Niccolò. "Slyšeli jsme, že přijedete. Zdlouhavé, že ano? Měli bychom to brzy skončit. Kde jste ubytovaní? U Johna Lamba? Řeknu to Nicholasovi."
"Vašemu Nicholasovi?" zeptal se Adorne se zájmem. "Vader Poelovi? On je tady?" Jeho neteř Katelijne si všimla, že v té všeobecné poznámce neprozrazuje její strýc žádný úžas, který ukázal její bratr nebo mistr Metteneye, který se musel s Nicholasem, učněm společnosti Charetty, která tehdy – jak jí bylo řečeno – zaměstnávala také Julia jako svého právníka, seznámit už před devíti lety.
Tentýž Julius nasadil neurčitý výraz. "Myslíte si, že bych tu mohl být, kdyby tu nebyl Nicholas? To je on támhle. Bonkle mu koupil dům a jemu se líbí. Dočista přišel o rozum. Kdybyste měli tolik, co on, přijeli byste to utratit sem?"
"Přijde na to," odpověděl Adorne. "Třeba se Gelis chtěla vrátit do Skotska. Nevěsty se rády setkávají se starými přáteli."
Julius se krátce ohlédl přes rameno. "Oh, Kriste," řekl. "Je pryč a našel míč. Omluvte mě. Musíme pokračovat." Zašklebil se, a zatímco se znovu otáčel, dotkl se svého červeného klobouku s perem na pozdrav. Potom rázně pobídl ostruhami svého koně a odchvátal pryč.
Metteneye poznamenal: "To byly rubíny." Mluvili jako vždy vlámsky.
"Určitě nebyly pravé," namítl Adorne. "Ten muž v černém musí být Nicholas. Myslel jsem, že je tlustší. A černá barva zajisté není jeho obvyklá volba. Nebo spíš, jeho obvyklá cenová hladina. Jaký míč? Katelijne!"
Katelijne uhodla, jaký míč jezdci hledali. Dokonce ještě před tím, než na ni její strýc zavolal, a ještě před tím než se její bratr Anselm pohnul, vyrazila úprkem zpět přes písek k zarostlým písčitým kopcům. Muž v černém přijel na koni přímo před ni, přičemž rozháněl pasoucí se jalovice a půl tuctu pěších hráčů přiměl klopýtat stranou od díry, nad kterou hloubali. Dva z nich křičeli a jeden dokonce zvedl svou hůl a rozmáchl se s ní na koně.
Muž v černém mu ji vytrhl z ruky a zlomil ji přes koleno. Potom sebral otěže, máchl svou vlastní holí v elegantním oblouku a ukázkově jí popohnal míč z vnější strany mimo jejich dosah, zatímco klisna mezi jeho koleny se pod očividně dokonalou kontrolou pohybovala a měnila směr podle jeho pobídek. Míč, odražený do vzduchu, dopadl nedaleko, přičemž byl s plácnutím bezpečně chycen do Katelijniných otevřených dlaní.
Když se jezdec vrhnul jejím směrem a přitáhl otěže, zůstala chvíli stát na místě a nechala ho, aby se začal shýbat. Pak zvedla ruku a hodila míč zpět, odkud přiletěl, k nohám křičících hráčů golfu, kteří spěchali k nim.
Podívali se dolů na míč a potom na ni. "Chtěla byste se zapojit do hry?" zeptal se muž v černém francouzsky. Byl nejméně tak starý jako její bratr. Jeho rukáv byl cítit po slané vodě, koních a voňavkou a jeho dublet byl zhotoven z hladkého černého hedvábí, dobře ušitý, vyšívaný a zřasený. Pod krempou klobouku, měl tak velké oči jako Leda svedená labutí na obraze, který jako dítě nechápala.
"Ona ještě neskončila?" zeptala se.
"Víte," řekl. "Obávám se, že ano." Na nepatrný okamžik z ní spustil svůj upřený pohled.
Otočila se. Červený jezdec s rubíny, jménem Julius, vyjel za jejími zády nahoru, sehnul se a znovu vyfoukl míč před nosem jeho majitelům. Ozvaly se rozhořčené hlasy. Potom rozesmátý Julius otočil svého koně a s klidem odpálil míč před dopadem zpět k černému jezdci.
