V neděli 28.srpna 2011 jsme si naplánovali celodenní návštěvu Versailles, protože se v zahradách spouští fontány (tzv. Les Grandes Eaux Musicales). Po snídani jsme tak zhruba kolem půl deváté vyrazili od hotelu naším metrem M2 s jedním přestupem v zastávce Pigalle (M12 do zastávky Solférino) k Musée d'Orsay, kde je zastávka linky C příměstských vlaků RER. Ta se ovšem nachází kus od zastávky metra a najít do ní v neděli ten správný vchod s otevřenou pokladnou (automat na lístky byl mimo provoz) nebylo úplně jednoduché. Po dvou neúspěšných pokusech jsem začínala mít strach, že náš výlet ztroskotá na tom, že neseženeme lístky na vlak. Naštěstí jsem potvora tvrdohlavá, takže jsme zkusili ještě poslední šanci na zastávce přes silnici, kde jsme objevili otevřenou pokladnu a koupili si zpáteční lístek (aller retour) do stanice Versailles Rive Gauche za 6,40 euro na osobu. Protože nám ale kvůli zavřeným pokladnám ujel vlak v 9:23, měli jsme zhruba půl hodiny čas (na téměř neosvětleném podzemním nástupišti jsme čekali na další vlak v 9:50).
I když mi to dalo dost práce, podařilo se mi ještě před odletem najít na internetu celkem solidní "návod" v angličtině, jak se dostat z Paříže do Versailles, takže jsem věděla, že je výhodnější koupit si zpáteční lístek, že si ho musíme schovat, abychom mohli odejít ze stanice (bez lístku vás turnikety nepustí ven), že vlaky jedoucí do Versailles mají označení začínající na písmeno V (ten, na který jsme čekali, byl VICK) nebo že krátké vlaky staví na místech označených nápisem Arrière des Trains Courts (bez téhle přípravy bych si asi cestovat do Versailles na vlastní pěst netroufla).
Samotná cesta trvala cca 30 minut – vlak jede přes Martovo pole, Invalidovnu a Défense, a přestože byl dvoupatrový, bylo v něm docela plno (my jsme místa k sezení našly, ale postupem času museli někteří i stát). Ve Versailles jsme se pak při cestě od vlaku k zámku drželi více méně davu (pro jistotu jsem samozřejmě měla i vytištěnou mapu :o) – vyjdete ze stanice a dáte se doprava, jakoby nahoru do kopce a potom na veliké křižovatce už je po levé straně vidět vstupní brána do zámku. V turistickém centru, které je po levé straně náměstí Places d'Armes (neboli Zbrojního náměstí) s alejí, jsme si v malinkaté frontě koupili lístky do zahrad za 8 euro na osobu (zámek jsme vidět nechtěli) a prošli jsme hlavní bránou na náměstí Cour d'Honneur (což by se dalo přeložit jako Dvůr cti) dlážděné kostkami. Když jsme pak na něm našli ten správný vchod, kterým se jde jen do zahrad, tak jsme si po minulých zkušenostech s nekonečným hledáním toalet přímo v areálu, bez ohledu na dlouhou frontu odskočili na WC (před vstupem do zahrad je po pravé straně a dokonce zdarma). S odřenýma ušima jsme pak stíhali fontány v 11 hod., přičemž jediným mínusem bylo počasí – i když nám po cestě svítilo sluníčko, na fontány se zamračilo a už to tak zůstalo :o(
Pokud jde o pár základních informací, zámek ve Versailles (Château de Versailles) ležící necelých 20 km od Paříže je jednou z nejkrásnějších barokních památek konce 17. století a společně se zahradami je od roku 1979 zapsán na Seznamu světového dědictví UNESCO. Jeho stavba, resp. přestavba z malého loveckého zámečku, byla zahájena v roce 1661 Králem Slunce, Ludvíkem XIV., a trvala přes 50 let. Kolik stavba stála, se však nikdy nikdo nedozvěděl, protože Ludvík XIV. údajně všechny účty pečlivě pálil :o)
Od roku 1682 se do ještě nedokončeného zámku, vybudovaného na uměle vytvořeném návrší, nastěhoval král s celým dvorem (ve dnech jeho největší slávy zde žilo až 20 tisíc lidí) a královským sídlem byl až do Francouzské revoluce v roce 1789, kdy Ludvíka XVI. i s manželkou Marií Antoinettou a celou rodinou povstalci odvedli do pařížského vězení. Od té doby zámek více méně chátral (nábytek a zařízení zámku bylo po popravě krále rozprodáno a umělecké sbírky převezeny do Louvru) a do původního stavu byl uveden až po první světové válce díky americkému mecenáši J. D. Rockefellerovi.
Kapitolou samou pro sebe jsou versailleské zámecké zahrady rozkládající se na ploše neuvěřitelných 100 hektarů. Nejhezčí pohled se na ně naskýtá od 680 metrů dlouhého průčelí zámku, z terasy vyzdobené vodními nádržemi a dvěma vázami (vlevo Mír a vpravo Válka) nad schody vedoucími k fontáně Latone. Od fontány Latone se k Apollónově fontáně táhne tzv. Zelený koberec lemovaný sochami a vázami a celá tahle scenérie až k velkolepé Apollónově fontáně se slunečním vozem (Apollóna je ve Versailles všude plno zejména kvůli Ludvíkově přezdívce Král Slunce :o) je nazývána Sluneční osa. V méně i více vzdálených zákoutích zahrad je možné objevit řadu nejrůznějších skalek, jezírek, kolonád a letohrádků. Na sever od Velkého kanálu se potom nachází zámek Velký Trianon (Grand Trianon), postavený v roce 1687 pro Ludvíka XIV. jako útočiště před životem na dvoře (Král Slunce byl lehce paranoidní a pořád měl – možná i oprávněný – strach ze zrady). V jeho blízkosti se pak nachází ještě zámeček Malý Trianon (Petit Trianon), postavený pro milenku Ludvíka XV., Madame de Pompadour, který pak Ludvík XVI. daroval svojí manželce Marii Antoinettě.
My jsme si ze zahrad prošli nejdřív kousek hlavní osy od terasy k fontáně Latona a kochali se vodní nádherou v doprovodu stylově barokní hudby, která v zahradách hraje po celý den (chtěla jsem si ji koupit na památku na CD, ale nikde v obchodě se suvenýry jsem ho nenašla :o(. Potom nás přemohl hlad, takže jsme si koupili teplé panini s colou coby oběd a při jídle jsme si vychutnávali pomalu končící fontány. Po obědě jsme si koupili lístek na mini vláček za 6,70 euro na osobu a nechali jsme se provézt k Trianonům (Malému i Velkému), kolem ohrad s koňmi a ovcemi až k Velkému kanálu (Grand Canal), kde jsme vystoupili, něco málo nafotili (počasí se ne a ne umoudřit), koupili si další colu a chtěli jsme se projít k zámku pěšky parkem, ale protože tam byly turnikety, raději jsme se k zámku svezli dalším vláčkem.
Potom jsme se vydali od zámku doprava (resp. na sever) prohlédnout si zblízka Neptunovu a Dračí fontánu, kolem kterých nás vezl mini vláček, a protože se blížila třetí hodina, řekli jsme si, že počkáme na další "představení", které začínalo o půl čtvrté. Při bloumání parkem jsme objevili i jakýsi vítězný trůn (Bosquet de l'Arc de Triomphe), trojici fontán zdobených pravými mušlemi (Bosquet des Trois Fontaines) nebo třeba umělý lesík s Apollónovou "skalkou" (Bosquet des Bains d'Apollon). Prohlédli jsme si i terasy a Oranžerii nalevo od zámku (za Ludvíka XIV. tu údajně rostlo tři tisíce stromů, z toho bylo dva tisíce pomerančovníků; dnes je tu jen 1200 stromů, ale vidět palmy v téhle zeměpisné šířce je taky zážitek :o), mamka mi zapózovala na pár památečních fotek a pak jsme se vrátily zase k Neptunově fontáně, abychom stihly začátek "vodního" představení (vzhledem k tomu, že k Neptunově fontáně vede jakási alej 22 malých fontán, které podpírají barokně buclaté sochy dětí, říkaly jsme si, že by to mohla být hezká podívaná). K našemu zklamání ale Neptunova fontána (Bassin de Neptune) v rámci "klasických" představení neběží (po návratu domů jsem na internetu vyčetla, že ji spouští až v 17:20 na pouhopouhých 10 minut; nejspíš proto, že je to největší fontána ve Versailles).
Z Versailles jsme odcházeli krátce po půl čtvrté, v turistickém informačním centru, kde jsme kupovali lístky do zahrad, jsme si ještě ověřili, kterým vlakem jet zpátky (všechny vlaky prý jezdí do Paříže), a hurá na vlak (tentokrát byl označen písmeny JILL :o) Vystoupili jsme zase u Musée d‘Orsay a odtud jsme se vraceli zase s jedním přestupem metrem zpět k hotelu, došli jsme se vyčůrat na pokoj (o klíč jsem si zvládla říct recepčnímu sama :o) a šupito presto na večeři (jako předkrm bylo prosciutto, kotletka s příšerně kořeněnou zeleninou, které mi bylo líto, protože kdyby ji tak neokořenili, byla by výborná, a flambovaná zmrzlina jako dezert – byla to naše poslední večeře, takže ji udělali trochu slavnostnější. No a potom už na pokoj, nachystat všechno potřebné na další den, z většího pobalit kufry a do hajan.