Tentokrát byla Katelijne na špatné straně, aby ho mohla chytit. Nadzvedla sukně a běžela vpřed, přestože červený jezdec za ní láteřil, pronásledovaný tvrdošíjně dusajícími mlčícími hráči golfu. Vpředu muž s píšťalou hrál jednou rukou kadenci not, a když se černý jezdec ohlédl, kývnul na něj. Černý jezdec, jehož kůň byl už zase v pohybu, se v chladném oparu sehnul a vyslal míč jeho směrem.
Na jeho koně však právě v tu chvíli dopadla golfová hůl, zvíře zavrávoralo a téměř ho shodilo ze sedla. Křivě odpálený míč tak namísto toho letěl směrem k dítěti jménem Margaret.
Černý jezdec se s potlačovaným výkřikem vzpřímil. Hráč golfu, který po koni hodil hůl, běžel jeho směrem a se spravedlivou radostí se hlasitě řehtal. Pak ale zakňoural, jelikož se Katelijne natáhla, popadla ho za paži a pevně ho držela. "Ať žije hra! Žádné slitování!" zavolala na černého jezdce. Vtom se mírně sehnula stejně jako on, protože míč odpálený dítětem svištěl zpět k písčitým pahorkům.
Uprostřed letu byl však zastaven holí dalšího hráče golfu.
Mladík Albany vztekle trhnul svojí holí vzhůru a pak ji rozmrzele sklonil. Skupina hráčů golfu se pozvolna rozprostírala a k obveselení diváků si jeden druhému házeli míč vysokým obloukem a smáli se. Katelijne s funěním běhala mezi nimi, občas dost blízko, aby se míče dotkla nebo do něho dokonce kopla. Mihla se kolem svého bratra, který se toho vůbec neúčastnil, ale tiše se šklebil. Černý jezdec k nim přijel bez zjevného úsilí, sebral jim míč, a jakmile stáhl svoji paži zpět, odpálil ho radostně pryč na pobřeží tak, aby spadl mezi prince a princeznu Skotska, kteří se vůbec neusmívali.
Dívka se k němu dostala jako první. Chlapec ji okřikl: "Přestaň. Vždyť necháš ty šašky, aby ho dostali," ale nevěnovala mu pozornost, zabodla ostruhy do slabin svého poníka a ten se vzepjal. Dítě vykřiklo. Chlapec ji však ignoroval, zachránil míč a opatrně ho odpálil přesně směrem ke zkušenému hráči v černém. Děvče, které stále křičelo, vedlo svého poníka proti nádhernému čistokrevnému Arabovi svého bratra s takovou náhlostí, že ten, jak se skláněl na konci svého úderu, byl vymrštěn ze sedla. Jeho sestra se potom sehnula a začala ho tlouci svojí holí.
"Ale, ale," řekl muž v černém a pečlivě zamířil. Když Katelijne běžela směrem ke spadlému mladíkovi, viděla vycvičenou hůl, jak udeřila míč, právě když chytila otěže Alexandrova rozrušeného, volně pobíhajícího koně. Tentokrát nemířil míč nikam do blízkosti hráčů golfu nebo jezdců. Jednoduše přeletěl pláž a v dálce spadl se šplouchnutím do moře, kde zůstal plavat na hladině, protože byl vyroben z nejlepšího zimostrázového dřeva.
Na pláži nastal ojedinělý intenzivní okamžik naplněný dětským běsněním a souhlasem dospělých. Potom dítě jménem Margaret zakřičelo: "Ne!" a bičem hnalo svého poníka přímo do zátoky.
Katelijne byla nejblíže a v ruce stále svírala Albanyho otěže. Jednou rukou rozdělila své sukně napůl, položila nohu do třmenu, vyskočila do Albanyho sedla a poháněla drahocennou klisnu do moře. Za sebou slyšela, že jí následuje další kůň.
Diváci na pláži a písčitých pahorcích, stejně jako golfisté sklánějící se s funěním nad svými holemi, to vše pozorovali a šest zbývajících členů tzukanionových týmů se otáčelo a volalo. Julius v červeném byl první, kdo se se svým koněm vrhl vpřed, následován Jamiem Liddellem z Halkerstonu, Albanyho důstojníkem. Chlapec v zeleném, ten, který uměl dobře hrát na píšťalu, a mladá žena, ho následovali. Mladík Alexander, roztažený na písku, se zamračil na zadek poníka své malé sestry, zahalený do stříkanců slané vody a obtěžkaný nákladem mokrého sametu.