Malá ukázka ze spousty fotek Eiffelovky :o)
V pondělí 29. srpna 2011 už nás v Paříži čekalo jen dopoledne, takže jsme se ráno domluvily s delegátkou, že se v 11:45 sejdeme u vstupní brány do Tuilerijských zahrad, naložily jsme si kufry do autobusu a vyrazily jsme metrem M2 s jedním přestupem v zastávce Charles de Gaulle Étoile M6 na Trocadéro podívat se na Eiffelovku – a že to byl neskutečný pohled! Vylezete totiž ze stanice metra nad povrch, 
jdete, jdete a najednou za budovou po vaší levici vykoukne na pozadí blankytně modré oblohy tenhle nezaměnitelný symbol Paříže :o) Samo sebou jsme si udělaly spoustu fotek (dokonce se nám tam přichomýtla i jedna svatba) a jediné, co nám kazilo celkový dojem, byli otravní černošští prodavači kovových Eiffelovek všech barev a velikostí, kteří se nám za tu půlhodinu, co jsme se tam kochaly, vnucovali snad milionkrát :o( Bylo mi trochu líto, že už odjíždíme a nemáme víc času podívat se i dolů pod věž, protože když jsme tam byly minule, byly tam v jezírku roztomilé hladové kachny...
Jinak Eiffelova věž (Tour Eiffel) byla postavena na Světovou výstavu v Paříži v roce 1889 u příležitosti 100. výročí Francouzské revoluce na návrh architekta Gustava Eiffela (mj. také autora newyorské Sochy svobody). Původně měla stát pouze 20 let, je vysoká 300 metrů (bez antény na vršku) a v době svého vzniku byla nejvyšší stavbou světa. Je rozdělena do tří 
poschodí: první ve výšce 57 metrů, druhé ve výšce 115 metrů a třetí ve výšce 276 metrů, přičemž na vrchol vede celkem 1665 schodů (do třetího patra ale může veřejnost vyjet pouze výtahem). Ročně ji navštíví více než 6,5 milionů turistů a je tak jednou z nejnavštěvovanějších památek světa.
Od Eiffelovky jsme vyrazili metrem zpátky do zastávky Charles de Gaulle Étoile a odtud M1 k Louvru (zastávka Palais Royal Musée du Louvre) do našeho oblíbeného nákupní centra Carrousel s tím, že si před odletem dáme na rozloučenou výtečný oběd. Náš velkoúžasný plán ale ztroskotal ve chvíli, 
kdy jsme zjistili, že restaurace otevírají až o půl dvanácté (a přestože už měli na pultech nějaké jídlo nachystané, neprodali nám ani ň :o(. Abychom tedy nepomřeli hlady, dali jsme si alespoň panini a ovoce (mističku jahod a mističku ananasu) v jedné překvapivě fungující kavárně. Mamka si navíc dala jogurt s malinami, a protože jí moc nechutnal (prý byl moc kyselý), dokoupila jsem jí k němu ještě čokoládový koláč :o). Po neplánovaně nelabužnickém obědě jsme vylezly nad povrch a vyrazily směrem k tuilerijské bráně (po cestě jsem ještě něco málo nafotila, protože v pondělí se konečně drželo docela hezké počasí). U brány jsme museli chvíli čekat na naši paní delegátku a následně ještě i na zbytek skupiny, načež jsme se společně vypravili k autobusu čekajícímu na kraji Champs-Élyssées. Na letiště jsme přijeli malinko před jednou hodinou (odlétat jsme měli ve tři) a pak jsme strávili hrůzostrašnou hodinu při čekání v téměř nehybné frontě na odbavení kufrů :o( Když se nám konečně podařilo nechat se odbavit, odskočili jsme si na WC a vrhli se rovnou k bezpečnostní kontrole (ta mimochodem taky stála za to – nevím, proč, ale pípala jsem, takže jsem se musela zout a nechat se prošacovat :o( Potom už jsme plynule přešli k naší odletové bráně, nahupkali do autobusu, který nás odvezl k letadlu, a zamířili vzhůru do Prahy. Na Ruzyni jsme přiletěli v 16:40, nechali jsme si v info centru potvrdit lístky na vlak a pospíchali na Airport Express, aby nás odvezl na Hlavní nádraží. Díky tomu, že jsem mamku na letišti popoháněla a "nakrmila" jsem ji až na Hlavním nádraží, jsme stihly vlak v 18:16 a domů se tak dostaly těsně před devátou večer (cestou jsem si četla Hostitele, ale dočíst jsem ho nestihla).