Pak se s trhnutím vztyčil, když i jeho vlastní kůň vkročil do moře, protože na jeho hřbetě seděla drobná hnědovlasá dívka a s děsivou vehemencí ho pobízela. Vydrápal se na nohy, jelikož byl jeho kůň ještě hrubší silou vehnán do moře za mohutného stříkání písku a vody, pěnících u jeho nohou, až se konečně ponořil stejně jako ostatní, aby plaval vstříc tahu hluboké vody. Tři lidé ženoucí se za míčem.
Odliv byl zrovna na ústupu. To byla první věc, kterou by každý, kdo vyrostl ve Flandrech, zpozoroval. Adorne si toho samozřejmě všiml a stejně tak i tichá skupinka jeho společníků: Sersanders si toho byl vědom už dlouho, od chvíle, kdy je nechal běžet dolů k pobřeží. Kdyby tomu tak nebylo, člověk by mohl jednoduše počkat, až se dítě i s míčem dostanou zpět.
Avšak právě proto, že byl odliv, se široká hlava poníka a odhalené červené vlasy královy sestry draly na povrch a zas padaly mezi velkými vlnami zátoky, zatímco míč, ten nešťastný míč, se rytmicky pohyboval vpředu, dobře viditelný, ale věčně ustupující. Na osm let, byla vynikající jezdkyně, plná Stuartovské chrabrosti – nebo spíš tvrdohlavosti.
Katelijne, ženoucí se za ní, utrousila několik vzteklých kleteb na oboje. Právě teď už byly velmi daleko od pobřeží. Jedinou výhodou bylo ticho. Protože pokřikování a třeskot vln na pobřeží se vzdálil, začala na tu hlavu před sebou s každou vlnou volat. "Margaret! Hej!" křičela Katelijne. "Už našli míč! Zmeškáte hru!"
Člověk neoslovoval princeznu "hej". Člověk ale také nemohl připustit, aby se jeho budoucí zaměstnavatelka utopila. Katelijne zavolala: "Dobře, tak si utíkejte. Věděla jste, že byste stejně nemohla vyhrát."
Neslyšela ji. Nebo možná ano: kulatá tvář se vyboulila jako by zatnula svoji Stuartovskou čelist. Červenohnědé vlasy, příliš mokré na to, aby povlávaly ve větru, ležely jako listy na olověném plášti z poškozeného sametu. Dívka se však neohlédla.
Nějaký hlas v mdlé francouzštině řekl: "Nechte to na mě." Byl to černý jezdec, jehož kůň plaval vedle Katelijnina. Jak je míjel, upoutal pozornost klisny a provokativně na ni zasyčel.
"Můžete chytit ten míč?" zeptala se Katelijne.
"Když nebude zbytí," poznamenal. "Pochybuji, že to vzácné stvoření umí plavat."
"Já umím," prohlásila Katelijne. On už byl ale před ní, černý samet i s výšivkou měl promočený; sestříhané vlasy, nyní bez klobouku, se mu vkusně kroutily na zátylku a oči měl v nevýrazném pohledu zaměřené pouze na dítě.
"Zapálím za vás svíčku," řekl, aniž by se otočil. Ta slova k ní stěží dolétla. Ať už říkal cokoliv, nedal jí žádný pokyn, ani příkaz. A tak ho následovala.
Nyní, dále od pobřeží, to bylo mnohem obtížnější. Vlny se prudce čeřily a vítr rozbíjel jejich vrcholky, občas přešly bezpečně a jen vynesly jejího koně vzhůru, ale občas se jí roztříštily do tváře, zatímco kůň pod ní sebou házel a frkal. Margaretin kůň před nimi už však stěží plaval. Lady Margaret, které přijela z Flander sloužit a která si hodlá nechat posluhovat, ať už budou vzájemně představeny či nikoli.
Vítr s sebou zezadu přinesl poryv zvuku. Dalo se předpokládat, že je na cestě opožděná pomoc. Několik velkých mužů na velkých koních. Nebo dokonce loď.
Ale pro ty vepředu, kam právě přišla vlna, oproti které byl poník moc malý a moc vyděšený na to, aby přežil, by přišli příliš pozdě. To ubohé zvíře zmizelo, a zbyly po něm jen tři rozbouřené, hluboké vlny v místě, kde nyní plaval silný valach černého jezdce.
Katelijne viděla, jak se poníkova hlava vynořila z vody, a pak se zase potopila. A viděla, jak se z jedné strany zvedla červená hlava, a také se potopila. Poník se topil. Dítě opustilo sedlo a také se topilo.
Katelijne vyndala chodidla ze třmenů a čekala. Černý jezdec ve vzdouvající se vodě opustil svého koně a ten, nyní svobodný, začal plavat zpět k pobřeží.
Katelijne neztrácela čas tím, že by se ho snažila chytit, ale soustředila se na to, aby svého vlastního koně nasměrovala k onomu místu. Pomohlo by, kdyby to nebyl Arab a kdyby byl trochu více zvyklý na vodu. Zajímalo ji, který blázen ho přivezl do Skotska. Muž v černém se objevil, zmizel a najednou se znovu objevil poměrně blízko vedle ní, s bezvládnou červenou hlavou přes rameno. Očividně uměl plavat. Na hladinu vyplavala vzdutá vlna sametu a pak zmizela, přičemž na svém místě zanechala strohý bílý zbytek. Nějaká ruka se k ní natáhla a nabízela jí nůž.
"Odřízněte si sukně a vezměte ji. Já povedu Epyaxu." Jeho vlastní dublet i kabát byly pryč, zůstaly mu jen černé punčochy a košile, takže vypadal jako hráč tenisu. Zůstal plavat na místě a držel otěže, zatímco ona odpárala své sukně a část prádla. (Epyaxu?) Přisunul před ní dítě, které bylo naživu, ale dávilo se, plakalo a volalo jakousi Mariotu.
Když se Katelijne chystala, že začne otáčet klisnu, zjistila, že tento úkol od ní téměř okamžitě převzal plavec. Poté zůstal po jejím boku a s rukou kolem Arabova lícního postroje mu cosi našeptával. Uši klisny byly strnule vzpřímené, jako by rozuměla, co jí říká. Bylo to řecky. Vpředu se rychle objevila šplouchající řada zběsilých rytířů, s mužem v šarlatovém v čele.
"Drahý Julie," oslovil ho plavec po proudu od ní. Stočil se na bok a vzhlédl. "Tak dobře, pojďte drahoušku; použijte kolena a hurá na pobřeží. Udělali jsme všechnu práci. Možná také získáme všechny zásluhy."
"Kdo udělal všechnu práci?" zeptala se Katelijne.
"Já, bezúhonný rytíř Highmount, mnohými milovaný i obávaný. Já jsem ji udělal," řekl a sáhl do své košile, něco vytáhl a hodil to směrem k ní. Uvolnila jednu ruku a stěží to chytila. Byl to dřevěný míč. Dítě, které se přestalo dusit a pouze naříkalo, náhle přestalo i s tím, a vzalo si ho.
"Zapálím za vás svíčku," zopakovala Katelijne.
"Dal bych přednost podílu z vaší smlouvy," řekl. "Ale troufám si tvrdit, že z toho všeho přece jen získám nějaký prospěch. Tady jsou. Vypadají vyčerpaně."
"Já jsem vyčerpaná," podotkla Katelijne váhavě. Zjistila, že se přestala třást.
"Vy byste to znovu nesvedla?"
Ochotné ruce, které se po ní natahovaly, jí vzaly dítě a přes ramena jí přehodily plášť. Brzy mohla sesednout a brodit se, zatímco ostatní jezdci cákali a křičeli vedle nich. Někdo ji chytil za paži, ale ona se vysmekla.
"Na to byste potřeboval dva další pitomce," řekla. "Jednoho, aby odpálil míč do moře, a dalšího, který by se ho pokoušel dohonit."
Dítě už bylo na pobřeží složeno u nohou ramenaté, klečící ošetřovatelky a urozené dámy v rouchu převorky. Probojovalo si cestu na svobodu, ohlédlo se a zavolalo na Katelijne. "Já jsem neutíkala." Pevně držela míč. Někdo se jí snažil dát ještě jeden.
"Víte, to jsem pochopila," odpověděla Katelijne. "Ale jsou jednodušší způsoby, jak získat míč." Usmála se a dítě znovu vyzvednuté do náruče jí oplatilo úsměv přes rameno odcházejícího sluhy.
Něco zmeškala: nějaké gesto. Muž vedle ní zvedl svoji ruku a přebytečným míčem, hozeným odnikud, do ní pleskl. "Nuže?" nadhodil a v náznaku se ohlédl pryč do moře.
Katelijne řekla: "No, proč ne? Ale nemohlo by to být něco víc vzrušujícího? A mám hlad. Můžu s vámi závodit k domu mistra Lamba, jestli chcete."
"A to by bylo vzrušující? Jak byste si něco takového mohla myslet."
Vzhlédla. "Vzhůru nohama po rukách?" Prohlížel si dav, aniž by ji skutečně poslouchal.
Teď, když na něm nezbylo nic než záplava batistu, si všimla, že kromě vyšší postavy, byl štíhlý, jak má muž v náročném výcviku být. Jeho vlasy, upěchované vodou, byly neurčitě hnědé, ale tak dobře ostříhané, že už se mu okolo spánků a krku zvedaly. Jeho obočí a lícní kosti byly širší, než měli muži z její rodiny, a oči měl posazené dál od sebe z obou stran štíhlého kořene nosu. Pod ním měl žensky oblé a plné rty.
Řekl: "Jistě se ještě uvidíme," a ona rychle odpověděla: "Měla jsem obavu, že to možná bude zapotřebí. Sire Niccolò." Pak dodala: "Pokládáte mě za dceru Anselma Adornea."
"Samozřejmě. Ale pokud jí nejste, jak víte, kdo jsem?"
"Neví to snad každý, dokonce i ten kůň?" odtušila Katelijne. "Jste Nicholas vander Poele a já jsem sestra Anselma Sersanderse. Pokud bych si šlapala na jazyk, ani bych to neuměla vyslovit."
"Zásluhy by vás neměly minout. Pro Boha a Stvořitele... Viděl jsem vašeho ctěného strýce a Maartena a Metteneye. Ale co tady dělá váš bratr? Pracuje snad také ve službách Skotska? Julie! Anselm Sersanders je tady!"
"Já vím," prohlásil muž v červeném. "A nepochybně i větrné mlýny a vodní kola. Jestli se sem přeplaví zbytek Brugg, měli bychom raději říct smírčímu soudci, aby zabednili tržiště. Nicholasi, víš, že jsi způsobil zmatek a ten ubohý chlapec stojí támhle a čeká, aby ti poděkoval?"
Vskutku, na pobřeží s dvořany za zády, čekal vévoda z Albany, aby je mohl pozdravit; měl zašpiněný dublet a punčochy pokryté pískem; jeho prýmky a knoflíky vyčnívaly jako červí návnada.
Nicméně, bradu měl zvednutou a rudohnědé vlasy mu povlávaly ve větru, princ znal svou povinnost vůči vlastní krvi. Dovolil Katelijne aby mu políbila ruku jako první. Ačkoli byli stejně staří a on ji chválil, nebylo pochyb, že je králův bratr a ona pouze vlámská demoiselle ustanovená do domácnosti jeho mladé sestry. Potom se otočil k Nicholasovi vander Poele.
Slova vděčnosti, která použil, byla téměř totožná, ale tón byl jemně odlišný. Pochopitelně, čtrnáctiletý mladík hovořil k sedmadvacetiletému muži. Také se navzájem znali. Navíc mezi nimi byl jistý vztah nebo nějaký právě začínal.
A pak už Katelijne obklopila její vlastní rodina, kladli jí otázky a úzkostlivě ji objímali. Její bratr řekl: "Jsi pěkný idiot, a Nicholas je ještě horší. Měl bych tě varovat. Co se to právě pokoušel udělat? Přimět tě jít si ještě jednou zaplavat?"
Ve vodě mezi nimi nebyla vůbec žádná blízkost: to bylo to, co shledávala tak příjemným. "Možná." odpověděla. "Bylo to namáhavé. Vždyť víš. Sám máš pocit, že bys mohl zardousit lva. On zkrátka nevydrží chvíli v klidu "
"Nicholas už se s přebytkem energie narodil," souhlasil její bratr. "Nepotřebuje žádné povzbuzování a stejně tak ani ty. Pojď. Máme slíbený malvaz se zázvorem, s kořením, které Nicholas laskavě věnoval. Není ti zima?"
"Mám hlad," odpověděla. "Dáme si závod po rukách zpět do domu?"
Na chvíli se odmlčela a potom dodala: "Poslouchej."
"To jsou jen mladí urození pánové," řekl jejich hostitel, mistr Lamb, který právě přišel. "Píšťalka Willie – neboli mistr Roger, a mistr Jamie se svojí trumpetou, jsou to Albanyho průvodci. Uslyšíte je později, protože můj pán vévoda k nám bude mít cestu. Víte, že můj mladý pán Alexandr se rozhodl povečeřet s námi, ze své vlastní vůle jako poctu mým hostům? Nemáte snad ráda patřičné hudební obveselení?"
"Přijde na to," odpověděla Katelijne.
"Jsi nějaký purista," poznamenal strýc po jejím druhém boku. "Ale přinejmenším ses, moje drahá, myslím rozhodla neodjíždět rovnou do Flander, že?"